makakus

Téma filmu je mi hodně blízké, až osobní. S chlastem mám totiž bohaté zkušenosti po řadu desítek let, většinou výborných, zřídkakdy ale i trapných. Takže mohu porovnávat. První rozdíl vidím v tom, že Seveřané chlastat opravdu neumějí, s jejich metabolismem i duší to obrovsky cloumá, hází je to z extrému do extrému, o tom koneckonců tento film natočili. Nejsou to holt Slované, obzvláště Rusáci, pro které je vodka druhým chlebem. Nicméně film ukazuje severskou duši mnohem hlouběji a barvitěji. Třeba jejich klasickou trudnomyslnost, sklony k depresím, introvertnost, hluboká vnitřní dramata. Bohatě to zrcadlí i jejich kultura - Bergman, Ibsen, Munch, von Trier, Bjork a řada dalších. Film se ani nenamáhá s vysvětlováním, proč je třeba Martin (Mikkelsen) za střízliva tak nezáživný a vážný páprda, prostě to tak je, normální severský setrvalý stav mysli. Dalším typickým rysem Seveřanů je klasická protestanská racionalita, zde originálně vyšponovaná do extrému - podrobit účinky alkoholu vědeckému zkoumání ve skupinovém pokusu na vlastních tělech, to vidíme my jako absurdní humornou kratochvíli, oni to však berou zcela vážně. Celkově je toto dílko velmi působivou analýzou severské duše (a člověk si taky uvědomí důvody, proč mají na zasmušilém severu poloprohibici). Všeobjímající závěr ve stylu Řeka Zorby je krásnou idealistickou tečkou naděje. Cením si velmi promyšlené, racionální i emotivní obhajoby chlastu, jeho životní důležitosti, souhlasím. Film vyniká i formou - o tak bytostně bezprostředním, až polodokumentárním ztvárnění obyčejného života, nehereckém herectví, si může současná česká kinematografie nechat jen zdát. Na závěr povzdech - kéž by si také průměrní čeští učitelé mohli ze svého platu dopřávat večeře s humry, krevetami, kaviárem, šampaňským a nejlepšími francouzkými víny.

"Islámský terorismus je největším nebezpečím pro Švědsko", prohlásil před rokem šéf švédské tajné policie, a tento seriál jakoby přímo plnil společenskou objednávku "něco s tím udělejme", bijme na poplach. Zdá se tedy, že hlavní cílovou skupinou diváků je skandinávská muslimská mládež, které je určeno sdělení "milé děti, nenechte se napálit islámskými fanatiky, jsou to podvodnící a dopadnete špatně, pokud přímo nezemřete." Ok, nic proti tomu, verbování do řad extremistů a život manželek členů IS v Sýrii je zajímavé a atraktivní téma. Problém je v tom, že diváci z řad arabské mládeže mají podle většiny průzkumů průměrné IQ asi 80, což znamená "velmi hloupí", jen o deset bodů níže už je hranice slabomyslnosti. Aby seriál pochopili, musí se v něm tedy téměř každá věta říct pro jistotu tříkrát po sobě a každá vývojové téma se několikrát zopakuje. To vše v téměř zpomaleném tempu, aby každému docvaklo, co vlastně vidí a slyší. Žádné náročnější myšlenky, zvraty, střihy, vše pěkně polopatě. Takže pro mne forma k uzoufání nudná, předvídatelná, povrchní. Ošklivá kamera bez jakýchkoliv barevných korekcí, beztvará muzika, zdlouhavé tlachání v interiérech. Zachraňuje to jen poslední díl, zajímavá postava hloupoučkého, slabošského, ale v jádru dobromyslného Husama a solidní herecké výkony. Nicméně dávám přednost inteligentnějšímu ztvárnění podobné problematiky třeba v seriálu Fauda a hlavně v nedoceněné tragikomedii Čtyři lvi..

Celý seriál je víceméně zdlouhavá kecárna s jediným dramatickým prvkem, který je v zájmu divácké atraktivity v prostřizích ukazován ve stále naturálnějších detailech snad v každém díle. Ještě trapnější podbízivost je dávat do posledních záběrů v každém dílu rádoby "přelomový" dějový zvrat, který však nikdy nikam nevede, prostě jen hloupá účelovka. On celý ten seriál vlastně ani žádný skutečný zvrat nemá. Ani žánr. Není to detektivka, protože detektivové jsou jen agresivní blbci, než zmizí z děje úplně. Není to drama, pokud za něj nepovažujeme věčně vykulené či slzící oči Nicole, což je jeden z mála výrazů, které umí fakt dobře. Není to psychologická sonda, protože všichni vedou pořád dokola jen povrchní a klišovité řeči s dramatickým výrazem. Žádná pitva vztahů ani charakterů, jen figurky. Někdy je to až nechtěná komedie - syn má rád tátu, proto vypere skvěle ukryté kladivo dvakrát v myčce a schová si ho do futrálu na housle. Asi největší díl viny na té dramaticky se tvářící psychoslátanině nese režie a scénář. Postavy nemají jasný charakter a režie to ještě více zatemní, protože prostě neví, kam herce vést. Bezcitný sociopat opravdu nemůže být zároveň vykreslován jako vášnivá citlivka, je to pak binec. Navíc - některé motivy, například vztah Grace a Elen, jsou jen opuštěnými slepými uličkami nahozenými do děje halabala. Jedinou jistotou zůstává snad jen fakt, že originální název The Undoing (Zkáza) opravdu nemá vůbec nic společného s českým Mělas to vědět, u kterého snad ani překladatel neví, co tím chtěl říct, ale měl by.

Pokud distributoři tvrdí, že jde o "drama, dobrodružný film, komedii", tak je to v lepším případě jen trojnásobně toužebné přání, v horším spíš nepovedený vtip. Drama totiž potřebuje dramatické, mezní situace a zvraty, komedie zase humornou nadsázku, hereckou stylizaci a rozvernost, což Sofia jednoduše neumí. Výsledkem je pokus o psychologický vztahový trojúhelník: matka malých dětí - její věčně "busy" manžel - její starostlivý a mocný otec. A hlavní slabinou pak to, že jejich charaktery a osudy jsou nahlédnuty nezajímavě, povrchně a emotivně slabě. Příběh ani postavy vás prostě nevtáhnou do sebe. Kromě žánrové nevyhraněnosti vadí i slabší scénář (bez jediné opravdu silné scény) a formální pojetí - pryč je dokumentární skvělá stylizace ze Ztraceno v překladu, obraz je bůhvíproč kompozičně a barevně vyumělkovaný, neosobní. Pokud jde o postavu Billa Murray, to je samozřejmě Pan herec, který zahraje skvěle a důstojně i roli vajíčka natvrdo, ale scénář ho až křečovitě tlačí do pozice originalního, záhadného světáka a všemocného podivína s geniální pamětí, nicméně samoúčelně, bez vysvětlení, snad jen aby nabídly BM v roli něco "zajímavého". Takže kdo chce na podobné téma skutečné drama, ať dá přednost Marriage Story, kdo chce skutečnou komedii, tak téměř totožný, ale místy opravdu zábavný je Fotr je lotr. Jemnou a hlubokou psychologii velmi podobného trojúhelníku pak naleznete v jediném výborném filmu od Sofie Coppola, který netřeba znovu jmenovat. Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky.

Zlatým hřebem této výborné střílečky je skvělá akční scéna - třináctiminutová jednozáběrovka lovu na prchající dvojici, kterou vrcholí první třetina filmu. Samozřejmě jsou v tomto jediném záběru neviditelné střihy, ale stejně nechápu, jak se něco takového vůbec dá zrealizovat - úžasná, až nepochopitelná kamera (se všemi skoky, pády, obraty, průlezy...) a originální, plynulá forma v kontrastu k akčním scénám s třeba šedesáti střihy na minutu (např. marocká honička v Bourne Ultimatum). Výborná je i kombinace akčních scén se silným sociálním příběhem a téměř dokumentárním pojetím nuzného prostředí v bangladéšské Dhace. A odvážně nehollywoodské zakončení. Snad jen sentimentální a zdlouhavá konverzačka o ztraceném štěstí v polovině filmu brání dát víc- takto tedy 75 %.

Napřed jsem užasl a trvalo to asi do poloviny dílu. Viděl jsem toho už hodně, ale něco takového určitě ne. Zábavnou, originální a dramatickou směsici reality, absurdity, politické parodie, satiry, psychologie, hororu a akčnáku, kdy se styly neustále přelévají jeden do druhého a kupodivu to drží skvěle pohromadě. Parádní jízda! Až jsem si začal říkat - takové tempo plné zvratů a nápadů přece nemůže vydržet dlouho. A taky že jo. BUM - zčistajasna se nám to změnilo v béčkový přiblblý horor, ve kterém nechybí ani variace na Odulu z Pána prstenů, dokonce včetně sítí, kterými obalovala lidi. WTF? Vidět to zmiňovaný Jidáš, oběsí se znovu. A spousta žánrových klišé jako mrtvoly, co se posadí v sanitce, zrůdní kojenci, vraždící stařenky atd. Bohužel navíc bez špetky humoru a nadhledu - jako by v půlce převzala práci na dílku úplně jiná parta filmařů. Obávám se, že zpátky už cesta nevede a je to obrovská škoda. Ale kdoví, naděje umírá poslední...

Takhle nějak měl vypadat ten příšerně průměrný biják Bohemian Rhapsody, kdyby na to produkce měla koule, nekorektní přístup a pořádně kreativní tým. Škoda! Všechno je tu lepší - nadhled, humor, energie, emoce, pravdivost, dramatičnost, a hlavně absence připosranosti, která udělala z BR směšnou a nepravdivou komerční selanku dětem přístupnou. K nezapomenutelným scénám patří především sekvence "jeden den ze života rockové celebrity", která by klidně mohla vejít do zlatého fondu kinematografie - natočená jakoby go-pro kamerkou z vlastního pohledu protagonisty. Něco tak krutě výstižného jsem ještě ve filmech tohoto druhu rozhodně neviděl. Skvěle celkově pojatá je i drogová problematika, která pobaví roztodivnými místy a metodami šňupání a souvisejícími šílenými aktivitami, pak ale ukáže i tu hrůzu. Velmi příjemné překvapení (Netflix fakt jede), třeba i z toho, jak se to nebere moc vážně, což k zábavnému a vlastně i celkem povrchnímu rocku i souvisejícímu stylu života sedne přesně na prdel.

V současném téměř fanaticky natěšeném fanouškovském prostředí, očekávajícím poněkud tupě snad už od první minuty finální série velkolepost, akčnost, masové boje, vraždění, zombíky a oheň chrlící draky je téměř výhradně dialogový díl výrazem kreativního sebevědomí a řemeslné moudrosti. Úžasně napsané a s velkou citlivostí pojaté „ticho před bouří“, jeden z nejvíce emotivních dílů vůbec. Velmi něžná, láskyplná a jemná milostná předehra před tvrdou a orgastickou bouří armagedonu. Citově vyspělý divák prožívá posmutnělé chvíle už teď, neboť tuší, že spousta postav se s námi loučí s vědoucím úsměvem na rtech a pohledem osudově upřeným na obzor.

Už před shlédnutím, když jsem si všiml, že Verbal tady dává dvě, bylo mi zřejmé, že asi půjde o mimořádný zážitek, který bude všechno možné, jen ne další z řady povrchních filmových komiksů, které mě moc nebaví. Tím nemyslím Nolanovu batmanovskou trilogii, ale i ta byla proti tomuto hlubokému, a přitom tak lidskému děsu, občas celkem dost zábavná a místy efektně povrchní,. Tak bezvýchodná a hluboce procítěná ponurost, která má na batmanovky jen nezbytně minimální vazby, připomene i díla Kubrickova. Scorseseho a Coppolova, především Mechanický pomeranč, Taxikáře a Apokalypsu, které také ukazují kořeny anarchistického násilí. Tady je však celé dílo bez sebemenších odboček věnováno pouze vývoji nitra jediné postavy a právě tato precizní zacílenost na hlubokou empatii s budoucím ďáblem citlivějšího diváka docela vykolejí. Protože je pravdivá, psychologicky přesná, zcela pochopitelná. Až si člověk řekne - prožít to samé, mohl bych to snad být já. Což je možná jeden z důvodů, proč většina diváků seděla v temnotě sálu i během titulků, prostě tu krajně nepříjemnou pravdu potřebovala vstřebat. Zlo vzniká z lidské potřeby být milován, když zůstane nenaplněna. Je to východisko z bezvýchodnosti. Zoufalý smích z přetvářky společnosti, která lidskost jen předstírá. Nejtemnější filmová psychologická sonda. Nasadit masku klauna jako by bylo jediným řešením. Že může zpracování komiksu získat Zlatého lva v Benátkách je malý zázrak, ale teď už ten osmiminutový potlesk vestoje (nějaký šikovný novinář to asi stopoval) chápu. Byla to prostě téměř geniální a drtivě působivá analýza nepříjemné pravdy.

Nabízí se srovnání s Ďábel nosí Pradu. Opět vztah nelítostné starší šéfové s podřízenou a nezkušenou "holkou pro všechno", která se dostává do úplně nového světa vyvolených, kde jí všichni opovrhují. Lepší je tento kus v tom, že jde více do postav a neklouže jen po líbivém povrchu. Název Late Night má zde dvojvýznam - je to hodně o stárnutí, nejen o show. Naopak Prada je lepší v tom, že se o práci v daném oboru hodně dozvíme. Tady vypadá kreativní tým jako banda povalečů, jejich přínos a nápady vlastně ani nezaznamenáme. Ani se moc nedozvíme, proč vlastně je Molly tak potřebná, kromě upřímnosti toho mic nenabídne.  Scénáristka prostě není žádná extraliga.. Nicméně žhavé téma rasové diverzity a "meee tů" film nahlíží docela důstojně a nejednoznačně, podobně jako The Morning Show. Konec je ale trochu odfláknutý, tady bych čekal víc o nové tváři staré dámy. Zábavné a příjemně lidské to však určitě bylo.