kinej

Tak tenhle Zatoichi je naprosto vyváženým mixem toho co mám na filmech o slepém šermíři tak rád. Dostatek prostoru pro skvělé herectví Shintaro Katsu (ve vážné i humorné poloze), slušné množství akce a přesně taková dávka humoru, aby se z filmu ještě nestala komedie, ale udržel si dramatické vyznění. I tento díl tak nějak vypovídá o krutosti světa a lidí v něm o udělá člověkovi dobře vidět zase jednou někoho, kdo s tím šmejdem vymete. A jako bonus se zde objevuje skvělý Tacuja Nakadai, což je po představiteli hlavní role, Toshiro Mifune a Takaši Šimura další fenomenální japonský herec, který spojil své jméno s touto skvostnou sérií.

Knížku jsem nečetl, tak nevím jak ta je podrobná, ale z filmu jsem měl neustálý dojem, že se jedná o rychlého stručného průvodce knihou Oliver Twist. Zejména se to projevuje v nepropracovanosti a nepochopitelnosti jednotlivých postav. Jejich motivy jsou neznámé, jejich činy špatně pochopitelné. Zvolnění tempa filmu a větší důraz na psychologii (včetně té hlavní, která žádnou ani nemá) by filmu prospěl. Jinak film vypadá vizuálně dobře, i když i přes vysoký rozpočet vypadá jako by se vše odehrávalo na jediné ulici . Herecké výkony dětí jsou hodně dobré, ale nejvíce to s rolí vyhál Ben Kingsley, který stvořil opravud démonickou postavu a scény s ním jsou to nejlepší, co film nabízí. Až někdy ale budu mít chuť na tuto klasiku, raději dám přednost verzi Davida Leana.

Každou epizodu tohoto dokumentárního seriálu tvoří sled někdy více někdy méně zajímavých, vždy však vizuálně úchvatných záběrů. Oproti sériím zaměřeným více na zvířata (Life, Planet Earth), jež jsou stejně kvalitně natočeny ale mám trochu problém s tím, že některé pasáže se nejeví zrovna autenticky. Obecně platí, že čím primitivnější kultura, tím působí dokument reálněji, ale některé příběhy působí ža příliš inscenovaně a to trochu kazí celkový dokumentární dojem. Některé záběry jsou ale prostě úchvatné a kvůli nim stojí za to celý cyklus shlédnout, navíc i kvůli tomu že lidi není až tak složité natočit, vyznačuje se seriál snad ještě dokonalejší kvalitou obrazu a na blu-ray jde o opravdové vizuální žně. Johna Hurta mám ve svých top hercích, takže jeho hlas potěší a dokáže umě přeskočit nejeden oslí můstek mezi jednotlivými částmi.

Pokud se chystáte tenhle seriál nějak systematicky shlédnout, tak vězte že to nejlepší máte za sebou už po odkoukání pilotu. Žádná další epizoda již nenabídne tolik zajímavých zvratů. I přesto je však první série dobrým, nadprůměrným seriálem, což se ale rozhodně nedá říct o 2. řadě. Tam už nastupuje klasická americká seriálová továrna, tedy nafouknout vatou děj na co nejvíc dílů, aby se snížily náklady a zvýšila návratnost. A tak už se ani tak neřeší chodci, ale události jako podle šablony z jiného seriálu (románek, těhotenství, osobní rozpory…). Z celé druhé série za to stojí tak 2 – 3 díly, zbytek je nudná šeď. Nemám tenhle ždímací systém rád, jakmile producenti vycítí slibnou frančízu, už chtějí jen vařit a kvalita jde ta tam a nakonec to přepálí tak, že divák si už ani nevzpomene na ty celkem povedené první díly.

Už první švenk dává tušit, že se jedná nadrpůměrné dílo, které dokáže filmovou řečí a téměř beze slov popsat trýznivé běsy uprchlíků z na útěku z transportu a stejně tak někdy až absurdní válečné osudy. Do těch cca 60 minut je vměstnáno tolik událostí, vzpomínek a snů, že film hutností vydá za dva plnohodnotné celovečeráky. Zároveň však povídkový charakter námětu je i jeho limitem, neboť celovčerní film je na takto skromný a introvertní příběh možná příliš a s kratší stopáží by působil snad ještě razntněji. Démanty noci jsou ale rozhodně důkazem, že Jan Němec patřil v 60. letech bezpochyby mezi československou filmařskou elitu, a je škoda, že neměl k další tvrobě příznivější podmínky.

Jak já to vidím, je El Dorado sice povedený, ale ničím mimořádný oldschoolový western. Možná je na můj vkus ještě starší než ty, kteým já říkám stará škola, každopádně po filmařské stránce film působí jako dobový standard. Charisma Johna Waynea mě úplně míjí (byť to asi nemohu posoudit úplně objektivně, viděl jsem bohužel jen dabovanou verzi). Působí na mě jako vypraný a nažehlený starý nesympatický chlap,co umí dobře jezdit na koni a všem jen rozkazuje co jak mají dělat. O nic víc mi do noty nesedl ani „indijánobijec“ Bull a takový Mississippi v podání J. Caana, mi byl zvlášť po svém rasistickém „čínském“ fórku úplně proti srsti. Nejsympatičtější je tak ožralecký šerif Roberta Mitchum, u kterého mi jako u jediného z nich nebylo jedno, jestli ho nezastřelí. Zápletka je takový standard, navíc od začátku nekompromisně směřující k happy endu, každá ženská postava je tu napsaná tak předvídatelně, že je otázka času než se dá dohromady s někým z hlavní partičky a usadí se s ním. Možná, že jediný problém je v tom, že je film už trochu zastaralý a nemá holt ždáné parametry nestárnoucí nebo nadčasové klasiky, protože je to prostě tucťák.

Po předchozím filmu opět potvrzení ztracené formy. Ke skvělému mixu akce, skvělého herectví Shintaro Katsu, se tentorkát přidává i svižně a zajímavě pojatá zápletka a také inovativní záběry, či střih. Takhle to má být, zábavně, dojemně a vtipně jako kdysi.

Tak tento snímek mě dost minul. Pravda nenudil jsem se, ale na můj vkus je ve Vůni ženy až nestravitelná dávka patosu. Je ironií, že Al Pacino, po tolika skvělých (tj. charismatických a nezapomenutelných) rolích dostal tu nejvděčnější cenu právě za tenhle cajdák. Pravda, když jste slavný a hrajete postavu s libovolným handikepem (slepota, autismums), máte sošku napůl v kapse. Když ještě rozhlásíte, jak jste s těmi lidmi stýkal a několik měsíců trénoval, ukápne z nejednoho oka člena poroty slzička dojetí. Tohle na ně platí. Nevím, ale jestli by hraní a jeho posuzování mělo být o tom. Ale to je věc vkusu. Na ten můj vkus je Vůně ženy, na to o jakém rebelovi je, konformní a až moc hladí po směru srsti. Scénáristicky je film nezajímavý, režijně tuctový a to co svým charismatem dodá Al Pacino spolehlivě odbourá krajně nesympatická postava Chrise O ´Donnela.

Železný kříž představuje Sama Peckinpaha opět v té nejlepší formě. Už od úvodní titulkové koláže je zřejmé, že se alespoň po filmařské stránce jedná o další jeho nářez. Jeho klasikcé rychlé střihy a netradičný záběry dokáží oživit každou bojovou sekvenci. Smůlou je, že film nemá o trochu víc propracovanější scénář, jenž by dodal příběhu na hloubce. Protože byť námět potenciál má, film ztrácí na věrohodnosti díky jen letmo načrtlým postavám, jeijchž motivy proč konají tak či onak, zůstávají skryty. Výtečná vizuální stránka tak není bohužel podpořena adekvátně kvalitními dialogy. To však nebrání tomu si užít mistrovské filmové řemeslo.

Kdykoliv se scénárista Jiří Křížan pustil do válečné tématiky dopadlo to velmi dobře. Signum Laudis je snad kromě Švejků jediný film v kulisách první světové války co si vybavím. Díky kvalitní produkci a hlavně režii Martina Hollého se scénář dočkal velice důstojného zpracování, díky němuž válečné prostředí působí opravdově a neošizeně. Film je také přehlídkou velmi dobrých hereckých výkonů představitelů výtečně napsaných postav. Samozřejmě nejvíce pozornosti strhnul Vlado Müller coby naivně úslužný kaprál Hoferik, ale ve vedlejších rolích vynikají i Josef Bláha nebo Ilja Prachař. Depresivní atmosféru zdatně dotváří i hudební motivy Zdeňka Lišky, pro mě největší osobnosti české filmové hudby. V rámci tuzemské tvorby odivuhodný počin.