SlcnDrsnak3

Povím vám jednu pohádku, co není tak úplně pohádka, ale je to spíš příběh, který se stal. Každý ví, že věk při promítání filmu od 15 let se v kině přísně hlídá. Není už dnes ani možné pustit dítě s rodičem či kýmkoliv starším. Mnoho lidí, možná nikdo, však neví, proč tomu tak je.

Před několika lety se promítal film, jmenoval se Černý telefon. Kvůli událostem, které vám teď vylíčím, byl ale film stažen z kin a úplně vymazán z jakéhokoliv povědomí. Nenajdete jedinou kopii na internetu, nenajdete ho vůbec nikde, ani pokud budete hledat velmi dobře nenajdete jediného člověka, který si tento film pamatuje. Jak si ho pamatuji já, není podstatné.

Nejsem totiž tak úplně člověk. 

Byl to horor, velmi dobrý, přístupný klasicky od 15 let, většina patnáctiletých by si však na film ani netroufla. Pokud někdo přišel, bylo to jen pár individuí, strachem vycvičených a otrkaných. Byl to den, kdy byla velká návštěvnost. Kino bylo plné, popcorn lítal vzduchem, rodiny s dětmi se hrnuly na filmy jako jsou Mimoni nebo Ovečka Shaun. Zároveň však byl jednou denně uveden právě film Černý telefon. Díky plnému foyer zmatkujících rodin a křičících dětí si nevšiml uvaděč otce a dcery, kteří mu podali lístek na sál 6, kde se promítal film pro děti nepřístupný. "Hezky se bavte." Prohodil a podal dvojici lístky zpět. Nemohl si nevšimnout nepříjemného pohledu dítěte. Dívka vypadala jakoby týden nespala. 

"Zajdeš se ještě vyčůrat, ano?" Řekl otec dítěti. "Mi se ale nechce čůrat." Oponovala dívka.

"Ale bude se ti chtít. Nebudeš potom odbíhat. Zajdeš si teď." Odpověděl otec rázně.

Sál byl skoro prázdný, kromě otce a dcery v něm mohlo být maximálně deset dospělých. Nikdo si nevšímal okolí, každý si hleděl svého, chroupal popcorn nebo se mazlil na sedačkách.

"Tati, mám žízeň." Konstatovala nezaujatě dívka v půlce filmu. "Můžu si koupit pití?" Řekla to podivně a bez emocí. 

"Dítě bláznivé, voda je tu drahá, běž se napít z umyvadla, to ti musí stačit. Ale buď hned zpátky, slyšíš." Dítě se bez odpovědi zvedlo a šlo. Když se vrátilo, otce nenašlo. Nijak se tím však netrápilo, ačkoliv dívce mohlo být takových šest let. Sedla si na místo a koukala se dál.

Den probíhal jako každý jiný, ale jen do doby, než všichni lidi odešli. Poslední filmy pomalu končily, manažer ještě prodlužoval parkovací lístky zákazníkům a vřele se s nimi loučil se slovy "Přijďte zas." Kino bylo připraveno k zavření, zbývalo ještě zkontrolovat prostory multikina, jestli se neopozdil nějaký opilec a jestli je vše v pořádku. Ale vše v pořádku nebylo.

Sál 1 - v pořádku. Sál 2 - v pořádku. Sál 3 - "Haló, je tu někdo?" V pořádku. Sál 4 i sál 5 na tom byly stejně. Stejně, jako každý den. Manažer vešel i na sál 6 a žertovně zavolal. "Haló haló!" Hned se zamyslel nad tím, že pokud by se tam někdo schovával, stejně by se neozval. Ale člověk nikdy neví. Sál vypadal taky v pořádku, většinou se při této kontrole nic zvláštního nenajde, jen občas nějaký zapomenutý ožrala nebo individuum, na které se zavolá ochranka a je to. Když odcházel, zastavil se ve dveřích. Jakoby slyšel pohnutí záclony před plátnem a slabé zafoukání. Vrátil se zpět a zahleděl se do toho místa. Záclona se lehce hýbala. "Je tam někdo?" Zavolal v domnění, že si z něj někdo tropí žerty. 

"Mám žízeň." 

Když to uslyšel, zpozorněl. Nějaké dítě se tu asi schovalo. "Haló, kdo je to? Kde máš rodiče? Mám ti donést vodu?" Znervózněl.

"Voda je tu drahá, napiju se z vodovodu." Slyšel dítě, a záclona se zavlnila.

A dost. Rozběhl se k ní a odtáhl ji. Nikdo. Nic. V tu chvíli se z jeho vysílačky vydral škrčivý zvuk. Rychle ji zapnul a zavolal ochranku. Když přišli, rozsvítili na sále a prohledali společně celé kino. Nic však nenašli. Kdyby něco potřeboval, tak ať je prý zavolá, ale teď pro něj nemůžou více udělat. Kdyby někdo hledal dítě, mají alespoň stopu. Najednou měl pocit, že si to snad celé vymyslel. Třeba blázní a vůbec nic neslyšel. Zašel ještě zkontrolovat toalety. Otevřel znovu všechny kabinky a když odcházel, lekl se. Z pravého umyvadla se pustila voda. Přiskočil a hned ji vypl. Už toho měl dost. Vyběhl, nebo spíš přímo vystřelil ven, zavřel kino a spěchal domů. Noční události mu však nedaly spát.

Druhý den měl směnu jiný manažer. Po probdělé noci mu to však nedalo a zavolal do práce, jestli je vše v pořádku. O nočních událostech předešlého dne jim ale neřekl, nechtěl vypadat za blázna. Zmínil pouze pokažené umyvadlo na dámských záchodech. 

"Ano to umyvadlo bylo ráno plné vody. Přetekla až na zem a dlouho se to uklízelo. Bylo nějaké ucpané. Musíte to hlásit." No vždyť to přece hlásím, rozčílil se, ale hned se jeho rozčilení změnilo spíš na děs. Něco není v pořádku. A nebo je to jen pokažené umyvadlo. Je to jen pokažené umyvadlo. "Napiju se z vodovodu" Znělo mu však stále v hlavě.

 

 

Umyvadlo se nepodařilo nikdy opravit. Dodnes se voda občas samovolně pouští, i když vodovod nejeví žádné známky toho, že by s ním bylo něco špatně. Od té doby občas vysílačky všech zaměstnanců škrčí, obzvlášť v blízkosti sálu 6, ale mnohdy i jinde. Alarm únikového východu na sále 6 se spouští, často se však nenajde nikdo, kdo by dveře otevřel. Několikrát se alarm rozezněl i v noci, kdy už byli všichni zákazníci pryč a sál byl prázdný. 

Nebo nebyl? 

Nikdo neví, co se tehdy přesně stalo, po dívce se nikdo nikdy neptal. Zaměstnanci kina jsou ale přesvědčeni, že tady stále je, její mysl je jakoby rozbitá, je to přízrak, nebo duch, který v kině přebývá a i když nemá zlé úmysly, upozorňuje nás navždy, že filmy nepřístupné do 15 let by se neměly brát na lehkou váhu.

Cožeee, že Černý telefon začíná zase v kinech? No, hodně štěstí.