pumpkinqueen

Nezvratný osud v novém, modernějším kabátku. K filmu jsem přistupovala jako k obyčejné teenagerovské blbosti (protože už trailer nám ukázal partu znuděných studentů, kteří zabíjí čas mobilními aplikacemi), ale nakonec mile překvapila svým napětím a sympatickými postavami. V kině bych to asi vidět nepotřebovala, ale na páteční večerní sledování v pohodlí domova je to ideální. Nejedná se o nic náročného a dokáže to bavit. Zatímco zmíněný Nezvratný osud na můj vkus nenabízel zrovna sympatické postavy, tady se jich pár vyskytlo, ale bohužel těm nejlepším se nevěnovala dostatečná pozornost (například kněz zapálený do své profese byl perfektní). Dalším zklamáním byly odfláknuté způsoby smrti a jejich příšerné vizuální zpracování. Nejpoutavější na filmu bylo to, že příběh byl založen na zajímavé legendě, která by mu mohla dát perfektní závěr, nicméně ten se nekonal a legenda se (společně s knězem) zametla kamsi pod koberec a namísto toho všeho jsme dostali naprosto nelogický závěr. PROČ? Škoda.

Už pár minut dumám nad tím, kde začít. Tenhle film je takovou hodně kostrbatou záležitostí mezi horory. Na jednu stranu je příběh klasickou písničkou, která rozhodně neopěvuje ničím novým, co bychom už stokrát na obrazovkách neviděli; na stranu druhou je ta klasika ale sympatická a pro duchařský horor nabízí příjemnou atmosféru už v základu. A rozhodně by se dala i v dnešní době zpracovat tak, aby diváka i přes svůj jednoduchý a předvídatelný příběh alespoň bavila. Jde v něm vlastně o naprosto jednoduchou rovnici prokletého předmětu, kterým je v tomto případě fotoaparát, kterým když někoho vyfotíte, tak zemře. Jasně, takový příběh ani nemůže nabízet žádné překvapení, ale může nabídnout to, co každý jiný horor - sympatické postavy, o které se bojíte (možná nějakou tu začínající love story, která vás k tomu ještě víc popudí), strašidelné atmosferické prostředí, lekačky nebo vizuální efekty, kterými okořeníme smrt jednotlivých postav... Nic z toho tu ale nebylo (v některých případech by se dalo bavit spíš skoro až o opaku), snad až na docela příjemně ponuré prostředí. A jakmile tohle chybí příliš jednoduché zápletce, je to jednoduše v rejži. Film by uspěl možná v rámci nějakého dětského holčičího večeru - kdyby mi bylo znovu třináct, umím si s ním představit fajn večer. V reálném čase jsem si ho ale pouštěla na třikrát a k jeho dokoukání se doslova nutila s nadějí, že mě třeba ještě jeho konec překvapí.

Občas mám chuť na to klasické strašení, které si pamatuji z dětství, kdy jsem s horory začínala. V tom návalu artových hororů a zbytečně složitých zápletek, které nám poslední roky kinematografie nabízí, je tohle přesně to, na co se ráda podívám večer po práci a u čeho si odpočinu. Nic nového, nic překvapujícího, nic složitého. Zkrátka klasika, která někdy úplně bohatě stačí. Herecky bezvadné, na rozdíl od jiných průměrných hororů je i soundtrack působivý, na pohled je to příjemné a akce se koná od úplného začátku do úplného konce, takže se divák rozhodně nudit nestihne. Za mě příjemná podívaná, která mě sice nevyděsí, ale velmi mile navrátí do dřívějších let, kdy bych se asi večer neodvážila jít domů z kina sama a po tmě.

Tenhle film má jednu, ale zcela zásadní chybu - knihu v něm hledat můžeme, ale pravděpodobně nenajdeme. Je to jako kdyby někdo vytrhal všechny její stránky, některé přeházel, jiné zmačkal a vyhodil a na místo toho přidal nové z úplné jiné knihy. A zrovna u příběhů, jako jsou tyto, je to taková škoda!!! Pamatuji si na ten nefalšovaně vánoční pocit, který mě při čtení doprovázel. Ta originalita příběhů spočívala v těch nejdrobnějších detailech a dělala je jedinečnými. A přesně ty detaily tady chybí, KOMPLETNĚ! U filmových adaptací na knihy se to dá často chápat a tak trochu se s tím i počítá, ale u něčeho tak 'jednoduchého' a 'prostého', jako je vánoční love story, si jen říkáte PROČ. Film sám za sebe špatný není, je milým společníkem na předvánoční večer, ale je to jen takový lepší průměr. Kdyby se skutečně držel příběhů, jak byly, bylo by z toho vánoční mistrovské dílo. Škoda.

Po všech těch artových hororech se složitou zápletkou a hloubkou (někdy až příliš hlubokou...) jsem za třetí Annabelle nesmírně vděčná. Universum Jamese Wana je postavené na základních hororových prvcích, které jsou už po těch letech silně okoukané a staly se z nich vlastně klišé, ale v jeho filmech i spin-offech stále fungují. Pro mě je to takový návrat do dětských let, kdy jsem na horory začínala koukat. To stačila jednoduchá zápletka (strašidelný dům, posedlý předmět) a příjemný horor byl na světě. První Annabelle se tohle nepovedlo, druhá naopak nesmírně překvapila, ale až tahle nám přinesla to, na co jsme čekali: panenku v rukou Warrenových. Hororově je možná zase o kousek níže, ale potěší. Je tam velká škála strašidelných prvků, což mně osobně úplně nesedlo a přišlo mi to až příliš překombinované a spíš na škodu. Film mě vyděsit rozhodně nedokázal, nicméně Vera a Patrick příběh opět rozjeli perfektním způsobem a stejně tak ho i zakončili. První Conjuring je rozhodně ale stále ve vedení, s tím druhým už ale Annabelle 3 může rovnat.

V první řadě bych chtěla říct, že ač mám pro romantické filmy docela velkou slabost, tahle dramata točící se kolem smrtelných nemocí rozhodně nevyhledávám a spíše se jim vyhýbám (zmiňované a mnou neviděné "Hvězdy nám nepřály" jsou tím důkazem). Na tenhle jsem se nechala nalákat skrze Cola Sprouse, ze kterého vyrostl takový fešák, že mu prostě neodolám. Nečekala jsem tedy od filmu prakticky nic a tak mě samotnou překvapil nejen můj upřímný úsměv během romantických klišé, ale i slzy na konci. A trochu se stydím, protože jich nebylo málo. Je to strašně, ale strašně přehnané, a to v mnoha ohledech; jedno klišé se střídá s druhým, všechno je naprosto předvídatelné a v reálném světě přitom docela nepravděpodobné, doslova se jedná o neskutečnou ždímárnu emocí s přehnaně přeslazenými dialogy, ale všechny ty postavy jsou tak STRAŠNĚ MOC sympatické, že jim věříte, i když úplně nechcete. Zkrátka jsem asi našla svoje (další) guilty pleasure.

This is us je neskutečně silným rodinným seriálem, které osobně přímo nevyhledávám, ale tenhle mě chytl za srdce jako žádný jiný. A to je přesně to, co s vámi udělá, když se rozhodnete dát mu šanci a podívat se na něj. Můžou za to především jednotlivé postavy, ke kterým si už po pár epizodách vytvoříte opravdové pouto a záleží vám na jejich osudech. Všechny ty radosti i starosti jsou najednou i vaše, protože je prožíváte s nimi. Z počátku jsem se bála, že je toho všeho až "příliš". Příliš dokonalý vztah manželů Pearsonových, příliš náhod, příliš klišé, příliš nepravděpodobných zvratů, příliš citlivých témat... Přesto to ale z nějakých důvodů vychází, působí opravdově a především vás to zasáhne hluboko. Naprosto perfektní podívaná skrze prolínání se přítomnosti, minulosti i budoucnosti. Po zhlédnutí This is us se zkrátka stanete členem rodiny Pearsonových, ať už chcete nebo ne.