T-pack

Podtitulek „sága“ filmu sedí a měl by vás připravit na to, kam se Miller posunul oproti svému prvnímu uchopení Mad Max série. Kde první snímek svým rozsahem pokryl něco, co by se ve vnitřním vesmíru dalo shrnout do jednoho odstavce historie, Furiosa má až vyčerpávající množství událostí. Co je už méně předznamenávající částí názvu je jméno protagonistky, která má nakonec mnohem menší roli, než by jeden čekal. Její přítomnost je ve filmu primárně páteří příběhu, katalyzátorem děje, ale než mladou Alylu Browne zastoupí Anya Taylor-Joy, není ani tolik postavou. Ostatně i potom svým uzavřeným přístupem dává prostor hlavně ostatním, překvapivě mnoho především padouchovi Hemsworthovi, kterého je příjemné vidět ztělesňovat někoho tak diametrálně odlišného, než je Marvelovský Thor. Jsem si jistý, že si ztvárnění teatrálního Dementuse musel nadmíru užívat, byť má tahle postava některé pořádně temné momenty. To, že se jedná o ságu, naneštěstí znamená i o dost menší smysl pro detail, který jsem natolik cenil ve Fury Road. Vizuálně mě to tentokrát nedokázalo ohromit tolik, jako syžetově utlumenější prvotina. Možná je tedy dobře, že se jedná o prequel, protože případný maraton těch dvou filmů by mohl mít o to zajímavější dynamiku.

Hlavní komentář mám u seriálu jako celku. Ale poslední série je tak nasírací, že si zaslouží vypíchnout jako dost možná ten největší pád na držku v televizní historii. To, co bylo v minulých sezónách postupným úpadkem kvality psaní, se rázem promění na přímou zradu všeho, co v začátku činilo seriál skvělým. Fuč je rozvážnost a pozvolné tempo, které vytvářelo prostor pro vykreslení úplného kontextu celého konfliktu. Postavy najednou zoomujou po celym Westerosu, jako by odemkli fast travel ve videohře. Navíc  ze všeho toho zběsilýho přesouvání asi prošli lobotomií, nebo nevím, jak si jinak vysvětlit jejich stupidní chování. Kde se dříve postavy ve střetech jedna s druhou přechytračovaly, a nikdy jste si nemohli být jistí, kdo na šachovnici získá výhodu, tady už jen s úžasem sledujete, která postava z toho vyjde nejvymaštěněji. Z dialogů přestane být cítit napětí, všechny repliky jsou přímou reakcí na to, co se stalo před chvílí. Nejeden obyvatel Westerosu je osobnostně vykastrován. Jestli jste si ty postavy někdy v začátku oblíbili, poslední série vám vezme všechny důvody mít je ještě rádi. Ty světlé výjimky, jako třeba the Hound nebo Euron možná podrží tu poslední hvězdičku hodnocení – ti, a alespoň ta malá milost, že tohle ostudné scenáristické patlalství skončilo relativně rychle a nemučilo nás další dvě plný série. Přesto na hořké pachuti s odstupem přidává vědomí, že ze Star Wars projektu, kvůli kterému se zjevně Benioff s Weissem na GoT vyprcali, nakonec nic nebylo, a dvojici to ani tak v branži totálně nezdiskreditovalo.

Game of Thrones jsem viděl s povážlivým odstupem tří let po jeho celkovém konci, a za to období seriál jako fenomén své doby nabral dosti multidimenzionální reputaci. Snažil jsem se do toho jít bez jakýchkoliv předsudků, přestože už po uvedení první série na HBO jsem měl pocit, že to bude buďto show, kterou budu zbožňovat, nebo o které budu skálopevně přesvědčen, že je přechválená. Především zvěsti o kombinaci nezastřeného násilí a zobrazení sexu tak otevřeného, že mělo hraničit s pornografií, mě vydráždily k prudérní představě, že výrazná část kladného ohlasu pramení právě z novoty takových zbytečných scén ve fantasy seriálu. A přestože takových výjevů nebylo málo I guess, neodváděly nakonec moji pozornost od kvalit seriálu vůbec. Především zpočátku pokud už tvůrci do seriálu nějaké ty erotické hrátky či brutální mrzačení dali, sloužilo to většinou účelům příběhu. Když třeba jedna postava tý druhý holýma rukama rozmáčkla hlavu na rajčatové pyré, šok nepramenil z aktu samotného, ale z toho, jaké postavě se to stalo, kdy se to stalo, z jakého důvodu. Velmi rychle jsem byl seriálem přesvědčen, že veškeré chvály jsou zasloužené. Při tom množství významných postav a jednotlivých bitev o moc v celkové válce o trůn jsem byl překvapen, jak snadno se v ději dá orientovat, jak přirozeně GoT představí celkový svět Westerosu a Essosu. Fascinovalo mě pak především, s jakou lehkostí show dokáže odpravovat charaktery, aniž by kdy ztratila svoje hvězdy. Je to díky tomu, že postavy se vyvíjejí, střídají se v rolích a pohybují se v hierarchii, a tím se mění i jejich zajímavost – k lepšímu i k horšímu. Divák si nevyhnutelně najde své oblíbence, byť je to někdo, koho bude s oblibou nenávidět. Seriál si pak drží laťku skvěle napsané, zábavné a vizuálně strhující show, kde je status quo věcí nadmíru prchavou, minimálně čtyři série. Už během páté sezóny jsem možná viděl skrz párající se švy, v šesté se to začne nepřehlédnutelně rozpadat, ale ani během sedmé nemůže být člověk připraven na to, jak katastrofální finále ho ještě čeká. Nebýt poslední sezóny, asi bych nechal hodnocení na 5. Ale kvůli s8 ode mě seriál dostane to, co za mě CSFD z hodnocení jednotlivých sezón zprůměruje.