somnar

Čistá práce.

Vůbec nevadí, že je ta šablona o vyvoleném ohlodaná na kost, problém je, že už je to po Detektivovi Pikachu nebo Godzille a Kongovi další ptákovina od Warnerů, která se nedokáže ve své debilitě aspoň trochu uvolnit a na nějaké úrovni si ji užívat. Což pak nejde ani mně.

Po třech dílech je to spíš únavné, což je škoda, protože to má papírové parametry dalšího netflixovského hitu. Ve výsledku to ale spíš zaměňuje psychologii velmi slibných postav za banální hru významných pohledů a žánrový drive za nekonečné vysvětlovačky pro debily. Hustle s diamanty asi fakt jedině se Sandlerem.

Asi by se to dalo ocenit víc, ale takhle těsně po zhlédnutí musím říct, že jsem se u toho cítil jako při konverzaci, u který hned na začátku ztratíte niť, ale musíte se ztuhlým úsměvem kývat a vydržet až do konce.

Dokonale marný festival špatných (nebo vystřižených) rozhodnutí, který by působil nedomrle, utrápeně, bezradně a zastarale i před sedmi lety, kdy zažívaly tyhle young adult věci peak. Možná to fakt měli raději vůbec neuvádět, a místo toho udělat film o filmu, který by začal tím, jak Charlie Kaufman odevzdává první verzi scénáře.

Je škoda, že film, v němž se cestuje do středu země, a v němž se Mechagodzilla porazí tak, že se nalije tekutina do počítače, je celkově tak nezábavný.

To, že to z jedné strany schytává hejt za to, že "všichni muži přece nejsou takoví", a z druhé, že to skrze hlavní postavu "znevažuje hlas oběti sexuálního násilí", asi spíš znamená, že Emerald Fennell dělá něco dobře. Oproti třeba takovému I Care a Lot to umí přesvědčivě uvolňovat a zase utahovat napětí, aniž by to drhlo, což je mazané, protože tomu filmu nesvědčí, když se nad ním moc přemýšlí.

Když po hodině asi pošesté nad McDormandovou začalo úhledně zapadat slunce, aby si s účastným výrazem a zamáčklou slzou vyslechla další moudro náhodného nomáda, který sice ztratil všechno, ale má srdce na dlani a ví, že "život je jako kruh", popřípadě "jako cesta", myslel jsem, že z té kraksny vystoupím. Nechtěl jsem být cynický, ale je v něčem fascinující, jak falešně a uměle může působit film, který obsadí reálné lidi, ale neprobarví je jakoukoliv komplexní charakteristikou. Famózní Florida Project bych vůbec v souvislosti s Nomadlandem nezmiňoval, protože Baker se nad svými hrdiny z periferie tupě a repetitivně nedojímal. Tohle by ve své domnělé "empatii", "citlivosti" a "civilnosti" mohlo mít klidně jako předfilm Imagine od Gal Gadot.

Bohužel je to úplně blbě postavený, protože to nechápe, co je na tom příběhu nejatraktivnější - totiž nemožnost se vyvléct z péče, která je "míněna dobře". Mohla by to tak být skvělá satira na současný svět, kde se z "empatie" stalo nový buzzword, tudíž směnitelná virtuální hodnota, což je trochu cítit v úvodních jedovatých dialozích, soudních slyšeních či scéně s právníkem, pak se to ale zvrtne do zcela směšné, trapné gangsterky, která všechno předchozí podryje. Ve druhé polovině to navíc ani neumí být přesvědčivě amorální, když to najednou z podvodnic dělá hrdinky, jimž máme držet palce, a pak to ani neumí skončit ve správnou chvíli, když Pikeová dostává do péče Dinklageho. Pike, Messina i Wiest jsou dobří, J Blakeson ale není.

Tak dlouho Russoovým Scorsese píčoval do marvelovek, až se rozhodli, že natočí "real cinema", aby se ukázalo, že to není zas taková sranda. I přes obrovské ambice tomu nějak chybí originální klíč, což se bratři vehementně snaží zakrýt všemi těmi zpomalovačkami, bouráními čtvrté stěny, nebo ironickými titulky, což ale ve výsledku působí spíš jako dvouapůlhodinový trailer, než epická výpověď o OxyAmerice. Mám pocit, že se tak velkolepá forma nehodí pro příběh, který musí unést jen dva nepříliš zajímaví lidé, z nichž jeden řekne, že šel do války, protože "byl smutný", ostatně podobný tvar skoro neunesl ani třeba velký McKayův Vice.