Tetsuo

Hřebejk je stále lepší režisér, který dokáže vyjádřit věci i beze slov tak, že samotní herci by to nezvládli. Opakovaně obsazovaní představitelé (zatím) nenudí. Jen Jarchovský je pořád stejně špatný scenárista, který rozbíjí film na sled vykalkulovaných a předvídatelně vypointovaných scének. Navíc nám okatě cpe různá banální poselství, potrpí si na školní scénky před tabulí a la Kameňák, a není schopen odpustit si napsání postavy bájného lháře Vladimíra (Pavel Liška), který je z úplně jiného filmového světa než ostatní. Tvůrci zkrátka mají své diváky tak moc rádi, až se jich bojí. Bojí se být tvrdší a konstruují jen takové typy postav, které neurážejí. Jestli toto má být reflexe minulosti, tak se nikdy z ničeho nepoučíme.

Nejrozporuplnější Menzelův film. Na jednu stranu oslava "starých dobrých časů" v době normalizace, na druhu stranu konzumní hédonizmus - čili něco normalizaci zcela vyhovujícího. Perfektní figurkářské (nikoli herecké) výkony se v paměti diváků usadily jako esence Hrabalovské poetiky, jenže Hrabal byl mnohem drsnější a výrazově bohatší. Hrabal není Hladil, ani krasosmutný narcis jako Menzel. Postřižiny se staly erbovním filmem všech přeslazených retrolimonád, jimiž nás dnes přehlcují čeští filmaři v kinech i v televizi.

Frank Capra back in black. Opravdu pěkná pohodovka, na kterou mám příjemné vzpomínky z dětství.

Dával bych si hodně velkého bacha na to, nechat se jenom okouzlovat Kusturicovou muzikálností, jíž na tři hodiny opulentně roztančí filmové obrazy; tohle dílo v sobě má ukrytou i poměrně nebezpečnou ideologii, či lépe řečeno mýtus o "horké srbské krvi", která ospravedlňuje vedení války a genocidy. Z filmařského hlediska takřka geniální, z politického hlediska velmi pochybné, ne-li přímo odsouzení hodné.

Spojovací článek mezi Psychem a Pátkem Třináctého.

Odvar Skály, který si je vědom své přehnané spektakulárnosti, a tak na nás ironicky pomrkává.

Skoro se bojím, že Lynch to s tím humanizmem myslel vážně, což by ovšem znamenalo, že bych musel jít s hodnocením pořádně dolů.

Alzheimerova choroba tohoto filmu metastázovala do jeho největšího fanouška Ronalda Reagana. Patří mu to.

Překrásně tupý film, který bych rád vyslal v nějaké sondě do vesmíru, aby mimozemské civilizace pochopily, co to byla hollywoodská 80. léta.

Působilo to na mě mnohem méně než Loni v Marienbadu, přestože je to založeno na stejném principu rozbíjení jednotného narativu. Možná se u mě ohlašují předsudky vůči francouzské výrazové exaltovanosti, kterou tento milostný příběh oplývá.