Pepinec

Po Alu Pacinovi nalezl svou Druhou mízu i Robert De Niro. A já jsem z toho naměkko. Čistý a upřímný příběh, kterému nemám co vytknout, protože film tu hraje až druhé housle, a to kdo ví jestli. Ben je dědek, jakým bych jednou chtěl být a Jules holka, jakou chci mít. Na mistrovství světa ve hře očí by tihle dva rozsápali i sedmihlavou saň, dvě hodiny s nimi byl ten nejkrásnější čas strávený letos v kině, a to mi věřte, že tam jsem často.

Měl jsem ve čtvrtek spoustu zařizování ve městě. Jenže u snídaně zapnu bendu a tam zrovna začíná Glaserova snaha vybruslit z kýčovité limonády. No a já blbec na to hned musím čumět, že jo... Pak mrknu na ČSFD a zjistím, že to má dalších asi devět dílů. Supr. Je na čase přiznat si, že nemusím vidět úplně všecko.

Nemůžu souhlasit s tím, že jde o jednu z nejlepších kriminálek s Delonem. Mám na to docela jednoduché měřítko, a tím je zábava. Kdyby mě takhle bavila holka ve vinárně, do rána zapomenu jméno. Borsalinova společnost byla tak chladná, že jsem si v pokojíku musel přitopit.

Už ani přehledy ČSFD mi nestačí k tomu, abych se vyznal ve všech paranormálních aktivitách. Kdyby mi někdo řekl, že se rok co rok chodím do kina koukat na ten samý film, akorát s jiným pořadovým číslem, asi bych mu to věřil. Furt dokolečka stejný vzorec: děti + duchové = průser. Škrtněte děti a máme všichni pokoj.

Vaří se v časopisech, rádiu, televizi, teď už i v kině; no já se bojím, kdy mně nějaká Dobromila začne kvedlat vařejkou v posteli. I když absolutně netuším, co kdo vidí na těch srandovně narafičených kupičkách vprostřed talíře o průměru autobusového volantu, ze kterých ať mi nikdo netvrdí že se nají, tak musím uznat, že jsem se bavil. Bradley si u mě udělal oko, a tak mu k těm třem Michelinkám přidám čtvrtou, aby taky někam dojel.

Všechno bylo jakžtakž oukej, dokud mademoiselle Wasikowská nerozhodila páčo a nezačla si hrát na Sherlocka. Totiž ten závěr, ke kterému směřovala hodinu a půl dlouhá polívčička z pomezí žánrů "Nudím se" / "Co mám dělat abych nesnul?" byl nejhorší ze všech závěrů, jaké jsem v poslední době viděl. A to počítám i utkání Skotska s Austrálií na MS rugby, kdy se rozhodčí v poslední minutě upísknul a Skotové tak kvůli tomu prohráli o jediný bod. Aby si dva chlapi, z nichž jeden má v ruce nůž, neporadili s jednou ženskou, to snad ani del Toro nemůže myslet vážně, že jako chlap pustí do světa...? Sněhové finále ve stilu Kill Billa pak definitivně pohřbilo i poslední střípky vzpomínek na docela pěkný rozjezd. Kéž by i mě nějaký duch varoval, abych nechodil na Purpurový vrch... P.S: Abych jenom nekritizoval; kamarád se mě ptal, ať mu řeknu aspoň jednu věc, kterou si na filmu v kině fakt užije. Tak prosím vás v kině si užijete aspoň úhlopříčku.

Před filmem jsem si v sále všiml jedné těhotné sympaťandy a celých 107 minut se pak o ni bál, aby z toho chuděra předčasně neporodila. Já totiž bolesti měl, a to mám do těhotné ženy podobně daleko, jako Vin Diesel k Oscarům. Dneska jsem si na tuhle digitální bombardiádu vzpomněl znova, to když se ke mně na hlaváku došoural bezdomovec a hlasem připomínajícím přechlastaný dvouválec s náběhem na tuberu po mně loudil drobáček. Byl jsi to ty, Diesele?

Chtěl jsem být druhým McClanem, třetím mužem ve městě, čtvrtým mušketýrem, pátou Ninja želvou, ale tu největší radost bych měl, kdyby mně tihle raubíři vystavili průkazku člena číslo šest. Ostudu bych jim rozhodně neudělal.

Říjen 1990. Milý deníčku, dneska bylo pěkně hnusně. V televizi říkali, že Jágr dal góla. Rostou mi první zuby. / Říjen 2015. Milý deníčku, dneska bylo pěkně hnusně. V televizi říkali, že Jágr dal góla. Bojím se prvních šedin.

Kdyby o mně někdo chtěl točit biografii, tak prosím aspoň takhle. Dík.