Devadesát Dva

O čtrnáct let později se Cameron vynořil s víceméně stejným příběhem, kdy se hrabivé korporace a jejich militantní zelený mozky staví jako protipól k bohatému funkčnímu ekosystému. Jake Sully si stihl po událostech prvního dílu založit rodinku a jak trefně říká "Happiness is simple." Mezitím si ale v laboratoři vypiplali novou verzi záporáka Quaritche, coby Na'vi, který má jeho vzpomínky, touhu pomstít se Sullymu a taky touhu být mariňák, takže začne hlavnímu hrdinovi brzo zatápět tak, že se Sully rozhodne chránit svůj lesní lid tím, že jakožto Quaritchův hlavní cíl uteče k vodním lidem, kde začneme sledovat, že vše funguje "stejně, ale taky trochu jinak". Opět sledujete, jak je vše provázané, žijete v symbióze a jste zpřízněné duše všech ostatních bytostí, které se snažíte hlouběji pochopit, jste součástí celku, jak máte v systému být, ne tyran, který se snaží si ho podrobit, aby ho mohl zkurvit. Nicméně v té druhé možnosti se reálně nacházíme. Jako příběh, je to hezký, ale zároveň to tak nějak podtrhuje bezradnost, když se člověk podívá, že většina lidí asi nemá čas nad tím přemýšlet víc, než že občas třídí plasty a tak Avatar končí spíše ve vodách disneyovské pohádky, než seriozního ekologického manifestu. Nicméně moje nejoblíbenější pasáž je asi o přátelství Lo'Aka s tulukem Payakanem a jak z nich to, že následují svoje srdce udělá outsidery, protože velké srdce vás jen vystavuje k tomu, aby vám na něj někdo šlápl. Nicméně zůstaňte sami sebou, říká film, protože se ukáže, že srdce na pravém místě není jednoduchá investice, ale nakonec se vždy vyplatí. Na to, že si dost lidí stěžovalo, jsem se bál, že A2 bude přeplácaná onanie, tak se to vlastně nekonalo. Cameron do tak patetických vod asi ani zabrousit neumí, na to je až příliš dobrej filmař. Ale že na starý kolena měkne, s tím bych souhlasil. Konec ušel, ale popravdě, myslím si, že se tam i bez té militantní čalamády dá vybrousit něco příběhovějšího, spirituálnějšího, čehož se Avatar spíše jen v několika scénách dotýká a je to škoda, protože si myslím, že má na to jít hlouběji.

Dávkovaný timing inteligentního humoru Marca Marona má svůj specifický šarm, a to ať jde od toho "We really did all we could, right? We brought our bags..." k Jesus & Avengers přes židovství a zdraví. Tématicky nic nového, nebo objemného, ale Marcův styl vás chytí.

Metaslasherová frančíza, která už je překroucená, jako když chcete vyždímat propocené tričko a které cestu vydláždil její otec Wes Craven (který ještě stihl natočit čtvrtý díl) přichází s dalším twistem a na palubu si přitáhla Ortegu, aby "pozvedla" kvality. Osobně, co mě pořád dokáže bavit je "jaký bude dialog o tom, kdo je vrah a jaká jsou žánrová pravidla podle postavy chytrolína party tentokrát?" a pak to občasné Dewey theme, které tam zabrnká a které pro mě bylo vrcholně načasované v pro mě stále nejlepším díle série - dvojce (a není to protože tam někdo ubodá Jadu hned na začátku, ačkoliv kdo by to byl řekl, jak se to dnes hodí) ale zkrátka tam vše, jaksi, v rámci toho, o čem pro mě 'Vřískot' je, zaklaplo nejlépe, mělo to skvělé, nečekané vraždy, napětí, byl to horor v pravém slova smyslu, zatímco s každým dalším dílem se víc a víc blíží komedii, kde se jen snaží přetočit vaše očekávání, ale už opravdu není s čím tolik hrát. Holt to asi pořád sype, ale od třetího dílu mi to říká míň a míň, přesto neodolám a musím nový díl vždy čeknout. Asi z nostalgie.

Tvorbu Romaina Gavrase sleduju už nějaký ten rok a tak pokaždé, když konečně něco vyplodí, nemůžu si to samozřejmě nechat ujít. Jeho estetické a sugestivní pojetí násilí mě bavilo už v hudebních videoklipech, co natáčel dříve. 'Athena' vypadá námětem jako vystřižená pro řecko-francouzského filmaře, ale víceméně, i přes intenzivní close-upy a dlouhé záběry z prostředí chaotických bojů, kdy z důvodu smrti jednoho kluka, jsou vyvolány bouře nepokojů, nejen ve vyobrazené části tohohle filmu, ale po celé Francii, se jen pachtíme do složitého vztahu dvou bratrů zemřelého chlapce, přičemž každý stojí na opačné straně. Nebudu lhát, tempo je mnohdy tak intenz, že vás to fakt nenechá nudit, ale zároveň je to jaksi mdlé, do hloubky, do obsahu, působí to hrozně prvoplánovaně, klouže to tak nějak po povrchu, i když to nepostrádá emoce, jenže člověk jakoby "měl fakt málo důvodů, aby mu mělo záležet na jakékoliv z postav" ale je zajímavý, že hned dva francouzský filmy takhle po sobě a vyobrazuje to Francii jako jakýsi ghetto bující revolucí proti establishmentu.

Jaká je hranice mezi dobrým a špatným poldou? A jaká je hranice mezi tím, co dělá člověka z ghetta kriminálníkem a "tím, co pomáhá komunitě?" 'BAC Nord' je vlastně nádherná ukázka toho, jak dnešní Svět funguje (ač jen inspirováno skutečnými událostmi) a jak se snaží každý každého ve finále jen a pouze ojebat, aby se měl lépe, dostal se do lepší pozice, cítil lépe sám o sobě, v bezpečí. Je to vše jen hra, kde málokdy narazíte na něco opravdu ryzího a upřímného. Chápu, kde se tahle mentalita bere, když člověk vyroste, nebo žije ve velikém městě, když chce mít život, lepší, než ostatní, nebo jen "mít se lépe" "nezaplést se do sraček" "nejít odnikud nikam" - mě tohle vždy míjelo, zároveň ale vím, že kdybych vyrostl jinde, mohl jsem být tenhle polda, nebo tenhle člen gangu, ale fakt, že nejsem ani jedno, mi dává možnost vidět nezaujatě ten rozdíl. Málokdy je příležitost pro to, být stoprocentní a bezchybný, i jako polda, se dopouštíte chyb, i jako zákon, se musíte v pravém slova smyslu, zodpovídat a nic není tak snadné - a tak to většinou končí, že ač vám kdokoliv tvrdí cokoliv, většinou je to obklopeno notnou dávkou sraček, protože každý se musí starat o vlastní holý zadek a zájmy... lidi říkají, slibují, tvrdí, a vy žijete v bláhové nevědomosti, pokud si dovolíte jim věřit, protože "tohohle by se moje blízká osoba přece nedopustila" / "znám tohohle člověka přece celý život". Ve výsledku, je jen na vás, čemu se rozhodnete věřit, je to vše jen vaše volba, se kterou pak musíte žít. Můžete přijmout pohodlí ve lži, ale můžete taky nalézt bolest v pravdě. Tři policisté tohohle příběhu to i přes nasazení pocítí. Gilles Lellouche, který hraje jednu z hlavních rolí, je mi (kupodivu) dobře znám skrze dva filmy co natočil (Narco a Le Grand Bain), stejně tak si pamatuju Karima Leklou z 'Le Monde est à toi', casting hlavní trojice je celkově velmi vyvedený. Charaktery, Chemie. Balanc. Francouzský afekt. Velice solidní záležitost, ač bych řekl, s trochu slabším zakončením. (+track: JuL - La Bandite).

Je to už přes čtyři roky, co jsem dokoukal, co by podle první série byla velmi nadějná britská záležitost, která ale byla pohřbená po sérii druhé, aby si po sedmi letech někdo vzpomněl, že by mohli příběh postav, co už mezitím všichni zapomněli, uzavřít. Britové. Tak tady, pro ty, kteří snad možná jako já, zapomněli, to trochu bez výraznějšího spoilování nakousnu, aby se to dalo chytit (ale on ten sestřih na začátku série trochu pomohl). 'Catherine', ta suchá anglická dáma (a tím myslím, že má suchej humor, protože suchá opravdu není, je jí pořádnej kus), co je neuvěřitelná policistka, se pomalu chystá na důchod, zatímco Tommy je v lochu. Tommy, ten psychopat, co zabíjí lidi a rád podpaluje věci, a který byl podle Cat důvodem, že zemřela její dcera. Každopádně, ještě před její smrtí s ní Tommy stihl mít dítě, Ryana, a na toho se teď Tommy z cely snaží upřít a soustředit. Ryan, který tak nějak nevěděl, že Tommy je jeho otec, což bylo zatajeno i Tommymu (Cat), se s klukem kupodivu sbližuje. Samozřejmě, neutečete od toho, co jste (Tommy). Ne vždy je to vaše vina. Ale celá série tak nějak orbituje právě okolo věcí, co se tak nějak dějí okolo Cat, což je především v téhle sérii, právě ono rodinné drama... hlavně okolo tohohle zapeklitě komplexního vztahu s Tommym, kdy se oba vzájemně nenávidí a obviňují, ale že bych závěr považoval za nějak vyjímečný, to určitě říct nemůžu. I ta linka s tím překupníkem Indem zůstává zcela otevřená. Křivě obviněný manžel, který si to sice částečně zasluhuje, končí jak, kde? Obvykle nejsem z těch, co potřebují mít věci "podle šablony", ale je divný, že tenhle seriál podle ní hodně jede... a pak se na to najednou vybodne. Člověk si to může domyslet, samozřejmě, ale podobné pocity jsem nedávno měl jen u rozštěpených parodií na to, jak špatnou kompozici mají filmy Stevena Seagala a tady cítím podobnou neuzavřenost. uspěchanost, což je ironií, když si dali tak načas, přijít se scénářem slabým jak čaj z třikrát použitého pytlíku. Ale na druhou stranu, nebýt náhody toho, že jsem na tohle narazil, úplně bych zapomněl, že 'Happy Valley' existovalo, a že to vlastně v počátcích byla neskutečně dobrá show.

Rozvleklé tempo dlouhého filmu dost ubírá klasické kadenci humoru tradičních kratších epizod a právě kvůli tomu jsem se filmu chvíli vyhýbal, jako pokračování skvělého 'Say Goodnight to the Bad Guys' ale i tak se najdou místa, co zaručeně pobaví. Třeba Julian na bezpečnostní kameře se svářečskou maskou pijíc během loupeže, nebo opakované rozjebávání síťových dveří, kdykoliv chtěl někdo jen projít - to jsou zkrátka top momenty. Trashness, bizár, jako obvykle. Lahey. Zacyklení příběhu.

Acaster má delší stand-upy a dlouho jsem se na něj odhodlával ('Repertoire' má skoro 4 hodiny a to mě odrazovalo). Osobně, dokážu vidět, že jeho show je inteligentní, má ten správný self-depricating styl, dokáže si hrát s postupy, mít odstup - ale taky jednoduše není můj šálek čaje. Ačkoliv příběhy jsou dobré, Mr. Bean, prank na agenta, pře s terapeutkou, všudypřítomná deprese. Zní upřímně, ale Acaster sám říkal, že jeho stage-persona je přehnaná, ale to je víceméně každý, kdo má plný sál lidí, kteří chtějí zábavu a člověk musí sám něco tvořit. I přes hudební vložky, vizuál, mě to minulo, nebavilo, ale ke konci i tak dokázalo zaujmout, protože vím, že v tom muselo být hodně otevřenosti. "If you never acused anybody of gaslighting before, I highly recommend it." Hmm.

Ronny Chieng mě svou nemilosrdnou, asijskou, naštvanou kritikou západu a jeho myšlení opět dostal. Tentokrát se ale více zaměřil na "jak vyléčit rasismus" (popravdě ten test, co jede v tomhle standupu je něco) a pak druhou polovinu stráví tím, že se snaží okolo a okolo a okolo dávat příběhy, proč nesnáší UK ("That's United Kingdom, for Americans"), je to inteligentní člověk a baví mě, jak si je toho (všeho) vědom. Dává to člověku pocítit nejednu pravdu. Ten příběh o Rowanu Atkinsonovi, na který dává link v tomhle standupu, taky dobrý. Nízké hodnocení nechápu, tohle je áčkovej+ stand-up.

Je to opět skoro stejně, jako 'Dressed to Kill', neskutečný neo-Hitchcockovský/post-Hitchcocovský mysteriózní thriller, který se zamotává geniálně od začátku do konce (ten scénář je něco úžasnýho), ale přímo odkazuje na Hitchovy největší filmy, jako je 'Vertigo' a 'Okno do dvora'. Jack Scully (pro mě absolutně neznámý Craig Wasson v hlavní roli) je filmový dvojník, který se "zasekává" ve scéně protože má, obdobně jako hlavní hrdina 'Vertiga', panický záchvat, ne z výšky, ale z uzavřeného prostoru, když se vrátí ze setu, aby to rozdejchal doma, najde svoji ženu, jak s nadšením objíždí někoho jinýho, jde se tedy vylít a posléze ve svém rozpoložení je konfrontován s týpkem, který ho nechá se "uklidit od toho vypětí" ve svém luxusním bytě na kopcích v Hollywoodu. V bytě je zároveň (Okno do dvora) dalekohled, kterým je Jackovi ukázána striptýzová show krásky, která "tohle dělá každý večer" (hádám, že všechny sexy ženský si jen tak tančí v bytě, dělajíc nic, jen jsou sexy), každopádně, Jack se samozřejmě začne dívat a tady, bych to nechal, tady to začíná. De Palmovo překrucování a žánrové hraní v osmdesátých letech je něco neskutečnýho, absolutně chápu Tarantinovo nadšení pro tyhle snímky, protože podobný filmy už dnes neuvidíte. Ze scény na scénu je to přetočeno na hlavu a do posledního momentu "nevíte", která bije a takový překvapování a vzrušení, u filmů mám málokdy. Tohohle De Palmu žeru.