Arigato

Na první pohled poměrně zajímavý psychologický horor s pečlivě budovanou atmosférou o duševním zmatku, lidské psychice a temném traumatu v ní zabudovaném, s takovým až delikátně minimalistickým přístupem k hororu. Konvenčních lekaček se divák moc nedočká, pomalejší tempo nemusí vyhovovat úplně každému a metaforické prvky filmu jsou zanechány otevřené interpretaci, jsou velmi nejednoznačné, a tudíž mi i přišlo, že tak nějak nakonec vyšumí do prázdna. V závěru mě Babadook vyloženě zklamal.

„I am become death, the destroyer of worlds.“ Ne počkat. „This is cinema.“ Ále, zase špatně, teď už vážně. Je to praštěný, je to barevný a s velkou porcí nadsázky mi to místy přišlo jako celkem úsměvná a maximálně inkluzívní podívaná s docela vtahujícím a nápaditým příběhem. Margot s Ryanem zde byli úplně magnifique! Nicméně po tom, co jsem dvě hodiny poslouchal pořád dokola ty samá feministická hesla, která tam časem působila vyloženě na sílu a uměle, mi vše nakonec vyznělo jako takové klasické klišé dnešní doby.

Zmínit se o Oppenheimerovi ještě před rokem, reálně málokdo bude vědět, o koho jde. A jsem velmi rád, že se příběhu o největším vědeckém hazardu v dějinách lidstva a o někom takovém zhostil právě Nolan a prakticky jej proslavil. O tématice jaderného zbrojení se zajímám už delší dobu a konkrétně příběh Oppenheimera mě kdysi poměrně zaujal. Navíc mám rád konverzační filmy, mám rád Cilliana Murphyho a o Nolanovi ani nemluvě. Četl jsem Amerického Prométhea, z něhož tento film výrazně čerpá, a musím říct, že zklamaný rozhodně nejsem! Film je místy lehce přikrášlený, ale liší se pouze v méně podstatných detailech. Nolan si dává neuvěřitelně záležet se svými filmy, zvláště pak s tímto. Na to, že jde o tříhodinový snímek, má v prvních dvou třetinách neskutečně rychlé tempo. Poslední hodina filmu pak velmi poleví a dá se říct, že to nejlepší už vlastně bylo, ale musí se film jako celek dotáhnout dokonce se vším všudy. Prakticky jen o vědeckých či politických dialozích, i přesto film dokáže být tak emotivním. V nelineárnosti dějových linek jsem viděl naopak velké pozitivum a Göranssonova monumentální hudba byla už jen takovou pomyslnou třešničkou na dortu.

Sny ani lidská fantazie neznají hranic. Satoshi Kon opět velice experimentálním způsobem nabízí oku lahodící podívanou vypiplanou do sebemenšího detailu. Nolanova inspirace je zřejmá a není se čemu divit, jelikož z technické stránky je to velmi hravé a originální. Bohužel se v tom všem poněkud vytrácí příběh, což je velká škoda. Jeho režijní debut se mi líbil nepochybně víc.

Found footage horor (?) sledující temnou stranu internetu. Film bezpochyby umí předat poselství o nebezpečí číhající v digitálním prostředí, jeho zpracování však už tak zdařilé není. Nejsem necitelná zrůda a onu samotnou exploatační část nijak neshazuji. Ba naopak. Je poměrně efektní a upřímně hlavní hrdinky zažívají jeden z nejhorších možných osudů. Celý film ale staví pouze na ní. Jako určitá forma osvěty nicméně vcelku funguje.

Nekompromisní thriller, který nechá diváka v napětí do poslední minuty. Film zaujme svým temným nádechem a navíc je po celou dobu vcelku nevyzpytatelný. Hlavní hrdinkou je líbezně nevinná Ester. Teror z její strany však nezná hranic a to jak manipuluje s ostatními postavami je skoro až děsivé. Velký respekt před Isabelle a jejím brilantním výkonem.

Zpočátku jsem se bál, že se bude jednat o další online hovadinu, čemuž představení postav a prvních pár minut na callu odpovídalo. Kupodivu se z toho ale vyklubal celkem mrazivý a velice zdařilý paranormální počin. Na tak malém prostoru a s miniaturním rozpočtem dokázali sami herci svépomocí vyčarovat poměrně děsivé divadlo fungující do posledního momentu. Natočit něco takového na dálku, to tedy klobouk dolů před všemi, co se na tvorbě filmu podíleli.

Alespoň kupodivu ten čarodějnický díl mi po dlouhé době udělal radost. V rámci všech těch pokusů o poselství každým dílem je tohle velice příjemná změna a lze tvrdit, že je to jeden z těch lepších dílů moderních Simpsonových. První část vcelku povedeně paroduje Babadooka. Největším překvapením však byla druhá část – Death Note. Ocenil jsem anime vizuál i fakt, že to nebylo úplně stejné jako originál, a celkově jsem se bavil. Poslední část nabízí nespočet odkazů napříč všemi sériemi, což bylo poměrně úsměvné znovu vidět. A pro nezasvěcené, byla to parodie na Westworld.

Krása psychologických hororů tkví v tom, že na každého působí úplně jinak a Hereditary je vcelku přesvědčivým žánrovým příkladem. Každá scéna je zpracována s určitou dávkou pečlivosti, celým filmem pak prostupuje hustá atmosféra, jež dokáže diváka zcela pohltit. Snímek se zaměřuje na rodinnou dynamiku, kde z pohledu hlavní postavy sledujeme nejen její vlastní vnitřní boj, ale i napětí, komplikace a vyrovnání se s traumatem, což postupně ovlivňuje celou rodinu. To dodává filmu hloubku a umocňuje jeho psychologický aspekt. Hereditary umí šokovat, zaujme svým vizuálním provedením a atmosférou, ale také vytváří prostor k vlastní reflexi.

Jeden z nejkontroverznějších a nejdiskutovanějších hororových filmů moderní doby, a to nejen díky své brutalitě, ale i díky temnému a psychologicky náročnému příběhu. Jednou z největších předností snímku je jeho dusná atmosféra a podmanivý soundtrack. Rozhodně nic pro slabší povahy. V mých očích je akorát druhá polovina filmu velmi monotónní a skoro až zbytečná. Závěr je ale poměrně zajímavý a jednoznačně překvapí.