FIBO

Nepamatuji si, že bych si kdy z nějakého českého seriálu odnesl takový zážitek jako po čtvrté epizodě Devadesátek. To, co tato epizoda divákovi dala, by se dalo bez nadsázky přiřadit k highlightům nejen tuzemské seriálové tvorby, za kterou by se nemusely stydět ani lepší zahraniční produkce. Nevybavuji si, že bych po dosledování nějakého CZ/SK seriálu zíral na závěrečné titulky s otevřenou pusou a právě zpracovával zážitek, který daleko převyšuje návštěvu kina. Atmosféra, napětí a tíživá hudba Juraje Dobrakova vrhne diváka do středu dění a to způsobem, že si ani neuvědomíte, že sledujete televizní seriál. Už v tuto chvíli lze Devadesátky považovat za klenot české seriálové tvorby, který už teď sedí na trůnu a na míle převyšuje laciné, brakové, hloupé a scénáristicky/dramaturgicky primitivnější konkurenty, které cílí na nenáročné a po pracovním dni unavené publikum (zdravím Voyo a kreativní producenty tuzemských komerčních televizí). Pokud by se tvůrcům i nadále podařilo přidat pod kotel a zobrazit následující bezprostřední dění ve své surovosti a ohyzdnosti tak , jak se celá kauza udála, tak tu můžeme mít český Černobyl a to bez nadsázky. Klobouk dolů všem zúčastněným a Marešovi zvlášť. PS: Juraj Dobrakov coby skladatel se mi začíná čím dál tím víc líbit.

Příjemně obscénní a psychadelické podání příběhu o dvou sourozencích. Překvapivě nehloupé a relativně originální pojetí sází na neotřelou vizuální stránku a hutnou a slovy těžko popsatelnou atmosféru, u které si divák není jistý, jestli tvůrci nebyli pod vlivem omamných látek. Ponurost, strach a neznámo tu funguje vcelku dobře s neotřelým podáním zdejších reálií (čarodějnice a její netypická chalupa, podivně vyhlížející venkov a okolí lesa). Příjemně mrazivě působí zvláštní „snové“ sekvence s tajnou podzemní místností, kde se děje... ehm, vlastně ani nevím, co to vlastně bylo. Film jako jako celek neoslní, ale o celou jednu úroveň ho zvedá hudba, která ještě umocňuje zdejší podivno, tajemno a nepochopitelno. Divák se dívá a nechápe, na co se vlastně dívá, což vlastně přeloženo do slov vyjadřuje i Robova hudba. Jen škoda závěrečného plot twistu, bez kterého by se film obešel a to ještě přivírám oči nad zvláštně nelogickým zachováním postav v posledním obrazu. Právě ty najednou změní své vlastní chování a dosavadní motivace, což po tom, čím si prošly, nedává moc smysl. Jako celek však příjemně ujeté s povedeným soundtrackem.

Viděno v Cinema City s českým dabingem. Nový vizuál oproti původnímu je pěkný a působivý, ale jaksi se z něj vytratila duše. Film navzdory své dlouhé stopáži nijak nenudil. Místy jsem si nebyl jistý, jestli to, co vidím, se mi líbí nebo ne. Celkový zážitek by se dal shrnout asi tak, že film nenadchne, ale ani neurazí. Zimmerova hudba (která rozhodně není jen přešlehnutím staré verze) je opět fenomenální. Vadou na kráse bylo jen to, že spolu s českým dabingem byly předabovány ústřední písně, což dost devalvuje celkový zážitek z návštěvy kina. Počeštělý Circle of Life stejně jako celá řada písní vyznívá neforemně a hloupě. Film jako celek průměr, ale hudba ho posouvá o kousek dál. Pod čarou: Pokud by se mě někdo zeptal, která verze je lepší, určitě bych se klonil k originálu.

Precizně ztvárněná látka a pozoruhodné výkony mladých herců zasazené do osmdesátých let jsou hlavní, nikoliv však jedinou devízou filmu. Krom stěžejního děje (pátrání a rozkrývání minulosti, vnímání na první pohled rozdílných, v důsledku ale přeci jen podivně společných strachů a postupné uvědomování si společného zla) je tu znát pečlivé vykreslení kanadských osmdesátek nejen formou vizuálu, ale i různých drobnějších narážek, které (překvapivě) z úst dětských herců neznějí trapně ani hloupě. Jednotlivé charaktery jsou precizně vykreslené a ještě lépe zahrané. Dospělí herci tu mají sice méně prostoru, nicméně jejich postavy mají o to roztodivnější pozadí, až člověka mrazí v zádech. Dobře tu funguje atmosféra, přestože film hned v úvodu nabízí poměrně netypickou hardcore scénu, která divákovi naznačuje, že některé věci tu budou fungovat jinak než u podobných filmů. Sice jsem se neděsil ani nelekal, nicméně atmosféra tu velmi dobře pracovala a sledovat herecké vystoupení té party byla jedna radost včetně toho humoru, který je tam místy propašován. V některých ohledech to ve mě evokovalo Stranger Things nebo Stand by Me, kdy se člověk dokáže vžít do kolektivu hlavních postav a na chvíli prožívat svět jejich optikou. Je možná škoda, že tolik látky (kniha o velikosti překladového slovníku má přes 1000 stran) prostě nejde filmově zpracovat tak, aby se do toho člověk více ponořil. Pokud si pokračování zachová stejnou úroveň kvalit, pak se můžeme spolehnout, že na filmové zpracování It tento žánr jen tak nezapomene.

Ve své podstatě se mi potvrdila moje původní myšlenka, že film pravděpodobně asi nenadchne, ale zároveň ani neurazí. Divák tak sleduje děj z perspektivy malého kluka, který je se svou rodinou donucen se přestěhovat na venkov a tam si (nepřekvapivě) hledá nové kamarády a současně vnímá dospělácký svět okolo sebe, kterému sám nemůže rozumět. Co se jeví jako drama, to je střídáno s lehce komediálními obrazy, které mi až na výjimky přišly nezajímavé. Celý film je zvláštní skladbou obrazů, které v zásadě nemají žádnou hmatatelnou dějovou strukturu krom toho, že se občas v pozadí vykreslí nějaká událost tehdejší doby, která je však dětskou perspektivou utopena v pozadí. Z větší části se tedy divák staví do role malého kluka, který hledí na okolní svět široce otevřenýma očima a stejně nechápe, co vidí okolo sebe. Film v zásadě není komedie ani drama a celé to působí svou nevyhraněností neurčitě. Dialogy jsou postaveny tak, že se lidi v kinosále občas sem tam zasmějí, ale celkově je to taková nevyvážená změť obrazů, u kterých se dá jen spekulovat, jestli jde o záměr autorů nebo čistě nedotaženost filmového zpracováni oproti literárnímu. Je to podobné, jako kdybyste si dali zmrzlinu se třemi různými příchutěmi a výsledná chuť byla jen jakýmsi mixem, ve které necítíte ani jednu z nich. Celkově je to šedivé a výsledek je ten, že na film jako takový asi brzy zapomenete. Film vhodný jako jednorázovka pro nedělní odpoledne nebo jako vata mezi rodinnými filmy o svátcích.

Po Inkovi se jedná o další (a na můj vkus poměrně slušný) nevšední film, který pravděpodobně nebude stravitelný pro každého. Kdo zná Winansovu práci, toho nepřekvapí, že si film zahrává s alternativní realitou a propašovává do našeho všedního světa věci, které obyčejní lidé nejsou schopni vnímat nebo vidět. Zkrátka tohle je typ filmu, který lze šmahem odsoudit stejně tak jako vychválit. Film by mohl být kratší a nemusel by obsahovat některé relativně nedůležité obrazy, na druhou stranu v celkovém vyznění se mi líbil. Jedná se mimo jiné o jeden z mála případů, kdy režisér složil pro film vlastní hudbu, která je mezi soundtrackovými fajnšmekry poptávaná. Winans má svůj specifický hudební styl, který se dokonale hodí právě na tuto realitu alternativní fikce. Pokud se někomu tento film nelíbil, doporučuji shlédnout výše zmiňovaný Ink, který je přece jen stravitelnější než Frame. Mimochodem, k oběma filmům jsem se dostal původně kvůli hudbě a v obou případech jsem byl nadmíru spokojen.

The Hateful Eight asi díru do světa neudělá, ale mě osobně zaujal. Film je až možná zbytečně dlouhý vzhledem ke skutečnosti, že jeho naprostá většina se odehrává v jednom zasněženém domku v bohem zapomenuté a vánicí zužované krajině. Jsou tu dlouhé a někdy přespříliš dlouhé obrazy, ve kterých se nic moc neděje, které následně kompenzuje typická Tarantinova látka, hláškování a jemu vlastní humor. Nechybí zde přirozeně ani snaha divákovi zamotat hlavu a ponechat nejasný charakter jednotlivých postav až do samotného finále. Přiznám se, kdyby film neobsahoval tolik replik, které mě často rozesmívaly, asi by se jednalo o šedivý, ničím nevybočující film. Navzdory velice pomalému rozjezdu se daří filmu nenudit díky Tarantinově tvůrčí chemii a jeho nadšenci si přijdou na své. Osobně rozlišuju dva druhy filmů: filmy, které stačí vidět pouze jednou a filmy, které rád uvidím znovu. O to vzácnější, leč příjemnější je zařadit film do té druhé skupiny.

Nemám rád tento typ námětů, ale toto se mi překvapivě líbilo. Film je podáván formou dětské perspektivy hlavního hrdiny a spolu s tím plynoucí jeho osamění a znuděný pohled na šedivý okolní svět. Mít rozvedené rodiče, být šikanován ve škole, k tomu pobožná matka na práškách a divní sousedé, to člověku na morálce moc nepřidá. Film v zásadě ničím speciálním není, nicméně daří se mu zachovávat určitou originalitu (alespoň pro ty, co neznají předlohu) a překvapivě zde není díkybohu zpackaný konec. Příjemná večerní podívaná, jejíž prožitek navíc umocňuje Giacchinova hudba - na míru šitý hudební motiv, který má vyjádřit osamění, dětství, sníh/Vánoce, touhu uniknout.. a že se mu to daří.

Španělům palec nahoru. Konečně jedna z mnoha duchařin (toto pojmenování nesnáším, ale jiný český název mě nenapadá...), která je dovedena do konce aniž by se do té doby stačila utopit v nesmyslech nebo jiných scénáristických fantaziích. Emergo v zásadě ničím neohromuje, ale narozdíl od desítek jemu podobných filmů se drží na uzdě, ba co dokonce navíc předbíhá ony západní duchařské horory, jejichž scénáristé mají asi tolik znalosti látky a nápaditosti jako malé dítě. Typický vzorec typického západního hororu tohoto typu (čest výjimkám): dům, rodina, malé děti, létající předměty, ambient sounds a pak se stane nějaká hrozná absurdní konina, ale konzumní publikum odchází spokojeno. K tomu se přidá nějaký ten druhý a třetí díl a highlight žánru je tu. Nebo alespoň značka, pod kterou si lidé tento mnohými zprzněný žánr zapamatují. Znám hromadu filmů, které více či méně vycházejí ze stejné nebo obdobné synopse, no většina z nich se dříve nebo později utápí v hlouposti, nelogičnosti nebo neznalosti látky (alespoň té elementární znalosti těch reálných skutečností, na základě kterých se filmy inspirují). Emergo pro některého diváka může být nezajímavý, možná laciný film, přesto je to jeden z lepších filmů, které může tento žánr nabídnout. Pokud někdo hledá duchařinu, ve které nemohou chybět "lekačky", pohledná americká rodina a velký dům a k tomu krabice popcornu, pak toto není film pro něj. Ostatní možná uvidí nenáročný film, který si na nic nehraje a možná se i dozvíte, že obdobná událost se skutečně někde stala, nebo alespoň byla inspirována něčím, kde se nevyskytovaly potoky krve a řev dementních rozmazlených dětí. Málokdo si dokáže uvědomit, že se filmy dají vyrábět i bez speciálních efektů, bez kterých by to ale dle mnohých nebylo dost cool.

Líbí se mi synopse, kde je veškerá lidská přeživší společnost umístěna v jednom nikdy nezastavujícím vlaku, který brázdí pustou ledovou krajinu a navíc každý takový vagón je hierarchicky striktně oddělen od vagónu nižší třídy (tady nelze nevidět určitou analogii s Titanicem, kde pasažéři třetí třídy znázorňovali pomyslné společenské "dno" a podle toho s nimi bylo zacházeno). Já jsem se vcelku bavil. Jde sice o uzavřenou a jasně vytyčenou lineární cestu z jednoho místa na druhé, ale ten nápad oné riskantní povstalecké cesty, která nemůže z principu dopadnout úplně nejlépe, se mi jeví jako fajn myšlenka. Nemám problém akceptovat, že je to vše trochu přikrášlené a že to vše vychází z komiksové předlohy, která je určena (třeba) pro mladší publikum. Objevují se tu zajímavá společenská i politická zamyšlení, jejichž analogii můžeme mnohdy vidět v reálném světě. Školní vagón s malými děcky, kterým je vymýván mozek propagandou systému poukazuje taky na určitou sugestivní paralelu s reálem. Po dobré dvě třetiny filmu jsem se vcelku bavil a tušil relativně slušný výsledek, no zbytek už jaksi působil spíše komiksově než realisticky. Pokud opomenu epilog a závěrečnou kapitolu, asi bych jen dodal, že nemám rád filmy, kde se hlavní postava na konci dozví nějakou myšlenku, díky které začne všechno přehodnocovat a najednou prozře v nějakou pomyslnou nebo fiktivní pravdu, kterou doteď neviděl. Docela průměrný film, který má však slušnou synopsi a v mnoha místech poukazuje na postavení člověka ve společnosti: " Každý tu máme své místo a aby společnost přežila, tak tu každý musí vykonat svou byť třeba nezáviděníhodnou roli...".