Beagle

Borata jsem viděla a ohodnotila (docela slušně). Na Bruna jsem se ale dívat nevydržela, tudíž nehodnotím. Možná ale i to mluví samo za sebe.

Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami, ale jestli se něco o Darjeelingu s ručením omezeným dá říct bez váhání, tak to že není ani náhodou průměrný. Je to opět osobitý Wes Anderson (i když já se v jeho tvorbě začínám orientovat v chronologicky téměř opačném pořadí), s krásnou výpravou, podivnými příhodami, jedinečným poselstvím a vynikající hudbou. Takže daleko od průměru, ve srovnání s Moonrise Kingdom ovšem "jen" za 4.__Ještě musím dohnat Hotel Chevalier v bonusech na DVD.

Kvůli Anthonymu a Helen stojí Hitchcock v režii Sachy Gervasiho za vidění, ja jsem si tu hodinu a půl docela užila. Opravdoví znalci tvorby Alfreda Hitchcocka se ale nad touhle pohlednicí z Hollywoodu spíš jen pousmějí.

Bylo nebylo, Piper Chapman měla přítelkyni Alex. Žily si skvěle, milovaly se, pořádaly večírky, hodně cestovaly, ale místo aby si z cest do Kambodže, Istanbulu nebo na Seychely přivezly nějaký ten suvenýr, vozily...heroin. O deset let později ale minulost Piper dostihne a ona vyfasuje 15měsíců natvrdo. K velkému překvapení Larryho, jejího snoubence, který do té chvíle neslyšel nejen o heroinu, ale ani o jisté Alex, která byla na import bílého prášku expert a která, scénáristo div se, sedí ve stejné base, do níž teď zamířila Piper. Takhle nějak začíná Orange is the New Black, nová série Netflixu. Překvapivě, vtipně, naivně a trochu sebelítostivě. Ale během třinácti epizod, které nám Jenji Kohan podle knižní předlohy Piper Kerman pěkně najednou a bez čekání nachystala, se celá ta přehlídka lidských trosek, podivínek, gangsterek a smažek, jak se Piper (a nám) na první pohled chovanky státního vězení zdály, změní pomocí skvělých flashbacků v lidské bytosti, z nichž každá se ve vězení ocitla z jiného důvodu, ovšem podobně jako Piper kvůli sérii chybných rozhodnutí. Seriál stojí a padá s lidskými příběhy a s herečkami a herci, kteří je ztvárňují. Scénář je brilantní, graduje z prvotního oťukávání nového prostředí (pilot), přes humornou vložku (The Chickening) až po husté drama (Fucksgiving a závěrečné epizody). Taylor Schilling je výborná, jako zpočátku zdánlivě nevinná Piper, v níž se ve vězení možná probudí to pravé, sobecké já, stejně jako Laura Prepon a její (the hot one) Alex, Kate Mulgrew nebo Natasha Lyonne (nemluvě o ultra slizkém dozorci v podání Pabla Schreibera). (Jen ten Biggs mi tam nesedí, ale jenom proto, že totálně shippuju Piper a Alex). Systém jedna epizoda - jedna postava o jejíž minulosti se dozvídáme, mi plně vyhovuje, stejně jako černý humor, kterým je to celé proložené. A titlní song od Reginy Spektor to celé jen korunuje. Takže pro mě seriál roku, směle do druhé řady!_"I've been starved out, teased, stalked, threatened, and called Taylor Swift!" // "Everything is different, the second time around..." zní v titulní písni z úst Reginy Spektor a na druhou řadu to sedí víc než přesně, protože to, co bylo napoprvé jen takové pošťuchování v druhé řadě nabralo neuvěřitelné obrátky. Piper a její příběh byly tentokrát lehce upozaděny (ale ne na úkor několika výživných flashbacků), Alex se taky na čas ztratila, ale zato Litchfield přivítal novou vězenkyni Vee, která pořádně zamíchala kartami. A hlavně - ti, o nichž jsme v první řadě jenom matně tušili, jaký jej jejich příběh, se dostali konečně ke slovu a že jde o pořádně silné příběhy - sestra Ingalls, Morello, Black Cindy, Poussey (Poussey!) a taky slečna Rosa mají za sebou ( a před sebou) spoustu věcí a Jenji Kohan to dobře ví a umí to divákovi naservírovat víc než skvěle. Druhá řada je za skvělých pět a za rok se zase těším.

Díl 4 (Erica and Kate) určitě minimálně za 4 hvězdičky.

Já jsem byla tímhle seriálem mile překvapená,viděla jsem tři díly po sobě a jako australská variace na Agathu Christie mi to přišlo povedené.Ale neznám předlohu.

Koukám, že The Talk tady má docela brutální hodnocení. Já bych tak kategorická nebyla, za a si myslím, že se ani tvůrci ani moderátorky nesnaží udělat z toho feministickou agitku (ať už si pod tím výrazem představíte cokoliv), za b se to nijak nevymyká podobným daytime talkshow (taková Kelly Ripa z Live with... je totéž v bledě modrém, o The View ani nemluvím) a za c Sara Gilbert do toho vnáší docela slušnou dávku inteligence, alternativy a tak trochu i osvěty (viz třeba návštěva její snoubenky Lindy Perry). Takže ne, není to výkvět televizní kultury, ale odpad tomu nedám, natolik mi to nevadí. P.S: Komentovat obsah (byť nablblé ) konverzace ano, nazývat mederátorky rákosnicí a ohánět se menopauzou NE.

Po druhé sérii zůstávám u velmi pozitivního hodnocení, i když o hvězdu nižšího. Je to pořád nevídaný projekt co do realizace a kvality scénáře i zpracování (jde o websérii složenou ze zhruba desetiminutových epizod, ale rozpočet na tom určitě nepoznáte). Základní premisa příběhu, tedy tajný život svobodné matky s náctiletým (a bohužel pro její tajemství i dost chytrým) synem se ještě rozvede, trochu víc se taky dozvíme o minulosti všech postav a jde se taky víc do hloubky. A tvůrci slibují další pokračování, protože ne vše se koncem druhé řady objasní. Takže já jsem spokojená, hlavně s výkonem Julie Stiles, na níž to celé stojí a padá.

Tak opět jedna minisérie z řady příběhů Wigs, tentokrát od Julie Stiles. Tím nejpozitivnějším na téhle čtyřdílné (a čtyři roční období zobrazující) sérii je bez debat Grace Gummer. Obdivuju Meryl Streep, ale práce jejích dcer (tedy hlavně nejstarší Mamie) mě zatím nechávala docela chladnou. Grace je ovšem výborná, a její Paloma je jednou z nejzajímavějších postav z celého cyklu Wigs, i když se tady nejedná o žádný převratný děj, jenom vývoj jednoho vztahu ve čtyřech desetiminutovkách. Takže dobré, sice ne takový trhák jako Blue nebo Lauren, ale přesto zajímavé seznámení s hlavní představitelkou.

Neviděla jsem francouzskou předlohu, takže nevím, do jaké míry je na vině scénář a do jaké míry to zprznili De Palma a spol, ale tohle bylo prázdné, odtažité a chvílemi i hloupé. A pojmenovat to "Vášeň" je v zásadě černý humor. To i leckterý díl Columba byl napínavější (a vášnivější, nemluvě o té hrozné hudbě).