D.Moore

Výborný film, ale skvělý není - v závěru totiž úplně odstrčí postavu Edwarda Nortona (nemívám ho rád, ale tady je fakt výjimečný), jeho Mike se nedočká žádného pořádného konce... No a to nemůžu Birdmanovi odpustit. Jinak je to sice neskrývaná a jednoduchá, ale velmi působivá a stoprocentně dokonale natočená facka filmovému průmyslu s vynikajícím Michaelem Keatonem (který si tři roky po natočení zahrál Vultura ve Spider-Manovi, ehm, ehm) a dalšími.

Někdo by napsal, že je občas příjemné podívat se na film, o kterém tak nějak od začátku tušíte, že dopadne dobře a budete z něj mít fajn pocit. Já bych napsal, že to je nutné. A ne občas. No a Aloha je přesně takový film. Supersympatická trojice Bradley Cooper, Emma Stone a Rachel McAdams, prosluněná Hawai, ozvěny minulosti, místní tradice a mýty, perfektní soundtrack (od "domorodé" hudby přes The Who k Elvisovi, Bowiemu nebo Vedderovi)... A pořád ten pocit, že to neskončí zle, ať to skončí jakkoliv. V jistém smyslu mi Aloha připomnělo kombinaci Bokovky s klasickým romantickým bijákem řekněme z padesátých let (v němž by ovšem nejspíš jedna žena váhala mezi dvěma muži).

Utahané a nudné, na Hitchcockovy poměry až nečekaně hodně. Možná za to mohl ne zrovna povedený televizní dabing, možná ne, každopádně si film nedokázal úplně udržet moji pozornost... A odhalení Kočky snad nemohlo překvapit vůbec nikoho. Škoda.

Neskutečná síla tohoto filmu podle mě pramení ze tří věcí. Tou první je vlastně zcela obyčejný příběh zcela tuctové hlavní hrdinky, který je ale díky té obyčejnosti a tuctovosti takřka dokumentárně autentický, osobní a stoprocentně působivý. Druhou věcí je bez přehánění mistrovská režie Alfonsa Cuaróna. To se opravdu musí vidět. Snad z každého záběru byste vytvořili dokonalou uměleckou fotografii, všechno je to do nejmenšího detailu promyšlené a černobílá kamera s vydatnou pomocí zvuku (leccos vůbec nevidíme, jen slyšíme) z toho dělá pastvu pro oči (třeba z monumentální scény lesního požáru). Třetí věc je, jak příběh a podání "spolupracují" - všechno je přirozené, dlouhé kamerové jízdy či statické záběry neodvádějí pozornost od toho, co se právě děje, krásně se to doplňuje, tvoří jeden celek atd. Od Roma jsem původně čekal něco dejme tomu ve stylu Tornatoreho Maleny. Je to ale úplně jiný film, úplně jinak skvělý. A třeba scény v porodnici nebo na pláži... Na takové se prostě nezapomíná.

Dobrý nápad, skvělé provedení a atmosféře přející střídmá stopáž, díky které se divák nezačne nudit. Hnusno, tajemno, pitevna, mrtvoly, tma, bouřka, no řekněte sami, kdo by takovému hororovému pozvání odolal, že? Ehm. Jistě, některé lekačky byly předvídatelné až laciné, ovšem našly se i momenty, které - myslím - nikdo nečekal, a postupné odhalování celé té záhady mě velmi bavilo. Brian Cox a Emile Hirsch jsou skvělí.

V závěru jsem čekal nějakou chytrou pointu, nečekané odhalení (například že i Chrise Pratta někdo probudil)... No bohužel tohle není film pro milovníky takových věcí, protože finále je veleakční, veledigitální a velenezajímavé. Vše předtím se mi ale moc líbilo, pořád jsem se v duchu ptal "Co on teď bude dělat? Co udělá ona, až zjistí, že on...?" a podobně, nesmírně mě bavil robotický Michael Sheen i ta romantická linka hlavních (jediných) hrdinů a užíval jsem si toho tajemna, které... Které potom tak pokazil zmíněný zázvěr. Škoda, ale ztracené dvě hodiny to nebyly.

Líbilo se mi to více než opěvovaní Příchozí. Samozřejmě to byl v mnoha ohledech jiný a o poznání skromnější film, který televizní původ nezapřel (na rozdíl od jiných snímků Netflixu, které jsem zatim viděl), ale měl skvělou atmosféru, byl originální, jeho postavy mě zajímaly a měl jsem z něj takový ten příjemně dobrodružný pocit objevování neznámého.

Proč ne? Odkazu Vetřelce to ostudu nedělá, obsazení je skvělé, scény z vesmíru jsou pastva pro oči (a díky hudbě i pro uši) a potvora vcelku originální a až děsivě mazaná. Závěr jako by vyhřezl z nějaké povídky A. C. Clarka!

Krvavá legrace. Nesmírně stylová (když o tom tak přemýšlím, McG je vlastně můj oblíbenec, akorát se k němu nedostávají moc dobré scénáře) a s obrovsky sympatickým mladým hrdinou. Hororové dusno nečekejte, je to hlavně parodie. S litry očividně falešné červené tekutiny a se skvěle použitou písní We Are The Champions.

Gene Wilder mě ještě nikdy nezklamal, a tak i v této přespříliš dlouhé komedii byly jeho bezelstné pohledy prokládané výbuchy zoufalství či agresivity tím nejlepším, co nabídla. S Richardem Priorem se Wilderova komika navíc skvěle doplňuje a řadu jejich společných gagů byla radost sledovat. Škoda proto, že příběh Bláznů ve vězení neměl hlavu ani patu a byl takřka stoprocentně nezajímavý, což v závěru ještě umocnilo to nudné rodeo.