Mezioborovec

Viděl jsem to jako malý. Nejlepší je epizoda o krakatici, která možná jako jediná z uvedených tvorů skutečně existuje a to i v současnosti.

Trochu uhozená odpočinková komedie o naivitě (nejen mládí), šikaně, svobodomyslné hlouposti, střetu lásky s přátelstvím a absurdní snaze splatit absurdní dluh. Kdo má rád Jeremy Sumptera, za jehož nejlepší roli a film považuji Petr Pan (2003), tak sice nebude tolik nadšený, ale zklamaný také ne. Oproti Petru Panovi se ale fantasy odehrává jen skrytě v hlavách dětí a nenabourává realističnost děje. Téma Yetti/ Bigfoot/ Sasquatch slouží pouze jako víceméně prázdné místo v lese, kolem kterého se odehrává asi polovina příběhu. Ten je jinak založený na tom, že z naivity pozvolna dospívající parta puberťáků čelí různým namyšleným hlupákům z řad vrstevníků i "dospělých" a střídavě si užívají života na pouti, hraním videoher, souboji s gumovými zbraněmi nebo sledováním videokazet. Film je rozdělený do kapitol a některé události bývají postupně sledovány z pohledu různých postav, což zásadně ovlivňuje chápání děje. Některé dříve zdánlivě bezvýznamné detaily tak nabývají na důležitosti, mění význam a dochází k odhalování mnoha chybných domněnek, z nichž některé si vytvoří i dospělý divák.

Příběh nejen o mladém nihilistickém bezcílném flákači, který je jedním ze dvou zklamání své movité bezcitné rodiny. Místo, aby dospíval v rámci školského vzdělávacího systému, tak utíká před odpovědností, prokrastinuje, přátelí se s nekonvenčními jedinci, nebrání se kontaktu s drogami a žije ze dne na den v cizích bytech a na ulicích velkoměsta. Jeho jednání však není zcela bezdůvodné - žije v obavě, že skončí jako jeho schizofrenní otec. Svým chováním tomu však jen napomáhá a podřezává si větve, na kterých sedí. Závěr filmu přináší vlastní řešení o tom, jak by člověk měl zemřít, ale ne vše musí být takové, jak si to pamatujeme. Mohou nakonec nová poznání otevřít lepší cestu nebo i lepší pohled na minulost?

Jedno z vrcholných děl francouzského režiséra Jean-Pierre Jeuneta (samozřejmě až po Amélii z Montmartru). Propracovaná estetika bizarní sbírky originálních nápadů čerpající mj. z cirkusové kultury, borgů, dětských vzpomínek, postmoderny aj. Mix žánrů od surrealisticky ohnuté nostalgie po hororově laděné sektářství. Ponurý fantaskní svět, kde nelze předvídat, jaká šílenost se skrývá za rohem. Každá postava, většinou kreatura, má své výstřednosti, které interagují s výstřednostmi jiných postav za vzniku totálně bláznivého děje, který však nabízí víc možností, než je využito. Nejnormálnější a nejdospělejší postavou filmu je paradoxně malá holka, která se potýká s absurditami onoho podivného světa, ve kterém žije. Pokud si ji mladý divák oblíbí, tak mu nabídne cestu k dospělosti.

Originální dystopie, která má stále co říct, dnes třeba s ohledem na skutečnost, že téma odlišnosti genderu a pohlaví se stále více posouvá z menšinové do většinové společnosti. Tento film genderovým hnutím poskytuje nezvyklé zrcadlo, které naznačuje, čemu by se měla vyhnout. Sexmise však zdvihá výstražný prst vůči všem ideologiím, které začínají s dobrými úmysly (zde ochranou lidských práv žen) a mohou zdegenerovat v absurdní totalitní systémy neschopné sebereflexe. Na svou dobu má film poměrně promyšlenou psychologii a vrcholí geniální demystifikací, která tak trochu předznamenává pád Berlínské zdi. Vizuální provedení technologií je z dnešního pohledu úsměvný retrofuturismus, ale i tak má svá podivné kouzlo.

Přestože se (my Češi) můžeme pyšnit tvorbou světoznámého Jana Švankmajera (která ale kvalitou převyšuje tento film), tak svobodomyslnost surrealismu dnes nemíváme moc v oblibě. Jsme totiž zvyklí držet se při zemi, všední reality, čímž si vysvětluji poměrně nízké hodnocení tohoto filmu. Surrealismus je ale potřeba brát s nadhledem, jinak se film jeví jako série dezinformací a těžko si ho pak naplno užívat. V očích mnoha diváků Mstitele nezachraňuje ani skutečnost, že se jedná o nespoutanou komedii, která bez okolků začíná hned natvrdo fekálním humorem. Mě se však surrealistické komedie líbí a je mi líto, že podobné filmy u nás vznikají jen velmi zřídka. Konkrétněji mě potěšilo mj. zapojení tématiky Junktownu, i když vandalská scéna démonizuje tuto poměrně málo známou postapokalyptickou larpovou subkulturu spjatou s Mad Maxem. Překvapila mě nevšední milostná scéna s Jarolavem Duškem, protože bych do něj dříve téměř neřekl, že by byl ochoten přijmout takovou roli, přestože v mnoha jiných ohledech autoři vychází vstříc tomu, jak se prezentuje ve svém pořadu Duše K. Spoiler: závěr filmu přináší zdánlivě originální pojetí pekla, které však jen paroduje pobyt Howarda Wolowitze (ze seriálu Teorie velkého třesku) na Mezinárodní vesmírné stanici.

Z mého pohledu celkem zdařilý pokus o psychologickou sondu do českého národa, která tlačí diváka přemýšlet o naší společnosti, ale zároveň se při tom pobaví, což považuji za ideální kombinaci. Každá z postav reprezentuje určitou část společnosti a sice ne všechny kategorie jsou zastoupeny (chybí třeba zástupce LGBT+ komunity), ale pravděpodobně každý divák se alespoň v jedné z postav trochu pozná. Na rozdíl oproti třeba Vlastníkům (2019), kde postavy reagovaly víceméně na staré známé problémy s domem, zde nám jiné postavy ukazují, jak se vypořádávají s neznámou absurdní situací. To je nutí odhalit i takové stránky osobnosti, které běžně zůstávají skryty, přestože se významně podílí na našem rozhodování. Někdo by mohl kritizovat nadsazení, které se projevuje třeba v eidetických znalostech malého kluka o výbavě vlaku nebo v souhře náhod ohledně islámu, ale vždy je to v zájmu pobavení či poučení, takže to nepovažuji za chybu, přestože to zkresluje realitu.