Pepinec

Mono film. Monotónní krajina, monotónní lidi, monotónní vyprávění příběhu orámované střihy, které mi nepříjemně připomněly Hřebejkova Zahradníka. Jestli je vážně pravda, že od Činkatchána může odvozovat svůj původ každý dvoustý člověk, můžu být se svými dvěma hvězdičkami naprosto v klidu. Takhle to v rodině nechodí.

Ale no ták... Tenhle film je víc naivní než Ema Watson krásná. Copak myšlenka, ta je zřejmá málem už při pohledu na plakát, ale ono je príma když má myšlenka i nějakého příjemce. Já jsem ze hry, protože moje filosofie se shoduje s tou domnělého vraha jelenů. Jde o zblblé digi-online-otroky, kteří nezvládnout být oflajn ani ve sprše. Aby se tahle banda probrala a zkusila uvést v onlajn vlastní mozek, musel by ten film slézt z plátna a dát jim facku, jinak tahle limonáda nemůže nikoho z nich rozházet. Herectví a technika tu jsou podle mě na vedlejší koleji, tady je v hlavní roli pointa, bohužel úderná stejně jako mužný hlas premiéra Sobotky.

Na mě to působilo tak, že Honza Gunn si přečetl moje hodnocení jedničky a podle toho se zařídil. Škrtly se kecy, přestalo se hrát si na pupek světa a začala zábava. A na to já slyším, protože tak jako je i dvojka chujovina všech chujovin Matka, mě oproti první záchraně Galaxie nenutila trhat si chlupy v nose, abych neusnul. A v příští lekci už se snad konečně dozvím, jestli je Zoe zelená úplně všude. Napíšu.

Povedený vstup mladé holky mezi celovečeráky, o tom žádná. Jinak ale hnůj a hnus na to jen koukat. Nemám rád tuhle tematiku na plátně, protože se mi vždycky otvírá kudla v kapse. Tady obzvlášť, protože trest činkou je zatraceně málo. Obecně bych byl radši, kdyby (pokud se to vzájemně nevylučuje) se na to přestalo tolik ukazovat a o to víc se s tím začalo něco dělat. Poutavý film, zároveň ale jeden z mála, o kterém můžu s jistotou říct, že už ho fakt nikdy víc neuvidím.

Jet dělat první dojem na rodinu vaší holky je nevděčná práce bez ohledu na barvu kůže. Trefit správnou kytku a flašku, přetrpět křížový výslech matky, ustát vražedné frťanové tempo otce, udržet koncentraci při rozhovoru se zkouřeným bratrem, přetrpět druhý křížový výslech od babičky, ustát doutníkovou výzvu strejdy, nezemřít při prohlídce vinného sklípku dědy, nezírat na sexy sestřenku, zajímat se o výzdobu bytu, spotřebu elektřiny, rodinnou historii, lhát o rodině svojí, sníst všechny knedlíky, chlebíčky a zákusky, nekrkat, neprdět, nezívat, nechodit často čůrat, vonět, chválit, divit se, být vtipný, vypadat mile na fotkách a večer pak podat konkurenceschopný výkon v posteli, to je ty vole taková dřina, že ještě jednou a pošlu tam za sebe bráchu. Tahle rodinka mi po zkušenostech přišla docela v pohodě, kde totiž nejde o vlastní kejhák? Překvapení měsíce.

Já teda nechci nikomu kecat do práce, ale nezapomněl to někdo správně seřadit? Připadal jsem si jako v pomocné škole scén, kde si každá scéna dělala co chtěla, kdy chtěla a ještě byla zhruba třikrát delší než představa žen o ideální předehře. Jestli tady polovička komentářů začíná větou "děkuju Cinemartu za pozvání na premiéru", pak já bych Cinemartu rád poděkoval za to, že mě ignoroval. Spící Pepinec na slavnostní projekci by asi tu správnou reklamu nedělal, i když je to právě touha usnout jakožto jediná emoce, kterou film probouzí. Právě proto jsem šel včera do kina a ne na ČVUT, protože samotná technická dokonalost je zábavná asi jako předehra bez dohry.

Železníkova jalová zábava potřetí a já doufám, že i naposledy. Nemá to totiž vůbec nic, kvůli čemu bych si to měl pamatovat třeba aspoň jeden tejden od projekce. V tomhle směru Iron Man neporazil ani chemickou tabulku prvků z osmý třídy. Suprvýkon, Marvele.

Vylepšený MacGyver podruhé na scéně. A je to stejně bezkrevná zábava jako vytahovat si zpod hlavy přeleženou ruku. Hitparáda známých ksichtů je sice moc príma, ale na to stačí udělat jeden plakát a ne dvouhodinové omalovánky bez kulí.

Blbost na dvě? Iron Man. Neohrabaně se kymácí mezi srandou a vážností, emočně je prázdný jak popelnice v předprodeji, chybí mu všechno co by mě mělo čapnout za pačesy a ještě ke všemu to má další dva díly... To teda vážně nevím proč.

Proboha jakej teror nebo horor? Od začátku tady všichni chtěj umřít a podle toho se taky chovaj; tomu se neříká teror, nýbrž plnění přání. Nechci po filmech aby měly červenej diplom z Harvardu, ale je dobrý vědět aspoň to, jaký se ve slově logyka píše i. Každopádně po tomhle kolotoči 100+1 nejdebilnějšího chování filmovejch postav bude každý další vymejšlení gratulace ke Dni matek procházka růžovým sadem.