Devadesát Dva

"E' il Mozart del vizio..." (haha) (...) Geniální physical comedy Roberta Benigniho, který ještě před svým oscarovým 'La vita è bella' předvádí vlastně dost totéž, ale zajímavěji a zábavněji (protože na rozdíl od jeho oscarového filmu tu není ta prvoplánovaná hra na city - ale třeba bych se na to dnes díval jinak). 'Il Mostro' je pro svou dobu typická italská bláznivá komedie, kde se hlavní hrdina, v jádru sympatický, ale pořád prospěchář, Loris, skrz své podivné voyeur "momentky", kdy se často dostává do erotických situací... a je u toho mnohdy i na očích, či i na kameře, stává hlavním podezřelým v hledáčku policie, která chce mermoci dopadnout vraha, který zrovna řádí v Římě. Scény jsou skečovité a vždycky se snadno strhnou určitým směrem, ale v té jednoduchosti je to geniální (jak to s tím zápalem a afektem umí prodat snad jen Italové) a Benigni to tady zkrátka trefil, je to skvěle napsané a nenáročné, člověk u toho nemusí moc přemýšlet, aby se na to naladil.

'One Piece' anime se svým nekonečným počtem epizod (a jako jedna z velikých a zajetých žánrových značek) se zdál býti nemožným úkolem, ale tohle? Osm epizod. Ok, to by šlo. V prvé řadě to má velice slušný casting, hlavně mě baví, že hlavní postava, Monkey D. Luffy (Iñaki Godoy), je takový ten naivní švejkovský idiot, co jde do všeho po hlavě, který ale má zápal pro věc a srdce na správném místě, řekl bych, že takoví hrdinové člověku přirostou k srdci nejvíc, protože tohle trollení lidé nikdy plně nechápou, je to jen akt, nebo je to takovej tool? A není v té naivitě něco k ponaučení? Srdce, nad tím nekonečným rozumem, co vám pořád říká a kalkuluje. Co takhle něco opravdového, namísto výhod z rozumu? Co si budete pamatovat víc? Já vím co. Sám v těch botách kráčím. Ale přimělo mě to přemýšlet, že tenhle typ hlavní postavy lidi vždycky strhne, protože tak nějak baví tím, že je sám sebou a tak netřeba ho brát úplně vážně. Je jako všichni ostatní. Je unikátní tím, že je sám sebou, ale taky je to jen člověk, co má sen. I převedení anime vibu do hrané podoby se vcelku vydařilo, až mě to někdy zarazilo... jen občas si člověk řekl, že to působilo přepáleně. Ale v první půlce mě to bavilo víc, s tím jak přibývalo postav. Později se to více zaseklo na klasickém nahánění téhle grupy touhle grupou, takové to klasické pirátské fast and furious, která člověk pamatuje s Jackem Sparrowem, a pokud vás chytí postavy, a řekl bych zde, že je to spíše pro mladší publikum, i přes pár temnějších sekvencí, tak se do tohohle zamiluje. Mě už to tou náladou a zápalem jen spíš šimralo. Ale hlavní znělka a logo vždycky nakopnou k takovému tomu "adventure time!", což je vtipný, ve stejným roce, kdy vychází pátý Indiana Jones s osmdesátilým Fordem, kam se dostáváme v pojmech "dobrodružný". Nicméně, asi ok, i když je to do veliké míry jen další produkt, kde si chce Netflix namastit kapsy víc, než cokoliv jiného. 7/10

Po opětovné projekci, s odstupem let, přidávám hvězdu, protože podobně jako další buddy komedie Shanea Blacka, někdy potřebují dozrát a možná jejich komediální timing nepochytíte hned. Crowe a Gosling si tu střihli klasické postavičky a jejich comedy je, že se o žádnou comedy nesnaží a přesně díky tomu scénář tolik vynikne, protože ten si bere na paškál už jak pokřivené hodnoty obou hrdinů, tak žánr jako takový, víceméně se to asi blíží dost i tomu, kdybych já měl něco v rámci tohohle žánru napsat. Jestli vás oslovil 'Kiss Kiss Bang Bang', řekl bych, že je to na dost podobné vlně.

"When people see this, they're going to say 'Well, he wasn't really a nice guy, he may have been a tyrant.' Well that's you, because you never won anything. I wanted to win, but I wanted them to win and be a part of that as well. I don't have to do this. I'm only doing it because it is who I am. That's how I played the game. That was my mentality. If you don't want to play that way, don't play that way." (...) Jordan, Pippen, Rodman. I pokud vám NBA téhle éry nic neříká, je to absolutně strhující dokument o možná nejlepším týmu skrze všechny sporty a o jednom z možná nejlepších atletů, ikoně, v něm. Každý věděl, kdo je to Michael Jordan, když vyrůstal v 90's. I já jsem měl Chicago Bulls kšiltovku, jejíž ztrátu dodnes nechápu (nevím, kde a jak jsem ji ztratil, najednou jsem ji neměl), ale mám s ní alespoň pár fotek a vím, že byla moje oblíbená. Jedinečná éra. Devadesátky.

Hrdinou TV show 'The Bear' je Carmen (Jeremy Allen White, matně si ho vybavuju z Shameless, ale perfektní casting, vypadá unaveně už od pohledu), kterému se do rukou dostane donquijotský úkol, řídit restauraci po smrti jeho bratra. Carmen není žádný troškař, je zvyklý z lepších podniků na profesionální přístup a tak se snaží povznést chaotický podnik uprostřed Chicaga k lepšímu. 'The Bear' je hodně o traumatu ztráty a způsobu se vypořádávání s něčím, co nás tak nějak nechá otevřené, bez zakončení... zatímco u toho musíte jet ve zběsilém tempu přípravy jídla, ale taky je to hodně o sbližování a utváření malé komunity kuchařů a lidí, co připravují zdánlivě jednoduchý pokrm a snaží se v tom každý den být lepší. A tuhle dynamiku mezi jídlem, přípravou jídla a vypjatými momenty, které nechají vybublat na povrch skutečné emoce postav umí tahle show dost dobře uvařit.Jestli vás to tématicky zajímá, na poli relativně krátkého formátu to dává dohromady slušivý příběh, stejně jako slušivá jídla i přístupy a disciplínu k jejich přípravě, stejně jako přístupy a disciplínu k tomu, jak kráčet životem a jak se chovat, jako člověk. Je to vcelku fascinující, na jak malém poli to dokáže zamíchat tolik ingrediencí dohromady. Skvělý závěr první série, který nechává hodně očekávání ve vzduchu.

Jeden z nejlepších zjevů na poli indie nízkorozpočtové komorní zábavy, chameleon Wheatley, se konečně upsal mainstreamovým hranolkům a po dekádě, co jeho filmy sleduju tak započal novou kapitolu... ale víte co, já jsem stejně byl zvědavej, nic proti dobrým béčkům nemám. Vím, že z původního filmu si nic nepamatuju, krom toho, že to byl za hodně dlouho film se žralokem, co měl rozpočet a jméno (Statham). Takže pokračování musí být totéž a víc, logicky. Je tu i spousta céčkových digi-tupostí, ale tohle má zkrátka Stathama, který si to rozjíždí se svými harpunami s náložemi stylem, co mi říká, že si tu chce vynahradit fakt, že nenatočil Cranka 3.0, ale v rámci toho, co člověk očekává víceméně dostane vše: napětí, akci, zábavu, ale určitě nečekejte přesah, nebo tak něco. Je to takový ten typický akčák v tradici devadesátek, co se točil dřív a co tak nějak pořád přetrvává: hrdina je trochu ass na ostatní, ale v jádru má srdce ze zlata, trocha sentimentálních momentů mezi postavami, hodně odpravování všeho záporně vylíčeného a pak smích za ladných instrumentálních zvuků a popíjení v závěru, je to jako po podařeným workoutu, nebo sexu. Tadá.

Vcelku ok jihokorejský survival o gamerovi, co to má srovnaný a tak když vypukne zombie apokalypsa, jde zpátky pařit. Ale všichni víme, jaká je realita, když nám vláda odstřihne internet. A tak je náš korejský Simon Phoenix nucen to nějak začít řešit. Dívat se na to dá, ale příliš to nechytí, je to ploché a člověk už podobnou dějovou kostru viděl stokrát.

Štěpána Kozuba buď žerete i s navijákem, nebo vás dříve či později začne otravovat. Já, ač jsem byl svého času nejvíc hypnutej jeho výkony ve 'sKORO NA mizině' a sem tam mě pořád dokáže pobavit, patřím k druhé skupině. V případě 'Spolu' se ale vedle českého TV levelu scénáře, 'typického dramatu ze života', člověk nedokáže zbavit klasického dojmu: Never go full retard.

Autobio dané éry. Italiano, kozy, fotbal, Neapol a lehce groteskní, nebo možná typicky italská, rodina. Sorrentino spíš o atmosféře, z rodinné tragédie, k filmu. Je to tak akorát zajímavé, aby to drželo pozornost, lepší v druhé půli, ale moc takových snímků z takové doby neznám. 1/2 Lomnice. ItaliANo! 2/2 Libivá. "Tuf... tuf...tuf... tuf..."

Chápu tu snahu o velké finále, stejně jako všechny 'moderní dark shows', které Barry připomíná, nebo se k ním hlásí, či na ně jen nenápadně odkazuje. Ale postavy v Barrym jakoby na poli tak asi cca série, někde v průběhu třetí, zkrátka přeskočily a najednou se zapomnělo, co 'Barryho' v prvé řadě učinilo vůbec něčím a tak nějak, nálada i záměr prvních dvou sérií, je úplně jinde, než kde byla nálada a záměr posledních dvou. A tak se tu plácáme v tomhle 'epic finale', které mělo být, podle mě, úplně někde jinde, ač se spousta postav dočkává svého ironického konce, ale ten skok po Barryho útěku do nového života je zkrátka jakýsi proti srsti, připomíná mi to všechny ty kousky, které se tak trochu do sebe zahledí a připadají si pak tak důležité, že se nemůžou oprostit od jisté vážnosti. Fuches, kterému v úvodní první sérii pilovali zuby definitivně nespadal do mého žebříčku postav, jejichž životnost očekávám jako vysokou. Nicméně, přesně to se stalo. NoHo Hank. Konec Barryho připomíná spoustu těch epic filmů a shows, kde se postavy prochází prázdnými pláněmi vstříc svému konci a je to tak nějak o ničem, odsud tam, a zpátky k tomu, co jsem si "teď uvědomil a trvalo mi roky, než mi tohle malé došlo a já tak konečně učinil rozhodnutí". Snaží se to být o všem. Jsem si jist, že herci se ještě během natáčení bavili, ale scénář, jakoby jim vyklouzl z rukou a co mě v druhé sérii naplňovalo vším optimismem zkrátka začalo během třetí série jaksi ztrácet, až na konci čtvrté postupně splasklo jako balónek. I tak byl Barry solidní watch a v pravém slova smyslu ne úplně tradiční, trochu jiný, ale jeho závěr mohl a měl být jiný, ale možná je to jen typický neduh a fakt, že se vám nechce loučit s postavami, s příběhem.