kinej

Tak tohle je absolutní nářez. K McDonaldovi ze zásady nechodím, ale spíše kvůli jejich obchodní politice. Ale potom, co jsem viděl tenhle dokument mám o několik desítek důvodů víc. To jak dokáže pouhý jeden měsíc stravování u mekáče zdevastovat organismus je absolutně šokující. Nejvíce mě dostalo, že burgery, hranoly, shejky působí jako droga, kterou člověk potřebuje, aby se cítil lépe. A Chicken McNuggets je považováno za pochoutku? HE HE? Přitom je to z nespotřebovaného kuřecího dopadu. Drsné taky je, jak MC Donald manipuluje s malými dětmi.Ve filmu žádé školou poviné dítě nepoznalo na obrázku George Washingtona, ale klauna z MC každé. Američani jsou nejen netlustější na světě, ale možná i nejhloupější, proč tedy všichni přebírají jejich zvrácenou kulturu a zvrhlý life-style?

Super 8 je takový filmový remix kultivních sci-fi. Vnímám ho jako poctu Stevenovi Spielbergovi, což je asi nejepší definice toho co od něj můžete očekávat. Zejména v první polovině, kdy se děj pozvolna rozbíhá, má film autentickou atmosféru velkofilmů 70. let. Skoro až natolik sugestivní, že bych se pomalu nechal přesvědčit, že film vzniknul někdy mezi Blízkými setkáními a E.T. Postupně však tempo zrychluje ve prospěch akce, což je škoda, protože budování atmosféry je rázem ta tam děj sklozne k povrchnosti. Film má povedenou stylizaci, tj. kostýmy, stavby, účesy atp a hodně výrazné dětské herecké výkony, ciž mu přidává na kvalitě, ale díky závěru se jedná o záležitost na maximálně jedno shlédnutí.

Film je velkým zklamáním. Hudbu No Smoking Orchestra mám rád a tak jsem byl zvědavý. A zklamaný. Vybízí se přirovnání k Buena Vista Social Clubu. Oba filmy natočil „nedokumentarista“ jako bokovku. V obou filmech, je každému muzikantovi vyhrazeno pár minut ve kterých je představen. Zatímco v Bueně Vistě muzikantům ta chvíle stačí, aby si vás získali, v Super 8 Stories to nefunguje. Jejich portréty jsou proloženy jakýmisi chaotickými černobílými záběry, a vyprávějí většinou absolutně nezajímavé historky ze života. Pohledy do zákulisí po koncertech jsou pak jen nezáživné scény, jež jsou navíc neúměrně natahovány. Nevydařené jsou i záznamy z koncertů. Rozhodně bych teď váhal zda na jejich koncert zajít. Studiové verze písniček jsou opravdu dobré, ale na koncertech se z nich pověstný balkánský temperament zcela vytratí do chaotického hluku.Místo muzikálně se snaží hudebníci zaujmout spíše teatrálně. To nejlepší co, jsem si na filmu našel byl originální videoklip v poslední části filmu. Ten je zde totiž jediným důkazem, že tito muzikanti dělají dobrou hudbu.

Světáci jsou pro mě vyjímeční hlavně tím, že se zde sešly tři nejlepší české herečky druhé poloviny 20. století. Tyto dámy mnohokrát obohatily český film a je skvělé vidět je zde sedět u jednoho stolu. Jinak se jedná o nadprůměrnou komedii, jejíž až komornější až divadelní námět, místy vázne, aby byl korunován skvělým závěrem.

Co k tomu říct? Světla ramp jsou důkazem toho, že i když byl Chaplin králem němého filmu, zvládnul mistrně i film zvukový. Věděl sice, že éra pantomimy je dávno pryč, ale on ji přesto dokázal do svého filmu velice vkusně dostat a pohrát si s ní všemu ku prospěchu. Většinu své kariéry také ve filmech volně a bez scénáře improvizoval, ale Světla ramp dokazují, že když už se pustil do psaní scénáře, stálo to za to. Protože zde je to právě scénář, plný laskavosti a moudrosti, který mě mnohorkát pobavil a ještě více dojal. Nic by samozřejmě nefungovalo bez skvělých hereckých výkonů, či bez pomoci líbivé hudby. Neumím říct, který z Chaplinových celovečerních filmů je nejlepší, protože všechny jsou úžasné a po shlédnutí většiny z nich mám dojem, že je to právě tento. Takže bych se musel na všechny podívat v krátké době znovu, ale ani pak bych toho asi nebyl schopen. Kažodpádně pokud nejsou Světla ramp nejlepším, jsou velice dobrým a krásným filmem.

Na většinu grotesek z němé éry se nevydržím koukat. To však neplatí pro Chaplina. Jeho filmy zůstávají vtipné i po desetiletích. Síla jeho osobnosti dokáže připoutat i dnes. Jeho skvělá pantomima, pohyby a choreografie, to je něco co se opravdu jen tak nevidí. V City Lights nelze neobdivovat například choreograficky perfektně zvládnutý boxerský zápas. Tento film je dokladem toho, že Chaplin je jednou z největších osobností dějin filmu. Jeho charisma působí i po desetiletích.

Světová invaze působí jako politicky překorektnělý náborový výplach, pro ty méně z bystrých amerických přistěhovalců. Už dlouho jsem nezažil, že bych silou tisknul zuby, jako při některých patetických dialozích v tomto filmu. Vidím budoucnost a zřím, že tento film oprávněně skončí bez pozornosti ve slevových akcích na zaprášených regálech někde úplně vzadu. Oprávněně. Mimochodem obzvlášť ubohý je soundtrack Briana Tylera, který nepokrytě vykrádá motivy Johna Murphyho k filmu Sunshine-

Zajímavý a neotřelý děj činí ze Světové války Z nadprůměrný zombie film. Něco šlo ale rozhodně udělat lépe. Vysloveně do očí bijí podivně se pohybující digitální zombíci. Jejich zrychlený pohyb či stádní útoky jsou dobrý nápad, ale ta realizace je dost slabá a hlavně nereálně vypadající a to i v takových obyčejných momentech, kde prostě nakažený po někom obyčejně skočí. Film také poškozuje snaha vyhnout se drastickým krvavým scénám. Ne, že bych žíznil po krvi, ale urputná snaha nedostat do záběru krvavý detail někdy danou pasáž znepřehledňuje. Jinak ale kvalitní žánrový film s lepším dějem.

Nevýhodou většiny soudobých sci-fi je, že jsou úplně debilní. Svět zítřka sice neoplývá chytrostí a už vůbec ne logikou, ale rozhodně neurazí svou tupostí, jako například Van Helsing. Příběh je zcela naivní, ale lepší by se do filmu těžko hodil. Film mě absolutně zasáhl svou stylizací. Na trikové filmy si zrovna nepotrpím, ale zde jsou triky tak nápadité, že mě to dostalo. Speciální efekty nejsou zrovna věrohodné, ale design strojů a prostředí je velmi originální a za to přidám jednu * k dobru. Tohle je opravdu podívaná. Dokonce taková, že zcela zastínila slušné herecké obsazení.

Síla tohoto filmu pramení hlavně z příběhu. Hudba se nijak neliší od klasického muzikálového patosu a texty až na pár zajímavě zrýmovaných replik tvoří převážně typické muzikálové křečovité povídání. Ale přesto se Sweeney Toddovi podařilo, a to i přes můj odpor k tradičním muzikálům, se podařilo upoutat mojí pozornost a následně probudit emoce. Myslím, že spíše než Timu Burtonovi, ač bezchybnému, náleží zásluha především autorům původního muzikálu. Ti totiž dokázali zajímavě proplést osudy několika postav a vše zakončit krsáným brutálním závěrem. Dobrou práci odvedl i Johnny Depp. Sice je jako zpěvák průměrný, žádné velké pěvecké výkony zde neuslyšíme, ale jako herec boduje. Jeho holič je opravdu démonický a jeho šílený pohled v závěru filmu opravdu budí respekt.