Ondra16

Mistrovství filmového vyprávění, mistrovství nevyřčeného, mistrovství v hledání mikropříběhů. Schopnost, s kterou tvůrci pozvedají dění na univerzitě v městečku se sotva sedmi sty obyvateli na úroveň antického dramatu, je neuvěřitelná. Jako diváci jste tak schopni empatie vůči lidem, kteří žijí na druhé straně zeměkoule a celý jejich život je o sportu, který vás ani v nejmenším nezajímá, natož abyste znali jeho pravidla. A že tvůrci dokáží ukočírovat nepředvídatelný půl roku trvající maraton natáčení do podoby pevně držícího dramatického díla, si nezaslouží nic než potlesk.

Perfektně vysoustružený kus, kde nic nedrhne, nepřebývá a i když to znáte nazpaměť a tak trochu tímto věčně vyzdvihovaným momentem kolektivního dojmutí vnitřně opovrhujete, stejně vás to přivede k slzám. Lehkost s jakou Nagano Tapes umí během několika vteřin odvyprávět složité věci je dechberoucí.

Tobogán obrazotvornosti a kolektivní terapie prostřednictvím největší videotéky na světě. Simulátor, u kterého je vám z celého srdce líto, že si ho vyzkoušíte jen osmkrát.

Ucho z roku 2019.

Mind-fucking-blown. I přes zasazení do roku 2015 extrémně aktuální, děsivé, virtuózně zrežírované drama o nepříteli, kterého nejde porazit.

Film s mnoha více či méně očividnými chybami a ne úplně jistým režijním vedením, který má ale zároveň nemálo momentů, které jste ještě neviděli, úžasnou kameru, která neexhibuje a pumpuje do vás bezmoc po litrech a hlavně toho Joaquina Phoenixe. Na něm Joker samozřejmě stojí a padá. Ocenění dostane oprávněně, jeho absolutně fyzické herectví vás strhne od začátku a ještě aby ne, když v jednom jeho pohledu vidíte všechen ten smutek a šílenství tak průzračně, zatímco v nás ostatních jsou co nejlépe ukryty.

Kurevsky dobrej film.

Totální symfonie a plivanec do ksichtu všem omezeným českým filmům. Nechápu, kde to Sedláček vzal. Je to jak film z absolutně jiné dimenze. Citlivý, vyprávějící v jemných náznacích, nedořečený. Ve spoustě pasáží jen kroutíte hlavou a říkáte si, jak strašnými drobnostmi dokáže Sedláček předat nějaký pocit, vykreslit změnu nebo letargii. Palacha nezneužívá, ale naopak nám naplno dá možnost proniknout do jeho života. Nemoralizuje, jen prostě ukazuje, že i po obyčejném studentovi filozofické fakulty mohou být pojmenována náměstí. Z jednotlivých střípků skládá zdrcující mozaiku, kterou budete muset ještě dlouhou rozdýchávat. Samozřejmě to není film bez chyb, například hudba někdy až příliš tlačí na pilu, nejlepší je podle mě v momentech, kdy naopak jen jemně zvyšuje napětí. Nicméně takhle sebejistému filmu odpustíte i těch pár zaváhání.

Věčný svit neposkvrněné mysli akorát je to o zneužívání dětí a civilnejší.

Mám strach, že Damien Chazelle už nikdy nic tak skvělého nenatočí, ale byla by to sakra škoda. Chlapík, který v jednatřiceti napsal a natočil film, který někteří nedají za celou svoji kariéru, má můj velký obdiv.