Pohrobek

Nikdy bych si nedovolil chtít po jakémkoli Murphyho filmu cokoli hodnotného, a proto nemohu být s tímhle filmem nijak extrémně nespokojen. Minimálně trochu té Eddieho vitality se na plátno přenést podařilo. A u těch doslova sindibádovských triků (asi tak z padesátých let) jsem se dokonce i usmál.

Dnes dost tupá zábava-nezábava, kdysi ale možná i díky kupě extra-trapných vtípků se na to dalo dívat bez toho, aby člověk přímo umíral hnusem či nudou.

Při četbě Pučálkovic Aminy mi pořád připadalo, že tam cosi nehraje. A až Velké zvíře mi bezezbytku vyložilo to, s čím se asi tak trochu, třeba i banálně, vybočující občan může setkat, ať jde o komára nebo třeba velblouda. Krásné poselství o tom, že ani nad zdánlivým měšťákem nelze předem lámat hůl a pochopitelně: jakkoli vynikat v davu může být velice nebezpečné.

Ne že by Leslie Nielsen nebyl už v roce 1995 dostatečně dementní, a s tou trochou make-upu a účesem by se možná i do nějakého slabšího, upírského filmu hodil, ale čemu se tady má člověk laskavě zasmát? Měla to snad být komedie, ne?

Po smrti egyptského krále Ptolemaia se střetnou jeho dědicové Kleopatra (Pascale Petit) a Ptolemaios mladší (Corrado Pani) v nemilosrdném boji o trůn. V prvním kole zvítězí Ptolemaios, jenž nechává svoji sestru uvrhnout do žaláře. Avšak s pomocí strážce Achilla (George Ardisson), který je do královny zamilován, se jí podaří uprchnout. Unikne do římského tábora Pompeiova (Nando Angelini), který jí poskytne své muže. Teď se však dostává do konfrontace s Caesarem (Gordon Scott), jehož jednotky právě počaly obléhat alexandrijský přístav... Jak vidno, Kleopatřino téma nebylo pouze hollywoodskou záležitostí, nýbrž i látkou pro evropská béčka.

Petr Perlacher (Heinz Erhardt) je vybaven vskutku jasným a přehledným světanázorem: Má vždy pravdu, pochopitelně i tehdy, kdy nemá pravdu! Provozovatel kavárny a k tomu dvě děti vychovávající otec je pořádný kverulant. Nikdo si není před cholerickými výpady tyranského maloměšťáka jist: Ať to jsou jeho hosté, jímž předepisuje, co smějí psát do svých křížovek, dcera Inge (Helga Martin), které život nalinkoval pořádně tlustými čarami, či jeho starostlivá sestra Trude (Else Quecke), za jejíž obětavou pěči se odvděčuje nepřetrvávající šikanou... Dle mého mínění nejlepší, nejsilnější a navždy nezapomenutelná role génia komiky Heinze Erhardta, jemuž tady důstojně sekundují i Grethe Weiser a Helga Martin.

Nadějně talentovaný mladičký hudebník Martin Hoff (Martin Benrath) právě složil v Heidelbergu své zkoušky ze hry houslové s vyznamením. Už po sedmi dnech si ho žádá úspěšná populární zpěvačka Irina Servi (Bibi Johns), která by ho ráda viděla na svých turné. Avšak Martin nabídku rázně odmítá, neboť má pramálo chuti naskočit do hudebního showbusinessu. Věnoval by se totiž rád vlastním koncertům, čímž by nastoupil dráhu slavného sólisty. Jeho ctižádost je tak veliká, že sama jeho přítelkyně Barbara (Gardy Granass) neví, zda-li ji Martin skutečně miluje... Zajímavá míšenina "heimat" a "musik" filmu, v níž se o hudební úroveň stará mimojiné Cornel-Trio a RIAS Tanzorchester pod vedením Wernera Müllera.

Rakousko, dvacátá léta: Během prohlídky Schönbrunnu ukazuje průvodce též místnosti arcivévody Rudolfa Maximiliana (John Barrymore), kdysi oblíbeného Habsburka nyní skomírajícího v pařížském exilu. Ukazuje i sotva postřehnutelná dvířka, jež vedla do komnaty obývané princovou milenkou Elenou(Diana Wynyard); ta je zatím již deset let provdána za vídeňského psychiatra doktora Antona Kruga (Frank Morgan), jenž už zkusil vše, aby jeho žena na bývalou lásku zapomněla. Když Habsburkové v jistém vídeňském hotelu vzpomínají na staré časy, potkává Elena Rudolfa, jenž tajně přicestoval z Francie, kde živoří jako taxikář... Scénář podle hry Roberta E. Sherwooda.

Tak tohle je sračka snad i v rámci svého stupidního žánru. Nevadí mně, že jsou všichni lidožrouti bílí, smějí se u svých tanečků a za jejich táborem občas prosvítá poněkud nepůvodní prostředí. Ale co tenhle film vlastně nabízí? Kvůli neumu tvůrců uvidíme minimum skutečného násilí a koho zajímá horlivé dlabání v těle vykuchané oběti? Stejně, když už nějaký lidožrout vyndává potřetí řekněme ledvinu, musí nám něco dojít: tolik vnitřností by se nevešlo ani do velryby, natož do jemňounké, právě požírané slečínky. Neuvěřitelná, amatérská nuda s příšerným dabingem jakési šmoulovské babky!

Přestárlý, prošedivělý Columbo vypráví svému vnukovi "šílenou" pohádku zcela ve stylu nejlepší americké zábavy, tzn. nijak náročnou , natož věrnou, avšak příjemně odlehčenou, nadsázkou posedlou moderní historku, která zcela splňuje všechny nároky třeba i pouze v daném okamžiku nenáročného diváka. A navíc je to dle mého názoru jeden ze stěžejních snímků mého oblíbence Caryho Elwese.