tlesk

Tiché místo: Část II je povedeným postapokalyptickým hororem, kde přímočarý děs vystrnaďuje silná atmosféra. Ve srovnání s první částí sice drobně pokulhává, přesto do cíle i díky přiměřené stopáži spěje v úctyhodně nabušeném tempu. Potěší rovněž i nyní poměrně komorní tón vyprávění, který byl z velké části klíčem úspěchu u jedničky. Co nepotěší, je až příliš otevřený konec, kdy si při nástupu úvodních titulků nelze než položit otázku, zda nešlo přidat jednu dvě vysvětlující scény, než nechat diváky čekat několik let na případné pokračování. Zamrzí i místy nelogické chování postav, které je však ve srovnání s jinými horory ještě pořád docela přijatelné. Ačkoli jsem po zhlédnutí prvního dílu neměl potřebu další části a vlastně jsem se i docela obával, jak se filmařům podaří navázat, byly tyto obavy dosti liché. Ačkoli není dokonalé, nebo nezapomenutelné, je druhé Tiché místo nadprůměrným zážitkem, který si rozhodně přímo říká o návštěvu kina. Byť se zde opakuje víceméně vše, co jsme viděli v jedničce, ještě pořád to skvěle funguje. Jen tedy příště už to asi bude chtít něco víc. Každopádně – prodlužované čekání se rozhodně vyplatilo…

Naprosto parádní akční jízda s neskutečně sympatickým obsazením, soundtrackem a akcí, která je právem srovnána s Johnem Wickem. Aby také ne, když má stejného scénáristu. Ilja Najšuller už u výborného Hardcore Henryho dokázal, že umí natočit strhující, adrenalinový akční film, u kterého vám nechce mozek vytéci ušima. A u Nikoho to už jen naplno potvrzuje. Rozhodně se budu těšit na další projekt. Bob Odenkirk a Christopher Lloyd byli úžasní!

Armáda mrtvých je ve výsledku silně béčkovým filmem se slušnými efekty, gore a neotřelým prostředím, který však nejde na dřeň a slibný potenciál tak zůstává nevyužit. Snímek (jako ostatně spousta dalších počinů ze stáje Netflixu) jako by přílišnou volností, poskytnutou tvůrcům postrádal dramaturga, tak nějak tápal a nevěděl, čím vlastně chce být. Vysněný zombie projekt Zacka Snydera a jeho fanoušků, čekajících návrat ke kvalitám Úsvitu mrtvých tak zůstává rozkročen mezi krvavým akčním zombie filmem (kde té akce je vlastně docela málo, a zdaleka není tak cool, jako jsme u Snydera zvyklí), heist movie (tady zase trochu haprují nedotažené postavy, kde snad jediný zajímavý je (vyjma hory svalů Davea Bautisty) praštěný „kasař“ Matthias Schweighöfer), černou komedií a pokusem o další resuscitaci, či alespoň inovaci zombie subžánru (kde té originality zase není tolik, aby byla naplněna). Zůstává tak bezesporu ambiciózní film, kterému jako by někde v polovině došel dech a velká očekávání v něj vložená tak zůstala nenaplněna…

Film, který tehdy takřka resuscitoval zombie žánr. Svébytný remake, jenž je naprosto výborným milníkem hororů s chodícími mrtvolami. Scény, ukazující jak se lidé, uvěznění v obchoďáku baví, patří k nejsilnějším a nejlépe natočeným momentům, jaké jsem kdy viděl.

Ještě máme čas je dramatem, které dost možná až příliš odráží fakt, že se jedná o režijní debut. Viggo Mortensen natočil ryzí a hluboce osobní příběh, který sice skýtá několik krásně, až umělecky laděných záběrů a scén, dějově však klouže po povrchu. Vyjma nosného tématu vztahu mezi otcem a synem (který stojí a padá na výborném herectví právě Mortensena a Lance Herriksena) vlastně nemá tolik co nabídnout. Tedy má – po vyvrcholení konfliktu v závěru přináší jakýsi zvláštně nenaplněný pocit vnitřní prázdnoty a melancholie. Snímek je skvěle zahraný i natočený, scénáři však chybí dynamičnost a nějaký výraznější moment, který by mě přikoval k sedačce. Ač herci hrají jako o život, jsou jejich postavy jen jakýmisi jednorozměrnými, až příliš jasně načrtnutými karikaturami. A to je pro dramatický film málo. Vše je nadprůměrné, ale zvolené téma není dostatečně podmanivé na to, aby diváka nadchlo, stopáž je příliš dlouhá a film jako celek vlastně nesděluje nic, co by její rozsah opodstatňovalo. I tak ale bude rozhodně zajímavé sledovat, kam se Viggo jako režisér coby renesanční a nadaný člověk posune v případném dalším filmovém projektu.

Film, jehož největší předností je asi jeho největší slabost. A sice výborný nápad, vyprávět příběh z pohledu dlouholeté Bundyho přítelkyně. Není tu žádná explicitní brutalita a zlo je skryté za maskou. Což je pro medailonek někoho, jako byl Ted Bundy prostě geniální... Doporučuji před zhlédnutím tohoto filmu kouknout na dokument od stejného režiséra, nazvaný Conversations with a Killer: The Ted Bundy Tapes.

Vedle Rogue One je tohle to nejlepší, co zatím ze světa SW pod hlavičkou Disneyho vzniklo.

Nebýt výborného Carreyho (který mě přiměl těšit se i na případné pokračování), je to další nepříliš vyvedená herní adaptace. Takhle jsem se ale slušně bavil...

Nadprůměr, ve kterém nejlépe funguje neokoukaný fikční svět, a nejhůře okoukané a již tradiční pixarovské poselství. Není to špatné, ale v rámci toho, co nám tohle studio už předvedlo je to slabší...

Tenhle pán má k tématu co říci (na rozdíl od jisté Grety). Dělá to z pozice někoho, kdo má nemalé životní zkušenosti a znalosti. Takovým lidem bychom měli naslouchat. Moudré, skeptické a smutné shrnutí (a svědectví) toho, kam se situace ve světě hnula naším přičiněním za jeden dlouhý lidský život. Nikoli však bez příslovečného světla na konci tunelu. Ještě máme čas...