marvan

Věčná škoda, že Payne vystřihl tu scénu s přejetým psem a změnil tak částečně vyznění následujících událostí. Z hořkého dramatu udělal přijatelnou hořkou komedii.

Ben Affleck kráčí v šlépějích Hawkse a Forda, méně pak i Packinpaha nebo Manna. Se zlatým věkem Hollywoodu ho spojuje fakt, že jeho filmy jsou ukázkové "vztahovky", katalyzátorem událostí není akce, ale vztahy mezi jednotlivými postavami. Rosomákovo povzdechnutí, že Město ani zdaleka není Nelítostným soubojem beru jako klad: Affleckovo chlapství má daleko do Mannovy efektní macho pózy a zahrnuje mnohem širší škálu emocí. Ponorem do hořkého pocitu životní beznaděje znovuobjevuje platnost tradičních hodnot jako je čestnost a odvaha. Dalším nesporným kladem je Rebbeca Hallová, ztělesňující mnohem archetypálnější typ ženství, než je to současné emancipované.

Weirovým konstantním tématem je zkoumání přesahu lidské psyché, jeho záliba v tajemnu má až religiózní rozměr. Díkybohu se vyhýbá onomu "duchovnu" jaké nám dnes servírují lifestylové magazíny, new age literatura a různí esoterici.

První série se vyznačuje sevřeností, která se v druhé sérii vytrácí. Druhá série působí tak nějak zakázkově. Nejen že jsou herci po letech notně opelichaní, ale i scénář je tak nějak utahaný. První série působí téměř starosvětsky a kromě povinných soudružských žvástů o SSM, přednášených s odporným entuziasmem, jako by se odehrávala v blíže nespecifikovaném mezičasí. V druhé sérii na diváka naopak dolehne všudypřítomná atmosféra normalizace a ze seriálu až příliš čiší snaha udělat z něj výkladní skříň socialistického zdravotnictví.

Skvěle zvládnuté formálně, zato zcela odtažité, neboť tomu schází "opravdový" obsah. Formální kvality jsou obvykle lépe měřitelné a to je zřejmě důvod přemíry chvály na tento film.

Neznám naivnější položku pseudointelektuálního blouznění, než je útěk před zkažeností města do lesů, vod a strání. Autoři se neúspěšně pokouší těmhle zastydle pubertálním představám, se kterými se většina populace vyrovná v období dospívání, podsunout existenciální naléhavost a hloubku. V pozadí tohodle "umění pro umění" lze vytušit vliv alma mater FAMU.

Asi největším nedorozuměním okolo tohoto filmu je přemrštěné hodnocení výkonu Natalie Portmanové. Z tohoto pohledu v případě, že do role Rain Mana obsadíte retardovaného herce, bude jeho výkon obdivuhodný. Z mého pohledu je obdivuhodný spíš režisér, který dokázal využít limity herce k potřebám filmu. A přesně to je případ Černé labutě a Natalie Portmanové.

Síla Murakamiho textu spočívala v podání příběhu očištěném od psychologizování a blízkém západní vypravěčské tradici. Anh Hug Tran zatahuje příběh svou režií do únavného asijského lyrismu, v němž se průzračnost původního textu vytrácí. Velmi kultivované a velmi nudné.

Klipová kultura MTV, reklama a video mění náš způsob vnímání a tohle dokáže Danny Boyle nejen zachytit, ale i přetavit ve funkční styl. Bohužel Boylova progresivita je zároveň jeho slabinou. Popová kultura je kulturou povrchu a jednoduché konzumní radosti a tak i Boylovy filmy nakonec prázdně duní, byť ve strhujícím tempu. Je zvláštní, jak nevzrušivý je nakonec film o člověku bojující nejen o život, ale i o jeho smysl. Je těžké točit hlubokomyslné filmy o povrchní době.

Tohle není film, ale PR propagující prosperující krásnou Čínu, ušlechtilou kolébku tisícileté kulturní tradice a masového vraha Maa, jehož podobizna se během filmu mihne na zdi (a pěticípá hvězda jakbysmet). Snaha ztvárnit totalitní systém jako něco přijatelného, ve smyslu: "Vždyť je to jen jiná kultura, kterou je třeba respektovat", je absurdní. Jedná se o pragmatické gesto amerického bratra, který se řídí heslem: "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej". Tohle není film, ale prachsprostá propaganda. A navíc trapně okatá.