Worry77

47 Meters Down: Uncaged má za mě naprosto stejnej problém jako třeba Black Water. Má skvělou atmosféru a záběry z vody, ale co se týče zábavnosti a napětí, tak za spoustou žánrovek dost zaostává. Hrozně se mi líbilo prostředí jeskynního potápění. Režisér aspoň párkrát využil okolí, když spadl sloup a zakalila se voda nebo když se tvořily vzduchový bubliny, co by záchytný body pro hlavní hrdinky. Je vidět, že většina rozpočtu šla do natáčení pod vodou, protože efekty a žraloci vypadají hlavně zblízka levně a nedodělaně, což mi vlastně vůbec nevadilo. Celej film se ale nese ve znamení repetetivnosti a tak se ani tentokrát nekoná žádný vystoupení z mainstreamu. Možná se někdy kouknu i na jedničku. (45%)

She said to me: "Did you ever see a city all lit up at night?" I said: "Yeah, I´ve seen a whole city on fire." (70%)

Molly's Game krásně ukazuje temnou stranu pokeru a zároveň bych řekl skoro až dvojitou osobnost mnoha celebrit. Jako životopisný drama v mých očích ale moc dobře nefunguje. (65%)

Naprosto average film svého druhu, nic nového v žánru. Naopak bych řekl, že ve spoustě aspektů oproti konkurenci zaostává (emoce, atmosféra, originalita). Ale jako jednohubka na večer, proč ne? (55%)

Když jsem se po dlouhém sebe-přesvědčování rozhodl kouknout na My Bloody Valentine, nevěřil jsem, že by to mohlo být víc než průměrný. Právě tenhle kousek byl na začátku osmdesátek u rozvoje slasher žánru jako takovýho, což mi přijde až ironický, když se kouknu na žánrovky za posledních pět let. První půlka mě opravdu dost chytla. Je tu totiž smysluplný a hlavně i na dnešní dobu originální background pro to, co se děje. Flashback na Harryho v dole byl natočen dokonale. Máme tu spoustu krásných gore scén, který ve filmu kvůli cenzuře dlouhá léta chyběly. Když ale začal ten mejdan v dolech, tak se to dost vleklo. Přišlo mi to třeba o dvacet minut delší než to reálně je, tudíž opravdu jen lehce zkrátit stopáž by bylo ku prospěchu. Jinak ten psycho konec se mi taky hodně líbil (i přesto, že vlastně k žádnýmu vyvrcholení nedojde). Bez debat kultovní klasika. (70%)

Tak už mám tu továrnu na prachy, jménem Friday the 13th, konečně za sebou. Zcela revoluční sci-fi Jason X nám ukazuje, že tvůrci jdou za hranici toho, kam všude je možné dostávat svoje genericky tupý záporáky. Rozhodně to ale nebylo takový peklo, jak se mezi místními odborníky traduje. Paradoxně je to zasazení do budoucnosti docela dobrej nápad, když už nic jinýho. Upgradovanej Jason vypadá docela dobře a pár zábavnějších momentů se taky najde (jako třeba virtuální realita na konci), teda chci říct mezi tou většinovou nudou. Na mým osobním žebříčku téhle velmi originální série se film neumístí nikterak vysoko, ale na poslední místo to taky nepůjde. (45%)

Těžce underrated záležitost. Že tu místo Jasona zabíjí skupina vypatlaných individuí? Vůbec mě to netrápilo. I když je to relativně stupidní výplach, tak já se bavil královsky. Byla tu jedna krásná gore scéna, která potěšila moje zvrácený choutky a pár nahých kočiček taky nebylo na škodu. Odkazy na další hororový klasiky mi udělaly upřímnou radost, ve který mě na konci podpořil sám Freddy Krueger. (50%)

Po tom, co jsem dočetl první volumko Oyasumi Punpun se moje touha ponořit se do něčeho depresivního stále stupňovala. Šódžo šúmacu rjokó mi krásně posloužilo jako zpáteční lístek do světa anime, neboť pomalejší a artovější díla jsou u mě vždycky vítána. Od začátku mě uchvátilo to, jak ten svět dokáže bejt tak funkční i přesto, že je naprosto prázdnej. Po celou dobu jsem se totiž díval na holý nic, který ale v podtextu skrývalo něco, co tuctovej a nenáročnej divák nikdy nebude schopnej ocenit. Scény, ve kterých sněžilo se mi naprosto zažraly pod kůži. Jde z toho hrozně cítit ta chladná zimní atmosféra a když mě to donutilo přemýšlet o tom, že ty dvě holky jsou na světě v podstatě úplně sami, vyvolalo to u mě hrozně moc emocí.  Je to až zvláštní co dokážou po sobě jdoucí obrázky u člověka vyvolat. Nejvíc se mi ale líbila pasáž s robotem a rybou. Celá tahle série s sebou nese jistou filozofii a poetičnost a právě ty na mě v týhle části působili nejvíc. Proto mi přijde až paradoxní, že "symfonie deště" a "svit měsíce" na mě nepůsobili tak dobře. Nejvýš nad vším tím je ale hudba. Krásně dokresluje pocity a atmosféru a já to naprosto miluju. I přes to všechno jsem trochu zklamanej. Doufal jsem ve větší rozpitvání psychiky a zachycení nějakýho zoufalství z prázdnoty. Napočítal jsem asi dva nebo tři momenty, ve kterých se k něčemu takovýmu schylovalo, ale na poslední chvíli se tón přehodil do humoru nebo se stala jakási polepšující okolnost. Ačkoliv jsem teda dostal něco jinýho, než v co jsem doufal, jsem nadšen. (70%)

Malajský vizionář James Wan mi opět nadělil skvělej a poctivej horor. No horor, spíš přehlídku vizuálně spektakulárních záběrů s trochu temnější atmosférou. Co musím uznat je, že řemeslně a atmosférově je The Conjuring 2 zvádnutej na jedničku. Podobně jako u Ouija: Origin of Evil, tady totiž nenajdete žádnej jump scare a strach je budován vyloženě atmosférou a hudbou, což moderní publikum jistě tolik neocení. Na to, že na scénáři pracovali čtyři lidi, tak působí hrozně přirozeně. Máme tu sice pár stále opakujících se momentů a prvků, ale to jsem v klidu schopnej tvůrcům odpustit, protože tu máme momenty jako Patrick Wilson, který hraje na kytaru nebo scény s Verou Farmigou. Ale za mě je nejlepší scéna finále, který je kreativně využitý na max. Pohledy z první o soby, záběry ze shora a hudba, která si se mnou doslova pohrávala. To co mi trochu kazilo zážitek, byla repetetivnost s prvním dílem a pár opravdu krátkých chvil, kdy jsem se nudil. Látka s paranormálníma jevama mi není úplně nejbližší, to už je ale otázka vkusu. Jinak si u mě Wan docela šplhnul. (80%)

Po Whitově nezdařeném pokusu přichází Mike Flanagan a s ním i boření veškerého stereotypu hororového žánru, teda skoro. Příběh Origin of Evil je natolik chytrej, že hned od začátku nemusíme bejt svědky toho, jak se na první pokus začnou na tabulce dít "strachuplné pohyby" a spousty laciných jump scarů. Ne vážně, je opravdu až osvěžující, jak tady tvůrci dokázali odolat dojebání filmu tím, že se někdo rozběhne proti kameře nebo na ní něco třikrát po sobě vyskočí a radši pracovali s atmosférou. Ačkoliv můj údiv ke konci už trochu zkomíral, protože už to ztrácelo tempo a těžce to upadalo do mainstreamu. Hlavní tři představitelky odvedly docela solidní výkony, třebaže Henry Thomas jako kněz si mě svým výkladem o polským migrantovi získal víc. Takže co si odnést z mého bezvýznamného hodnocení? Je to rozhodně lepší než jednička a to několikanásobně. A co se týče mě, tak si to ospravedlnilo svojí existenci. Na poli duchařin, který tak moc nemusím se jedná o nadprůměrnou podívanou, od který však žádnou revoluci nečekejte. (65%)