FIBO

Navzdory ne příliš velkému očekávání jsem odcházel z kina spokojen. Nenaplnilo se očekávání, že půjde o vizuálně efektní akční trhák pro dvanáctileté kluky, který je jinak bez hlavy a paty. Konečně po delší době sousto, které dává terminátořímu světu smysl a není blbé, chaotické nebo zmatené. Líbilo se mi ztvárnění fenoménu, kdy kdejaký ovčan v dnešní době potřebuje být vždy a nepřetržitě online, protože bez toho málokdo dnes dokáže vykonat přirozenou lidskou potřebu. Líbil se mi lehký neotravný humor a repliky, které jako by byly přímo Arnoldovi psány na míru. Humor který občas pobaví a nenarušuje film jako celek. Vyzdvihnout určitě zaslouží Lorne Balfe, jehož hudba jednak odpovídá rukopisu jeho učitele a zároveň je víc než pouhou sotva postřehnutelnou složkou v pozadí.

Po vizuální stránce pastva pro oči v kombinaci s nezlomnou přírodou a lidskou tvrdohlavostí. Není to film, který by nějak oslnil, i tak navzdory svému rezervovanému postoji k filmům s tématikou - člověk, příroda, zvíře - mě svým způsobem oslovil. Někdo v tom může vidět klišé nebo nějaký předem vykonstruovaný nature sluníčkarismus, ale záleží na každém, jak to kdo pojme. Vizuální stránka, precizní práce se zvířaty a nádherná Hornerova hudba dělají to, co dělá z obyčejného filmu ten lepší.

Je škoda, že Dědictví aneb Kurva se neříká nelze považovat alespoň za ten obyčejný průměr. Skutečně jsem se při některých Bolkovo hláškách smál, ale to je samo o sobě šeredně málo. Jediná pozitiva přináší Bolek coby herec tak jak ho známe, ale zbytek je hrůza. Uvedení TV Nova v titulcích nebylo jen tak, ona "taneční show" je hloupou reklamou na některé okoukané tváře, které lidi znají z televize. Člověk měl místy pocit, že sleduje opravdu dementní tv pořad, který, ještě k tomu, je nešikovně a nesmyslně napsaný. Zbytek je vata, známé obličeje, špatný scénář a zase vata.

"Všichni jsme svým způsobem blázni..." Kingsley opět svým výkonem dokáže i méně zajímavé filmy držet nad průměrem. Psychiatrická léčebna s temnou minulostí je nevyčerpatelným námětem mnoha více či méně úspěšných filmů. Konkrétně tady jde o zajímavé pojetí, ale konečná synopse mi kvůli literární předloze moc nesedla. Nicméně zde pracuje poměrně šikovné psychologično a divák postupně balancuje pohled na zúčastněné strany tak, že tu není nikdo vyloženě "zlý" nebo "hodný". Film některými svými otázkami šikovně reflektuje reálný život. Některé sekvence jsou zbytečně vyhrocené, ale překvapil závěr, který u tohoto typu filmů bývá buď předvídatelný nebo nesmyslný. Perfektní je zde kamera a nad průměrem se drží i hudba Johna Debneyho. U těchto filmů tohoto zaměření mě častokrát mrzí to, že pokud člověk narazí na zajímavý a neotřelý nápad, tak dříve či později nadějně rozjetý film na něčem razantně upadne a ve výsledku tak srazí celkový zážitek. Což není přímo tento případ, ale plusem může být právě výše zmiňovaný konec, kdy můžeme říct, že právě konec naštěstí není tou slabou částí, jak to u jiných filmů podobného zaměření častokrát bývá.

Můj pocit z Earth to Echo je dost rozpačitý. Toto vše by bylo dost možná úplně jinde, kdyby film neobsahoval asi milion logických a scénáristických chyb. Já jsem do jisté míry filmu věřil, pokud jsem ho vnímal "dětskýma očima", ale smysl pro logiku mě hodně rychle z dětského snění vzbudil. Vnímám to celé jako kombinaci několika filmů, na kterých jsem vyrostl, přičemž každý film byl úplně o něčem jiném. Škoda, že se tvůrci nevyvarovali donebevolajících chyb a nesmyslů, jakým mohou věřit snad jenom děti, které jsou věkově ještě pod úrovní hlavních představitelů. No sakra, děcka, který bez problémů řídí auta, přestože sedí za volantem prvně v životě, kluk, který má větší vědomosti než vysokoškolský inženýr elektrotechniky, noční pouť spoustu mil kamsi doprostřed pouště, kde nic není (ehm, krom plošného a nepřirozeného nasvícení přesto, že je jaksi hluboká noc...), záběry, kde najednou máme více kamer, přestože ji má pouze jeden herec, atd. atd. Spousta faktických, logických a nevím jakých chyb, které film sráží na kolena, přestože by si to už jen kvůli svému potenciálu nezasloužil. To, že je film o dětech a konfrontaci s něčím mimo co známe, tomu nelze nic vytýkat, ale celkové provedení degraduje film až trestuhodně nízko, až je to škoda, protože se mi jinak vcelku líbil. To nejlepší na konec - nejlépe hodnotím naprosto a jednoznačně hudbu, která zaujme nejednoho fajnšmekra filmové hudby. Místy jsem měl až hodně velké podezření, že hudbu má na svědomí Daft Punk společně s někým, s kým se dobře doplňují. Dávám plus jednu hvězdičku jen kvůli hudbě, která mě snad někdy přinutí si ho pustit znovu.

Tento film se dost těžko popisuje a hodnotí, protože přestože jde o originální koncept, tak v důsledku film vlastně ničím výjimečný není. Na jedné straně tu vidíme obyčejný, všední život dítěte/dospívajícího/mladého muže a prakticky nic z toho, co film nabízí, nepřekvapí ani nijak zásadně nezaujme. Na druhé straně je zajímavé sledovat, jak se s postupnými roky člověk mění - fyzicky, mentálně, emočně etc. Ano, jde určitě o experiment, který je tu tohoto typu první, ale v zásadě to nemění nic na tom, že to není typ filmu, který byste si pustili vícekrát. Film žánrově není dokumentární, jde o hranou tvorbu, která jede bez předem daného scénáře. Film končí a výsledkem je, že to vlastně žádný výsledek nemá. Jestli je to dobře nebo špatně, to už záleží na posouzení diváka. Samozřejmě, snímek své kvality má, o tom není sporu už vzhledem k atypickému zpracování, což je důvod, proč dávám o bod více, než bych běžně dal. Bohužel, říkám si, o co je to jiné, pokud bych z archivu sestříhal domácí home made rodinné video? Výsledek by byl prakticky stejný. Přestože to může vyznít jako negativní kritika, negativní kritika to není, ale ono to ani jinak dopadnout nemohlo. Výsledek - zajímavý experiment hodný pozornosti, na který bohužel zakrátko zapomenete. Plusem může být, že se tvůrci vyhnuli tradičním klišé. Není tu nic jako první polibek, první sex či první to či ono, ale jde celkově o overview jisté životní etapy bez dementních milníků, které mají rozdělovat život mezi dětstvím a dospělostí. A to se tvůrcům povedlo.

Třikrát bravo! Nevěřil jsem, že moderní česká seriálová tvorba se někdy zvedne z toho bahna a odpadu, ve kterém se v dnešní době převážně nalézá díky nekonečným televizním slátaninám, jejichž název je mi odporné už jenom vyslovit. Případy 1. oddělení nejen že vystupují z té smrduté šedi, ale co víc, posunují standardy českého seriálu úplně na jinou úroveň. Konečně si někdo uvědomil, že seriál může mít 14 dílů a přesto může jít o poctivě odvedenou práci filmařů, scénáristů a herců, kterým divák uvěří každé slovo. Autenticita prostředí, hantýrky a scénografie je natolik zásadní, že je až zarážející, jak daleko tvůrci ve smyslu nadstandardu zašli. Seriál není pouhou kriminálkou, kde herci odříkávají svoje repliky a sami nevěří tomu, co říkají. Je zde hluboká míra autenticity a odbornosti, kterou by sami filmaři těžko dosáhli bez spolupráce těch nejzainteresovanějších. Pro běžného diváka je tak možné alespoň zběžně nahlédnout do mechanismů a procesů tak, jak skutečně v reálu fungují. Můžu být dobrý kriminalista a přesto se musím hádat se státní zástupkyní, přesvědčovat soudce o tom či onom a rozčilovat se nad nesmyslnou byrokracií a nelogičností pokynů, zákazů a příkazů, které mi brání dělat mou práci. Ráno si koupím rohlíky a kafe, abych je následně položil na stůl a zmizel pryč jenom proto, že jsem operativec a mám tu smůlu, že právě mám dosah. Známí i méně známí herci toto vše povyšují na úroveň, kde člověk těžko může hledat nějakou výtku nebo kritiku. Vetchý, Stach, Blažek, Polívka, Vladyka, Hanuš, Bareš, to jsou prostě páni herci. Uznání krom nich zaslouží všichni, co se na tomto seriálu participovali včetně policie, která daleko nad rámec pustila tvůrce do reality jejich práce.

Nová, značně předigitalizovaná verze klasického čínského příběhu, resp. jeho úvodní části. Příběh pouze volně vychází z původní předlohy a spíš než kde jinde tu dominuje akce a počítačem generovaný obraz. To samo o sobě nemusí být nutně špatně, ale čeho je moc, toho bývá příliš. Plusem mohou být dobře ztvárněné postavy a povedené masky, za zmínku určitě stojí jistá věrnost předloze, bohužel toto pohlcuje až přílišná akce a CGI, které celé prostředí dělá méně a méně přirozené a filmově uvěřitelné. Po vzájemném souboji kladů a záporů zůstává spíše šeď, podbarvená zajímavou a poutavou hudbou Christophera Younga.

Původně byla mnou očekávána další americká komedie, sem tam nějaký legrační štěk a obecně jinak šedivá road movie. Avšak touha po prostém oddychu byla silnější než původní a ne moc příznivý předpoklad. O to více překvapil výsledek. Jon Favreau dokázal jedno a sice to, že pokud člověk do něčeho dá všechno, opravdu všechno, tak je to sakra znát. Film těží z toho, že ukazuje jednoduché, všední a úplně obyčejné věci. Všechny tyhle jednoduché drobnosti se však slévají v něco, co diváka ve své jednoduchosti chytne. Koho by v kině bavilo sledovat, jak někdo smaží na oleji chleba s čedarem, přidá cibuli, otočí a smaží z druhé strany. Je s podivem, že něco, co v zásadě nenaplňuje klasickou scénáristickou strukturu (pokud opomenu ne moc výrazný vztahový plot otec/syn a skutečnost, že šéfkuchař má problém s prací), tak toto vše dokáže ve finále způsobit, že film pohladí na duši. Je tam prostě něco, co mě zaujalo, ale co se dá těžko slovy vyjádřit. Jak někdo psal, během sledování filmu a po jeho skončení dostanete takový hlad, že budete schopni hodit na gril i skříň z obývacího pokoje a tím si spravit nadstandardní gastro zážitek.

Po Inkovi se jedná o další (a na můj vkus poměrně slušný) nevšední film, který pravděpodobně nebude stravitelný pro každého. Kdo zná Winansovu práci, toho nepřekvapí, že si film zahrává s alternativní realitou a propašovává do našeho všedního světa věci, které obyčejní lidé nejsou schopni vnímat nebo vidět. Zkrátka tohle je typ filmu, který lze šmahem odsoudit stejně tak jako vychválit. Film by mohl být kratší a nemusel by obsahovat některé relativně nedůležité obrazy, na druhou stranu v celkovém vyznění se mi líbil. Jedná se mimo jiné o jeden z mála případů, kdy režisér složil pro film vlastní hudbu, která je mezi soundtrackovými fajnšmekry poptávaná. Winans má svůj specifický hudební styl, který se dokonale hodí právě na tuto realitu alternativní fikce. Pokud se někomu tento film nelíbil, doporučuji shlédnout výše zmiňovaný Ink, který je přece jen stravitelnější než Frame. Mimochodem, k oběma filmům jsem se dostal původně kvůli hudbě a v obou případech jsem byl nadmíru spokojen.