kOCOUR

Bezvýznamná participace na subžánru fekálních teen-komedií, postrádající byť jeden opravdu dobrý moment, servírující přehršel hluchých až vyloženě trapných. Ani Kal Penn neutáhne povoz, který postrádá scenáristická kolečka a nevycucá vtipy tam, kde k nim není prostor. Jedna hvězdička za jeho přesto nemizející nadhled a postavu permanentně nadržené hlásičky.

Omletá filmová tuctovka o znesvářených rodech nepobrala ani špetku invence a dokola vykrádá podobné filmy pro teenagery, v nichž všichni chodí do půl těla a skákají z velkých výšek. Tady bohužel nejsou dobré ani ty skoky, protože Katja von Garnier absolutně postrádá orientaci v prostoru a zoufale se plácá v řemeslné nemohoucnosti ve chvílích, kdy chce vetknout do své červené knihovny špetku akce. Zbytečný a hloupoučký film, který by rád byl "cool" a "in", přitom je "gay" a "out".

Jak může člověk přežít utopen v latríně (z jakého důvodu ho tam mutanti hází, když všem ostatním trhají ruce a nohy)? Proč si army-tvrďačka bere do hor mobilní telefon a za každou skálou si pouští vzkaz svého čtyřletého syna? A kam se poděl "hodný skřítek"? Nejen tyto filozofické otázky sužují mysl audience při sledování samoúčelného porcování lidí, které začne být skutečně zajímavé až ve chvíli, kdy film končí. Totálně dementní jednotka (plazící se hodinu ve tmě, aby po finálním zúčtování zahnula za roh a našla tam dveře ven!) plná modelek a tlouštíků je posledním výsměchem před pádem do nudného mělkého hrobu.

Nemám sílu na odstřel, protože ve skrytu duše mi z toho není na zvracení. Wayansovi překročili hranici únosnosti tolik dementním způsobem, že vznikla guilty pleasure z nejhodnotnějších. Replikoval bych v podstatě všechno, co řekl Cival, takže pouze rozřezávám ukazováček a podepisuju krví.

Marc Lawrence chce z Granta udělat nejultimativnějšího milovníka všech dob. Další romantický etalon v podobě Drew Barrymore je pokořen více než důstojně a Lawrence prostřednictvím svých svěřenců úspěšně napravuje své nelichotivé renomé z minula. I když je to stále tatáž písnička o nesmělé popelce a elegantním zmatkáři, je vtipně a nenuceně podaná a neleze vám ani příliš do trenek, ani z vás nedělá blbce. Za aranžovaný klip z osmdesátek 10% navrch!

Překvapivě špatně natočené scény v polovině první (pád z kola... he?) kontrastují s velmi dobrou polvinou druhou. Jan Svěrák je jediný filmař u nás, který dokáže věrně audiovizuálně načrtnout jakoukoli náladu (tady hlavně tu stařeckou melancholii), kterou jeho tatínek okořeňuje svým typickým charismatickým chraplákem. Staří lidé budou unešeni, mladí zamyšleni. Neveselá, ale stoprocentně věrná ilustrace partnerského soužití má navíc opravdu silný chuťový jazyk. A Jiří Macháček je úplně poprvé od Samotářů důstojným hercem a ne jen další karikaturní variací na Jiřího Macháčka.

Žalostný pokus o konkurenci současným špičkám, který selhává už ve svém základu. Animace je rozmazaná, vybledlá a seká se (!). Příběh ze statického neživotného světa v takovém balení není najednou proč sledovat - a i když chcete, dostanete jen pouhou vykrádačku Nema a Příběhu žraloka. Fuj!

Carnahan je skvělý řemeslník. Úhly kamery, hra světla a stínu a celková klipovitá anarchie sedí k rozervanému stylu hudebního podkresu i filmových hrdinů. S odstupem skvěle nastíněná a rozehraná zápletka překvapivě dobře rozčeřuje počáteční zmatky z přemíry jmen, ono velké haló z traileru však zůstává jen Carnahanovým zbožným přáním. Velkolepé otáčení kolem ničeho je otravné, i když koukatelné, neustálé oddalování hlavního akčního inferna, které je akčním infernem jen v náznacích a prakticky neuspokojuje, alespoň drží tempo; Ale i ten dobrý dojem z něj následně zemře pod tíhou tupé vysvětlovačky absolutně nepodstatné paralelní linie, která filmu nedodává potřebnou příchuť alespoň letmého obsahu nad rámec jedné věty (banda lidí po sobě střílí a dělá to bum), nýbrž ruší Carnahana v jeho precizní snaze dát všem divákům audiovizuálně do držky a vyčerpané a uspokojené je vyplivnout z kina. Pryč s takovými ambicemi, chci jen pořádný nářez! (Affleckova ležérně nastylizovaná postava je mimochodem boží - i před tím než skončí tak, jak skončí). 50%

Skvěle vyobrazená středoškolská depka s chytrým (!) průběhem a trochu lámaným závěrem, ze kterého čpí až příliš idealismu ohledně svobody a nepotrestání. Rozhodně se nenechte zmást označením komedie - víc než o smíchu je to o zamyšlení se nad průstřelností systému a nadměrnou vyspělostí těch, co se nezdají.

Hmatatelnou příběhová symbióza, vyšponovaná nad rámec šustivé scenáristické kostry, která je vysoustružena velké Akademii na zakázku - tedy kromě japonského příběhu, jehož provázanost s celkem (předmět, jehož původní a nový majitel se kdysi sešli) je poněkud vrtkavější a nedokáže to do vás takříkajíc tolik emocionálně napálit. Iñárritův vyprávěcí standard ale jinak funguje se svou obvyklou razancí a stylem. Až se chce říci, že velké hvězdy v upoceném a syrovém Babelu vyčnívají a ruší než že by sloužily vyššímu cíli (jinému než propagačnímu).