Renfield

Příběh sice není příliš převratný, ovšem silné momenty nepostrádá a dává vyniknout animaci, tedy nádherné malbě na sklo. Ta si od první chvíle bere hlavní slovo a například ve vyjádření přírodních živlů nadchne. Snad i proto považuji za vůbec nejlepší pasáže ty řekněme nevojenské, začarovaný les a cirkus. Svou jedinečnou poetiku ovšem nepostrádá nic, dokonce ani temnější, právě vojenské, části. 75%

Václav je v jádru dobrák, ale nazvat jeho činy milou lumpárnou, jak se píše v oficiálním obsahu, to je trochu... ano, přestřelené. Vůbec když to všechno nejvíce odnáší jeho vlastní matka, jenž si to sama stále odmítá přiznat. Václavovi horší i lepší skutky, jsou snad pro jeho (ne)pochopení náplní většiny filmu. Tahle část není vyloženě špatná, vůbec oproti koncertu, u nějž jsem si přál, aby scénáristovi ještě před touto scénou dopsala fixa. Naštěstí dál nečekaně následuje solidní drama, které by ale zasloužilo podstatně více času a třeba i nějakou scénu z návratu a přijetí. 65%

Čistá novinařina je sice prokládána různými žánry, nebo vyššími cíli, ale práce reportéra sama o sobě zaujme nejvíce. Z jedné strany samozřejmě proto, že ho Russell Crowe pojal takovým fajn "Dudeovským" způsobem a z té druhé pro pocit, že tady to jednoduše filmu sedí. Informace střídá informaci, zájem se otáčí na toho v pozadí a vzápětí zas na někoho jiného, dění ze své intenzity nesleví. Postupně se střílí do nejvyšších řad, aby... aby to skončilo příběhovou sebevraždou? Z mého pohledu závěrečný zvrat už být nemusel a pokud ano, zasloužil i on více minut. Škoda toho, protože jinak je to natočeno parádně. Příběhové intenzitě podléhá i občas lehce zběsilá kamera, vždy výborná, ve scéně v garážích obzvlášť. Z té jsem měl pocit, že je i přes své napětí takovou přestávkou v ději, má svůj čas a je tomu tak dobře. Zase ovšem škoda závěru, totiž i střelec z garáží jakoby tam byl někým úplně jiným. 75%

Umělé, jako to městečko určené k likvidaci atomovou bombou. Velmi špatné efekty hold parádní kulisy z předchozích Indyho dobrodružství nenahradí, záběry na digitální krajinu raději ani neřešit. Být jejich kvalita alespoň o třídu výš, nemuselo to být tolik do očí bijící a k dobrodružství s nádechem sci-fi, by to vlastně sedlo. Jenže tahle souhra neklape ani v závěru, který nádech sci-fi promění ve sci-fi čistokrevné. Každopádně když odmyslím efekty, těch fajn momentů je tu docela dost, nejvíce rozhodně v džungli. A Harrison Ford? Ale jo, pořád to tam je. Za to Cate Blanchett byla nečekaně nevýrazná. 65%

Dalo by se říct, klasický Wes Anderson, jenže ona to není tak úplně pravda. Změny jsou sice drobné, přesto pro celkový pocit z filmu zásadní. Depeše je roztažena na více stran (kapitol) a je z větší části černobílá, s čímž jsem měl obzvlášť ve druhé, kvalitou zbylých nedosahující kapitole, docela problém. Představit si Andersonovu klasiku bez barev, tak úplně nejde, chce to něco trošku jiného a přesně to přichází po povedené Wilsonově cyklistické poznávačce města. Vězeňský, tím i vcelku komorní příběh o lásce mezi trestancem a dozorkyní, přesněji snad malířem a jeho múzou, v němž mají herci zdaleka nejvíce prostoru. Právě scénám s touto dvojicí ta černobílá sedne nejvíce, stačí vzpomenout na první pózování, nebo (ne)vyznání. Jenže hned následující kapitola toto nadšení především příběhově krotí, v ní je opravdu lepší nechat se unášet obrazem, nejlépe barevným. Toho tu samozřejmě není mnoho, ale když je, dostaví se i v této slabší části podstatně příjemnější pocit. To následující lehká krimi je na tom zase lépe, černobílá ji v některých momentech dává takovou příjemně noirovou atmosféru, navíc má mnoho krásných záběrů, například ten před a po přestřelce. Vrcholem kapitoly je potom výborná animovaná automobilová honička, jenž zase barvy nepostrádá. Wes Anderson se mi ještě neohrál, takže nadšení z do detailu dotažených statických kompozic, průchodů zdí, nádherných kulis, ale i kostýmů, opravdu nechybí. Jenom ten Alexandre Desplat je nějak netradičně nenápadný. 75%

Tři naprosto odlišné pohledy na cestu k činu, jenž životy této trojice navždy změní. Ale také studie mužské a ženské povahy, která zdaleka neplatí pouze na dobu středověku. De Carrouges je rytíř tělem i duší, silný, odvážný, na svoji ženu pohlížející "klasicky středověkým způsobem", do nějž se ale občas dostane i menší dávka dobrosrdečnosti. Tam kde De Carrouges používá sílu, dává Le Gris přednost inteligenci, je gramotný, tím jistě pro mnoho dam i atraktivní, což si ve své samolibosti dobře uvědomuje, navíc mu nechybí známosti na těch pravých místech. Za jiných okolností by mohl být atraktivní i pro Marguerite, mohl být, kdyby... Po dvou vyloženě mužských kapitolách, přichází silně ženská, u niž jsem měl pocit, že tato změna musela proběhnout i na režisérské stoličce. Marguerite je inteligentní, krásná, jemná, přitom však velmi silná, její kapitola je dokonalým kontrastem k těm předchozím a mistrovským kouskem Ridleyho Scotta. Právě v ní se nachází nejvíce odlišných detailů ve vidění celého příběhu. Zamilované pohledy, které už nejsou tak zřejmé, jako byly v kapitolách pánů. Ale také scéna znásilnění a následného dění vrcholícího soudem. Nejen poslední souboj "zarazí do sedačky", něco podobného jsem prožíval právě i ve scénách znásilnění a soudu. Celý film má patřičně syrové pojetí, nádherné interiéry a vždy do detailu dotaženou scénu, záběr kamery. Odrazem toho všeho budiž právě poslední souboj, jenž napětím a adrenalinem na několik minut přenese na tribuny mezi rozběsněný dav sledující fantastickou rytířskou akci! Ta ve světě filmu minimálně patří k nejlepším, přesto předešlé dění nezastíní, právě naopak. 95%

Příběhová skládačka je sice působivá, ale v tomto případě si její vhodností nejsem úplně jistý. Některým scénám by přímé pokračování slušelo, takto se ze zajímavě rozehrané situace rychle odchází a ta nemá čas doznít. Naštěstí to neplatí vždy, třeba nemocnice, nebo propuštění, doznívají ještě hodně dlouho, na čemž mají velkou zásluhu výborní herci. Těžko totiž v těchto scénách odhadnout, co se odehrává v hlavě Štěpána Kozuba a Pavly Gajdošíkové, co udělají dál. Barva a chlad jejich světům sedne, vizuální pojetí celkově je na solidní úrovni, zvuk znepokojivé atmosféře ještě pomáhá. 65%

Hlavní hrdinové ani jejich příběh zrovna pohodoví nejsou, ten pocit pohody je tvořen především kamerou a dvakrát tolik hudbou. Ten pocit tu však je, časem se k němu přidala nostalgie a takový příjemný portrét let devadesátých. Zvláštní dvojice v "kabrioletu" si sympatie získá především přes jejich "filozofování", aby je dalším činem zase ztratila. A pak je tu ona, skvěle zahraná a původně vůbec nestopující Aňa. A také závěr, který z této pohody rychle vrátí do reality. Proto pojedeme rovně. 85%

Mé nadšení z filmu bylo v průběhu jeho sledování vlastně srovnatelné s nadšením Eloise z šedesátkového, ale i současného Londýna. Inspirace Hnusem sice zaujala, složitější děj se přesto samozřejmě čekat nedal, což by nevadilo kdyby... Kdyby na pozadí solidních tanečních čísel, příjemně neónové atmosféry s fajn kostýmy a hudbou, nebyla úplně obyčejná školní historka, která navíc právě v době, kdy je tou školní historkou, funguje zdaleka nejlépe. Edgar Wright hold není Lynch, Polanski, ani Argento a i když má mimo závěr i druhá polovina své fajn momenty, je to na ni především v těch psychologických (hororových, detektivních...) pasážích znát. Thomasin McKenzie je ovšem výborná, o to víc zamrzí výše zmíněné, protože ona na ten Hnus rozhodně má. 55%

Náročné, jako cesta hlavní hrdinky ke dveřím "kliniky". Beznadějné, jako její následný nářek za nimi. A to i přes mírný náznak zlepšení přetrvává. Na beznaději nic nemění ani závěrečná otázka, právě naopak. Pamela Mendoza je ve své roli výborná, prožíval jsem s ní každý moment, obzvlášť ty výše popsané. Zaujme i lehce nenápadná hudba, kombinovaná s řekněme folkovými motivy. A samozřejmě kamera, jenž do nádherného čtvercového formátu sází jednu povedenou kompozici za druhou. Nezapomenu právě na schody ke dveřím kliniky, nebo několik záběrů z dálky na postavu jdoucí krajinou. To vše v černobílé, která zážitek ještě prohloubí. 80%