Cushing

Jeden z nejlepších převodů románu na filmové plátno. Tohle a Petrolejové lampy. Zde se Herz plně vyrovnal Vláčilovi. Ovšem navíc je tu ta dobově palčivě aktuální paralela nacismus/komunismus, nesmírně odvážně nastíněná. Trezorák jak bič... A po letech: Je smutné vidět, jak umělci stárnou a jejich dřívější talent je tentam. Memento... Ještě že díla zůstávají.

Po opakovaném promítání zvyšuji hodnocení na maximum. Tohle je jeden z nejangličtějších filmů všech dob. Thriller, jak ho nemůžou udělat nikde jinde. Obávám se, že už ani v (Amerikou tak blbě ovlivněné) Anglii ne.

Musím revidovat svůj juvenilní názor na tento Film. Tohle je mistrovské dílo, akorát že mladý člověk to těžko pozná. Já vždycky upřednostňoval jiné pecky. Psycho či frenzy či Rozdvojenou duši a později Vertigo, ten pozdně doceněný klenot a velké přiznání Mistrovy slabosti. Hitchcock byl v skrytu duše moralizující viktorián a tohle je jeho nádherný manifest a filipika proti permisivnímu 20. století, zároveň i jakýsi sebetrest či aspoň výstraha. "Mistr hrůzy" či "hororu", to bylo dávno opraveno na mistra "napětí". Ale on je především mistrem "pomalu budovaného napětí", mistrem "symbolu" a v neposlední řadě právě mistrem "morálky", "pomalého, bolestivého ohledávání vlastního svědomí". Mistr, snad bohužel, "skrytého, ale silného misogynství" (tak silného a sebejistého, že si ve filmu Frenzy může dovolit sebeironii). Ptáci v jeho podání předvádějí drama a úskalí přílišné svobody. Mstitelé zapomenuté pokory. Máte krásná velká okna? Pak se vám jistě dobře dýchá a hledí do dálky a světla. Ale jak snadné je potom vás napadnout. A ptáci jdou nejen po těch, kteří jedou v neřesti. Ptáci jdou i po těch, kteří by mohli... A mohli by jaksi všichni. Skoro. Jak hrůzné představení! A jaká příležitost zpytovat svědomí... Pokud dnešní svět ještě tuší, co svědomí znamená. (Pokud to neví, pak zůstává nevzrušen. Nepostrašen. Nepoznamenán úzkostí z existence... Úzkostí z nebezpečnosti svého příštího rozhodnutí.)

Jen "psychologický" doplňek k tomu, co tu píší ti, kdo umí tenhle odvážný film ocenit: Charles Swann je osobnost nesmírně komplikovaná, ale Irons ji procítil a ztvárnil dokonale, ba fenomenálně. Swann je totiž původem žid, přinejmenším napůl, syn obchodníka (tuším, že s vínem?), který zbohatl a díky tomu se dostal do nejvyšších společenských kruhů, i mezi šlechtu, která, na rozdíl od něho, v té době horem pádem chudla, pokud se sama nezapojila do nějakého byznysu (vinařství, pivovarnictví, nemovitosti atd). Smetánka buržoazní a šlechtická tedy mladého Swanna taky přijala, nicméně tu a tam mu dává najevo, že je jen zbohatlík -- navíc dědic velkého jmění. Charles má zdánlivě všechno, nač si vzpomene, studuje překrásné, nadzemsky čisté Botticelliho dílo, a přesto není spokojen. Jeho podvědomí prahne po něčem "nízkém". Hluboko v sobě si totiž nosí komplex ze svého stavu a původu, a následného jejich "popření" schopným otcem, a pocity viny, že má všechno tak jednoduché. Jeho láska (nebo spíš "láska", spíše však umanuté poblouznění) k Odette, jež není nic jiného než lepší prostitutka neboli kurtizána, je hnána tímto komplexem, touhou nějak se "zašpinit", aby, jak on si představuje, se dostal blíž ke své podstatě. Má pocit, že si své "štěstí" nezaslouží, potřebuje proto "trpět" (přeneseně: potřebuje se opět stát židem, příslušníkem pokolení, která trpělo po celé známé dějiny lidstva). A ten "nejlepší" způsob, jak si užít utrpení až nad hlavu, je šílet po ženské, která si to ani náhodou nezaslouží -- a dokoce si ji pak vzít. Swann se tím stává tragicko/směšným, a vlastně je takto autorem vykreslen: jako zjemnělý, služebnictvem opečovávaný trouba, který se touží polidštit a trochu si to na tom světě zkomplikovat. Způsob, který volí, je samozřejmě absurdní. Proust se těmto snobům hledajícím opravdovost, těmto "weltschmerzovým" kašparům, s gustem směje. Nám už však chybí ten jemnocit a Swanna spíš litujeme. Tak. Přátelé, ten film je FANTASTICKÝ. Žádá si od vás jen trpělivost, a pokud možno, znalost literární předlohy (1. díl Hledání ztraceného času bohatě stačí, sám si ty další přečtu až v příštím životě). Budete odměněni. PS. Ta Ornellka ve spodních kalhotách... ... ... ... Freude, Freude, Freude, jednou na tě dojde!