FIBO

Já ten zvuk prostě miluju (dutý těžký úder do plechové vany). Kdo si vzpomene, tak stejný byl ve filmu The Haunting (1963). Na tomhle filmu se mi líbí, že narozdíl od mnoha jiných hororů pracuje s reálnou látkou a svým způsobem si nevymýšlí, což, pokud se ztvární a věrohodně, tak to dá ve výsledku hodně kvalitní počin. Osobně mi to přišlo trochu natažené, ve druhé části začal nad hororem přesahovat trochu detektivní žánr a některé diváky tato změna mohla vyvést z míry. Dobré 2/3 filmu se mi hodně libí, zbytek je už takový nemastný neslaný a finále mi přijde takové, zvláštní. Ne, že by bylo nesmyslné, ale prostě mi tak nějak úplně nezapadlo do těch prvních dvou třetin.

Zlatý věk pravých a nezkažených hororů se nezapře. Další klenot do rodiny mezi filmy jako je Osvícení, The Haunting (1963) a jim podobné. Další z mnoha důkazů, že k hororům netřeba vysoké rozpočty, filmové efekty, litry krve ani filmařsky vytvořená strašidla. Burnt Offerings přiměje diváka stát se členem rodiny, která si pouze chce užít léto v klidu a pohodě. Moc bych toto s Kingovým Osvícením nesrovnával, neboť to vyšlo literárně až po releasu tohoto filmu v roce 1977. Sice jsem se nebál, ale těžko cokoli vytknout. Zkrátka horor, jak si ho představuju. Osobně mě dostala scéna, jak Oliver "proximo" Reed začne topit toho kluka a s jakým chladnokrevným výrazem mu nasadí kravatu a násilně ho drží pod vodou. To, byť jako diváka, Vás přiměje nehtama zarejt do křesla a kdybyste měli tu možnost, tak mu ustřelit hlavu. Klobouk dolů.

Dost poutavá myšlenka, která rozděluje publikum do dvou názorově odlišných táborů. Osobně se o jevy poltergeistů, paranormálních aktivit a nevysvětlitelných projevů zabývám, proto mě zaujalo, že tento film má v podstatě stejnou myšlenku. Dobré 2/3 filmu jsou poutavé, sem tam sice zazní nějaký nesmysl, ale pořád se divák nenudí. Poslední třetina však z relativně ne až tak vyjímečného jevu dělá skutečně pohádku, blbost, totální kravinu, nezaloženou na reálném základě, což mě osobně dost zklamalo. Pokud někdo čte ezoterickou literaturu založenou na projevy paranormálních aktivit, "duchů", nevysvětlitelných zvuků atd., dokáže se udělat představu o tom, co už je nesmysl a co ne. To, co ve své podstatě ukazuje film, se na mnoha místech děje, nicméně to, co vidíme v samotném finále, to už je jen hloupý nápad zaujmout. Škoda, nebýt toho konce, film by měl na víc.

Čarodějův učeň je nenáročný film od kterého jsem čekal trochu více. Po stránce předlohy jde o zajímavý nápad jehož výsledné ztvárnění nechá dost pravděpodobně diváka spíše na rozpacích. Motiv, herci i efekty jsou na dobré úrovni, nápady jsou takové neotřelé, což je na jednu stranu výhoda, na stranu druhou, už mě unavují ti přerostlí puberťáci s debilními úšklebky ala Transformers s řešením triviálních partnerských románků. Film tak nějak cíluje na celou rodinu a byť asi není míněn přímo pro děti, tak v mnohých pasážích jsem se nudil s pocitem, že tohle všechno už jsem někde viděl. Zhruba první čtvrtina filmu je docela poutavá a navozuje atmosféru Nekonečného příběhu, zbytek je ale jen průměr a nemůžu si pomoct, na můj vkus už jen umělé oživování divákovy pozornsti. Není to špatné, ale rozhodně to není nic víc než průměr.

Další snímek z u nás prakticky neznámých filmů, který má však své kvality. Osobně mě dostala hudba ruského skladatele Daniela Kalashnika, kde jeho kombinace piána a smyčců dělají opravdu hodně.

Beethoven - Piano Sonata No.12 in A flat Major, Op.26 - 3. Marcia funebre

Kdysi byl můj otec na školení Reiki. Paní, která tam přednášela, vymyslela takovou mezihru - všichni účastníci, bez ohledu na pohlaví a věk, v jeden moment vstali a začali se vzájemně objímat, poplácávat se po zádech, usmívat se a říkat jeden druhému pouze pozitivní věci. Nemám představu, jak dlouho to mohlo probíhat, jestli pět minut nebo půl hodiny. Pouze mi vylíčil, že ke konci téhle akce tam byla taková atmosféra, která se nedá ani slovy popsat. Lidi, kteří se navzájem neznají, se poplácávají po zádech, objímají se, a jsou rádi, že jsou zdraví a takoví, jací jsou. Dovedete si to představit? Podle jeho slov ta atmosféra byla naprosto unikátní a neopakovatelná. Co všechno dokáže lidský úsměv.

U remake filmů dělá většina diváků tu zásadní chybu, že jej neberou jako individuální snímek a mají potřebu remake srovnávat s originálem. Tím už, je remake téměř vždy odsouzen už jenom proto, že jde o znovuztvárnění nečeho, co má na filmovém plátně svůj originál. Pánové Robert Englund, Charles Bernstein, Christopher Young a další jsou nezastupitelní a jakýkoli pokus je replikovat by byl předem zmařen. U nové noční můry se mi líbí to, že nejde doslově ve stopách originálu. Zaměření na současnost (EMO styl, internet) jsem bral nejdříve jako tvůrčí slabost, což se, na druhou stranu, neukázalo jako chyba. Film z předlohy čerpá v podstatě jen základní motiv a jména, v zásadě ale hodně věcí je "jinak". Osobně jsem původně na film hleděl dost skepticky což zhruba první půl hodina jen a jen potvrzovala. Freddy je takový umělý, jiní herci, v podstatě jiné lokace. Co mě však překvapilo a tím dost zásadně ovlivnilo můj další úsudek, byl další vývoj. Oproti originálu (nemám na mysli literární předlohu) je zde kladen velký důraz na to, aby divák pochopil Freddyho minulost. Je tu jistá forma flashbacků, které nám ho představují jako vcelku normálního člověka. Ve výsledku, pokud by divák film nedokoukal, by se mohlo jednat o to, že on byl nakonec hodný a pouze hrstka rodičů se ho na základě nepodložených výpovědí rozhodla zničit. Zásadním plusem jsou flashbacky před Freddyho smrtí a pak ztvárnění momentu jeho zavraždění, to jsou důlěžité aspekty, které v originálu (který pořád zůstává nezlomnou klasikou) nejsou. Poměrně dost překvapily ani ne triky, jako přechody (prolínačky) mezi sny a reálem. Scéna v lékárně je takřka dokonalá, jak se mění regály v trubky a zpět. Závěr je oproti originálu zajímavě nepředvídatelný (do určité míry) a hudba Steva Jablonskyho dělá unikátní, jako obvykle, podbarvení šité na míru. Originál zůstane originálem, stejně jako Robert Englund a vše, co se na originál váže. Toto, byť je remake, ostudu originálu rozhodně nedělá.

An old time horror classic

Překvapující. Kuky se vrací je nevšední jízdou do dětské duše a při tom zůstává neinfantilní podívanou. Pan Svěrák dokazuje, že i na stará kolena mu nechybí inovace a nápad. Loutky jsou bravurní. Nechybí tomu humor, atmosférično a vyprávění zaujme i dospělého diváka. Připomíná mi to ty léta, když byl každý z nás malý a nečemu věřil. Auťáky prostě nemají chybu stejně tak jako dráty, které "patří" do přírody. Lábusovy hlášky coby modrého pajduláka se zapalovacím nosem rozesmějou snad i toho, kdo ho nemusí. Nesviť mi do očí, pitomče!