Slepejsek

Milan jezdí pracovat do Německa. Doma, na slovenské vesnici, tráví pouze omezené chvíle volna. Tentokrát dochází k tragické vnější události (spolužák jeho staršího syna skočí pod vlak), která nabourá idylu a vše otočí naruby. Film je velmi silný v tom, jak postupně stahuje hlavního hrdinu, a s ním i diváka, pod pokličku idyly. Kamenem - chcete-li katalyzátorem - při tom je hrdinův starší syn, který chtě-nechtě platí členské příspěvky v jakési mládežnické domobraně. Ta přitom funguje podle jasného hesla: kdo nejde s námi, jde proti nám. Kdo nejsi náš, zhyň. Falešná/vesnická solidarita, zaslepenost zaštítěná národem a Bohem vs. rozum a svědomí. Přes to, že vývoj je jasně daný, film nás udržuje v napětí. Bohužel v okamžiku, kdy má šanci přejít od obecných proklamací ke konkrétní společenské výpovědi, jakoby mu došel dech a koule. Škoda. Mohla z toho být bomba. Takhle jde jenom o velmi solidní rozehrání...

Celkem zábavný napínák s poněkud bezradným finále. Od začátku je cítit, že všechno je trochu jinak (ach ty rodinné tradice) a že pod dokonale načinčaným povrchem se skrývá cosi, co se má ke svatebnímu veselí asi jako rozpálená pánev ke šťastným a veselým z pohledu mladého dobře narostlého kapra. pokud si načtete plakátované anonce, nemusíte se bát rychlé smrti a o to víc v klidu očekávat, co a jak autoři vymyslí, do čeho svou nevěstu namočí a jak ji z toho zase vytáhnou. Nutno říci, že se jim to vcelku daří bez křečí, zásadních přešlapů a totálních trotlovin (i když tu a tam jim nožka samozřejmě ujede - jakože slyšet někdy je a někdy není, čas je relativní a důsledky zranění jakbysmet). Možná by to autoři nemuseli brát zas až tak vážně a mohli na diváka pomrkávat dřív a častěji (viz třeba tarantinovské OD SOUMRAKU DO ÚSVITU) - některé momenty si o to přímo říkají. Výrazněji mi vadily jen dva momenty: jaksi nadbytečně vnucovaný satanismus (včetně v českých poměrech zcela jinak zapsaného "šém hám fóráš") - a pak ono již zmiňované kečupové finální zúčtování. Jako pěst na oko. rychlé a efektní, ale jaksi úplně mimo, bezradné. Jakoby celý film shodilo se stolu mezi hloupé frašky. Škoda.

Jako sci-fi hodně dietní, s prostoduchým dějem, bez nápadu. O jediné vzrušení se starají odbočky, které s dějem de facto vůbec nesouvisejí (ať už je to nesmyslná honička na Měsíci či záchranářská zastávka na norské lodi - kdo si v tu chvíli nevzpomene na Nostromo?). Řekl bych, že vesmír tu hraje jenom kulisu a všechny ty řeči o filosofování o lidstvu jsou jenom prázdné kecy. Stejně dobře to mohlo být moře nebo poušť. Jako psychothriller naivní. Povrchní. Doslova. Přesto, že ve filmu se několikrát opakuje monitoring psychického stavu hlavního hrdiny, o jeho vnitřních pochodech se dozvíme jen málo. Zvraty se projevují jen na chování a reakcích sledovaných zvnějšku. A když už se konečně objeví široký prostor (dvoutýdenní samota na cestě vesmírem), odbude se to sotva minutovým screeningem. Nebo mám věřit tomu, že emočně umrtvený chlápek, kterému v životě nestoupl tep nad 80, letí přes celou galaxii, aby svému domněle mrtvému otci řekl "mám tě rád, i když jsem si myslel, že tě nenávidím, protože jsi kvůli práci utekl ode mne a od maminky až na druhý konec vesmíru" a dokonce uronil slzu při mávání na jeho poslední cestu, a pak se vrátil na Zemi jako emoční opak svého dřívějšího já? Vivat happy end! A co si mám myslet o těch příšerných scénách, které mi cukaly bránicí a hlavou hnaly myšlenky, že James Bond se posunul do kosmu? Třeba šplh po startující raketě zakončený úspěšným vstupem na palubu, snahu posádky bez dýchacích přístrojů zlikvidovat chlápka ve skafandru vypuštěním smrtícího plynu nebo veleskok ledovou beztíží u Neptunu (včetně průletu meteoritovým pásem) z jedné kosmické lodi na druhou? Vážně to někdo může myslet vážně? (PS: nechápu, jak něco takového může v CINEMÉ dostat 100%)

Situační komedie vystavěná na osvědčeném vzorečku cizinec v českém prostředí. Pak už stačí jenom domalovat pár schématických figurek (údržbář=hypochondr, hospodyně=alkoholička, kastelán=ojebávač, manželka=panička a ještě k tomu americká, šlechtický původ a rodinné sídlo, které se rozpadá) a o smích bude postaráno. A navrch samozřejmě morální happy end (protože tak se to v hollywoodu nosí). Ber kde ber. Na plátně z toho vychází něco mezi satirou Dikobrazu a lidovostí Kameňákova. Umělá sladidla se mohou tvářit jako cukr, ale cukr z nich nikdy nebude. Celým filmem se jako červená niť linou nářky na to, jak je rodina bez peněz, ale na jejím každodenním životě žádné strádání vidět není (pokud by nemohlo být zdrojem srandy- jako třeba telefonáty do Ameriky, spása ve formě vstupného od zbloudilé milenecké dvojice či narážka na bezplatné školství). Celkem přesně tyhle rozpory vystihuje otec, který jeden den bohorovně pustí dceru na projížďku s mladým sousedem na koních bůhvíkam, aby o pár dní později ostřížím zrakem rozehnal jejich nevinný polibek na štaflích u vánočního stromu. Komedie, která není o nic lepší než ty ostatní z posledních let. Ale taky o nic horší. Takový jednooký šeroslepý standard doby.

Hodně slabé akční béčko (i když akční je tu vlastně jen kolumbijská honička na motorkách). Zoufale primitivní scénář s trestuhodně odfláklým využitím motivu klonu - takhle je z toho tak trochu romantický cajdák (i slzička mi ukápla). Hrají tady jenom Smith a Owen, ostatní jsou jen toporné loutky do počtu. Aspoň dík za ten fór s odpravením záporáka...

Ač se tomu hlavní hrdina brání, co může, výsledkem je chtě-nechtě jakási variace na Kafku. Praha sedmdesátých let tady hraje jenom kulisu, a to kulisu vymalovanou v comicsových barvách. Bohužel mi to došlo pozdě, ale bohudík přece. Tohle není a nemůže být realita. Už jenom proto, že divákovi ji zprostředkovává spisovatel paranoik a zhrzelá hysterka. Ona tak trochu kulhá i logika - hlavní hrdina plánuje cestu do Prahy, účel tedy už musí být dán - nakonec si ho i několikrát potvrzuje s českou spojkou (bonviván Pavla Kříže) - teprve pak se dozvídá o nějakém rukopisu, ale v Praze to najednou vypadá, že o nic jiného než o rukopis nejde... - původní cíl - konspirační schůzka s Václavem Havlem z toho nakonec vychází jako úsměvná parodie špionážních klišé, která jakoby byla z jiného světa a přesto je - možná nechtěně - malým komickým vrcholem filmu. Jinak je to spíš smutný pokus udělat z komára velblouda. Paradoxně z toho všeho dramatického nejzajímavěji vypadá monolog ministra kultury. Iluze svobody nebo dekadence?!?

Když jsem odcházel z kina, chytl jsem dva bezprostřední ohlasy: "My tak nějak nevíme, jak to vlastně uchopit." "No jak? I takhle žijí lidi." Co třeba LOVE-STORY, vole? Ten chlápek možná v dnešním korektně globalizovaném světě vypadá jako poněkud neotesaný neandrtálec, možná to dokonce měl být antihrdina, ale na plátně dopadá lépe než všechny ty společensky úspěšné amorfní améby okolo. Důvod je až nebezpečně prostý: má totiž něco, co jim chybí - KOULE. A to i tam, kde to bolí. Nebo WESTERN? Takže každej, kdo je má - nebo aspoň chce mít - taky, nemůže, než mu držet palce. PS.: Nevěřte všemu, co do vás valej. A když už nemáte koule, mějte aspoň srdce...

Pažout na abiturientském večírku rozvedených? Ne, že by člověku nepřeběhl úsměv po rtech. Ne, že by si bránice nedala pár pohybů. Tenhle film sice není víc než snůška starých otřepaných klišé, ale i stokrát opakovaný vtip může zabrat. A některé jistoty prostě člověka uklidní a přeladí do pohody (aspoň v tu chvíli zapomene na svoje starosti). Takže když nic, tak aspoň dík za proužkované oblečky Mirka Etzlera (že by nová módní retro vlna?) a pevně zafixované kozy Jitky Čvančarové při tango mortale...

Tak trochu intelektuálský Tarantino… Na Mistra je příběh poněkud rozvlekle vyprávěný (přes pouhých 90 minut délky dělá dojem dvouhodinové šichty), postavený hodně na dialozích a slovním humoru (bohužel tytam jsou čistě partnerské záležitosti, tady je to převážně o americkém stylu života, což ne každý Evropan kouše). A pak už jsou tu jenom Woodyho lásky - hudba (navozující spíš nostalgii než retro - ale na druhu stranu ji lze vnímat i poněkud rušivě pro její neférovost vůči některým postavám) a New York (okouzlení je naštěstí promítnuté do detailů a ne profláklých panoramat). Podtrženo-sečteno: v kontextu toho, co je dneska v kinech příjemná, lehce nadprůměrná oddychovka; v kontextu Woodyho tvorby jenom takové dědečkovské povzdychnutí "a to jsem měl taky rád..."

Celkem působivá "pseudofolklórní" vizuální složka (včetně hudby a zpěvů). Jinak ale bohužel jen laciný a plochý pokus oblafnout diváka tajuplnou komunitou. Největší slabinou je totiž právě ona komunita, která má tolik logických děr a nezodpověditelných otázek, že i ementál je proti ní neprostupnou hradbou. Od toho se odvíjejí i chabé herecké výkony - ono tu vlastně tak nějak ani není co hrát a zbytek se ještě utopí v halucinogenních tripech. Nejhůř dopadá zase komunita a její naprosto univerzální, šediví a podřízení členové. Bez jakéhokoli náznaku individuality, bez myšlenek, bez pocitů, bez emocí, bez tužeb, bez zájmů... (Mimochodem, když si uvědomím, že režisér tu mohl pracovat právě s vnímáním postav ovlivněných drogami, tak mohl být i vizuál mnohem divočejší a extrémnější, s podstatně většími - takto promarněnými - možnostmi)...