tlesk

Lee Cronin dokázal to, čemu se Fede Alvarez v Lesním duchovi z roku 2013 jen přiblížil. Vdechl značce nový život. Nejen že je Smrtelné zlo: Probuzení možná jedním z nejfunkčnějších remaků/rebootů všech dob. Ocení jej jak fanoušci, tak noví diváci. On je to především až překvapivě výborný horor, který vás skutečně znepokojí, vyděsí, pobaví a možná i dokonale znechutí. A ještě se budete provinile smát. Možná. Sázka na neznámé jméno se producentům Samu Raimimu a Bruci Campbellovi vyplatila a dá se říci, že žák Lee Cronin v mnoha ohledech překonal mistra. Jeho film je překvapivě komorní (těšit se můžete na skvělé efekty i masky), neplýtvá lacinými žánrovými berličkami a naopak se velmi obratně pohybuje v kulisách moderního hororu. Nevystačí si jen s šikovnými citacemi a převzetím známých motivů. Nebojí se přicházet s novými nápady a osvětlovat a doplňovat zápletku tam, kde minule chyběla. To vše prostřednictvím několika přiléhavě vykreslených charakterů v uzavřeném prostoru rozpadajícího se bytového domu, určenému k vystěhování. A přestože se do onoho lesa taky na chvíli podíváme, změna prostředí funguje skutečně dobře. Odkazy na Evil Dead a jiné horory, ať už formou hlášek, nebo eastereggů nepůsobí jako by byly ve filmu na sílu jen aby si tvůrci odškrtli povinnou součást seznamu, ale naopak fungují i samy o sobě. Zkrátka a dobře: takhle se má dělat remake. Nestačí jen stavět na základech které vybudoval někdo jiný, ale chce to opravdu přijít s něčím, co jednak ctí kořeny a jednak je skvělé separátně. A to se zatraceně povedlo. Můžeme hovořit nejen o příjemném překvapení (že to bude dobré jsem čekal, ale že až tak dobré nikoli) a dost možná nejlepším hororu letoška. Minimálně jsem skoro jistý, že já na poli děsivých filmů nic lepšího v kině jen tak neuvidím. Potřebuju pokračování. Horor roku. Bez nadsázky…

Nejlepší fantasy od dob Pána prstenů. A myslím to smrtelně vážně. V životě jsem dračák nehrál (ten podle pravidel), takže mi určitě unikla spousta narážek a eastereggů. Přesto jsem se bavil královsky. Film se nesnaží tlačit nějaká velká poselství a nezapomíná tak na to, o čem ten žánr primárně je: o dobrodružné zábavě, sympatických hrdinech, nádherné výpravě (Island a Irsko tu filmaři vytěžili do mrtě), příjemném soundtracku a příběhu, který sice není kdoví jak inovativní, ale má tah na branku a funguje skvěle. Tohle se sakra povedlo a mám z toho hroznou radost. Takovou, že možná drobet nadhodnotím. Hravost autorů potvrzuje už jen sekvence s obézním drakem (když se někdo válí v jeskyni spoustu let, tak nebude hubenej jak Šmak, no ne?). To je přesně ten nápad, u kterého si říkáte jak je možné, že s tím někdo nepřišel dřív...

Moffat a Gatiss mají problém. Zatímco Moffat dokáže být naprosto geniální scénárista, Gatiss je přinejlepším lehce nadprůměrný. Další problém mívají s dotažením věcí do konce. Mnohdy (i v DW) jim to zabředne do sebe a nedopadne zdaleka tak skvěle, jak by mohlo. Což se mimochodem stalo v poslední řadě Sherlocka, kdy celý do té doby skvělý seriál šel do kytek a působil jako parodie sama na sebe. Stejně je na tom tento Dracula. Dokud se jakž takž držíme knihy a podvratně se adaptuje, je to úplně skvělé. Claes Bang byl asi nejlepší castingová volba co jsem kdy viděl. Všechen potenciál jde ale naprosto do kytek ve chvíli, kdy se to přesune do přítomnosti. Minisérie ztratí dech a vlastnoručně si do srdce vrazí kůl. Strašná škoda. Mohl z toho být stejný fenomén, jako z Sherlocka...

Více téhož. Čtvrtý John Wick vás pravděpodobně ničím nepřekvapí. Naopak vám naservíruje přesně to, co na sérii milujete. Ale i to, co vám třeba trochu vadí. A jelikož je to už čtvrtá exkurze do mikro (i když teď už spíš makro) světa zabijáků, může se vám stát, že už toho budete trochu přecpáni. Je to jako vyrazit do důvěrně známé restaurace, kde léta vaří ten samý šikovný kuchař. Už prostě víte co čekat. Překvapení se nekonají. Když ale přistoupíte na přepáleně absurdní svět vrahů, kteří sice Johna Wicka chtějí zabít, zároveň na něj ale ohleduplně nabíhají nebo střílí v takových intervalech, aby je onen chodící Superman dokázal postupně likvidovat, budete se bavit. A to tak že hodně. Protože on tenhle kuchař své řemeslo ovládá dokonale a hlad po pokrmech, co by se tomu jeho alespoň blížily, je stále veliký. Naposledy ho zvládl zasytit tak leda Nikdo. Což zní maličko ironicky. O tom, že Wick je prostě Robocop, který přežije skoro všechno, ani nemluvě. Pokud se navíc dokážete odpoutat od těchto nelogičností, jež jsou zde snad ještě patrnější než posledně (a to dokážete, stejně jako už třikrát předtím) budete se bavit přímo královsky. Vzato kolem a kolem vnímám tuto část subjektivně jako nejslabší ze série a v několika akčních scénách jsem měl tak trochu pocit, že Keanu Reeves (který už přeci jen není dvacátník) působí v úloze nezastavitelného zabijáka méně a méně uvěřitelně a poněkud toporně. Pořád je to však nejlepší akční biják, který v kinech nějakou dobu uvidíte. Soubojové finále před bazilikou Sacré-Cœur je přímo geniální a skvěle natočené. Samotný závěr snímku je pak trochu slabší.

Konzultant je poněkud plošším bratříčkem vrstevnaté knihy, kterou vyloženě neadaptuje, ale spíše si z ní „vyzobává“, co se mu tak říkajíc hodí do krámu. Místy maličko vrže motivace jednotlivých postav i samotného antagonisty, jako by se měnila díl od dílu a nepůsobí moc konzistentně. Co celý seriál vyloženě vynáší nad hladinu průměru, je jako vždy excelentní dvojnásobný držitel Oscara Christoph Waltz, který si démonického a tajemného Reguse Patoffa střihl s grácií a temným šarmem sobě vlastním. Kdykoli se objeví před kamerou, ukradne si veškerý prostor pro sebe a vám z něj bude běhat mráz po zádech. Celkem zdatně mu sekundují hlavní hrdinové v podání Brittany O'Grady a Nata Wolffa. Zbytek obsazení je pak už vyložená stafáž. Trochu zamrzí, že se tvůrci projektu více neutrhli ze řetězu a nevzali si více z knihy, protože zde převládá dost nejasný dojem z toho, co seriál chce být. Není ani kancelářským dramatem, ani psychologickým thrillerem, ba ani nadpřirozeným hororem. A už vůbec satirou na korporátní prostředí. A zároveň se snaží být trochu od toho všeho. Nepomáhá tomu ani krátká stopáž jednotlivých epizod, která je sice svižná a krásně tak seriál zhlédnete klidně na jeden zátah, neposkytuje ale prostor pro nějaké vedlejší linky. Celkově je seriál podstatně plošší než předloha a krom skvěle ztvárněného záporáka a celkem chytře napsaného závěru vlastně nepřináší nic světoborného. Příjemná a trochu mrazivá podívaná na jedno použití, která ve vás valnějších dojmů nezanechá…

Julie, co by kdyby je vlastně klasické romantické drama, v němž jsou některé zvraty přímo učebnicové. Odlišuje jej ovšem větvení příběhu v různé „paralelní“ verze, které však ukazují že život nemusí být vždy šťastný jak v momentě, kdy se splní něco po čem toužíme, ale vlastně i když se to pokazí. A že na spoustu věcí vlastně nemáme vliv a stanou se, ať se snažíme sebevíc. Pocit, že ze zajímavého nápadu se dalo vytěžit trochu víc vyvažují skvělé herecké výkony a fakt, že to celé vlastně skvěle funguje. Milovníky klasické hudby potěší příjemný soundtrack, nesoucí se v tónech klavíru. Trochu zamrzí nepřehlednost některých částí příběhu a fakt, že vlastně sledujeme jen několik podobných filmů v jednom. Všechny životní cesty však mají navzdory odlišnosti společnou obtížnost a tu větší, tu menší zákruty. Takže se rozhodně nedá hovořit o nějakém sladkobolném kýči. Přesto však onu depresivnost poměrně vyvažuje příjemný, byť trošku kostrbatý závěr. Lou de Laâge je v hraní různých verzí jedné ženy skvělá a přirozená a rozhodně by za svůj výkon zasloužila nějaké ocenění. Ideální romantické drama, které v momentálním šedém blockbusterovém oparu působí tak trochu jako zjevení…

Velká paráda a potom, jak do*ebaly předlohu posledními několika řadami Hry o trůny zase až návykově zábavný, dobře napsaný a skvěle zahraný fantasy. Konečně! A Viseris je jedna z nějpozoruhodnějších a nejlépe zahraných postav vůbec...

60%. A to jen když se bodnu drátem do oka, druhý přivřu, začnu to brát jako nějaké random fantasy (a ne nejdražší výpravný seriál s obrovskými ambicemi) a zapomenu že jsem kdy četl Tolkiena a viděl božsky nedostižnou Jacksonovu trilogii. Ono odkoupit práva nestačí. Je zajímavý že komornější konverzačka Rod draka je o parník lepší. Možná proto že scénář nepsali neschopové, kteří si předlohou mohli leda podložit stůl...

O fous menší bejkárna než se všude píše. Ant-Man a Wasp: Quantumania je trochu funkčnější, než většina ostatních komiksových filmů poslední doby. To je ale po všem, co jsme už viděli žalostně málo. Je to něco jako když si uvaříte čaj z už vylouhovaného sáčku. Tu chuť dokonale znáte a je slabší než posledně. Jelikož ten čaj je silný, pořád se to pít dá. Kamarádům ale o tom zážitku nejspíš vyprávět nebudete. Humor, který tento snímek na rozdíl od čtvrtého Thora zachraňuje, balancuje na hraně trapnosti a záleží, zda na to přistoupíte. Zejména provedení MODOKa tu je vyloženě aspirantem na Zlatou malinu (herecky i co do vizuálního provedení) a je tak (ne)chtěně vtipný, že budete buďto vrtět nechápavě hlavou, a nebo se pobaveně uculovat. Celkově má třetí snímek s Ant-Manem mnohem méně civilní tón, než dva snímky předešlé a nutno dodat že ona barevná rozjuchanost mu moc nesedí. Co se ale Marvelu povedlo, je Kang, který jako záporák funguje skvěle a jeho další výskyt (resp. výskyt jeho dalších verzí) v příštích snímcích bude ještě zajímavý. Čtvrtá fáze skončila neslavně, pátá zahajuje rozpačitě. Zklamán ale nejsem, bavil jsem se. Jen příště bych byl rád za trochu více originality a trochu méně bezradnosti a superhrdinského kýče. Zda se toho dočkám je už jiná otázka…

Dost možná první western co jsem vůbec viděl. A možná i proto má v mém srdci své zvláštní místo. Eastwood je ikona...