DJ_bart

♪ "Baby, you can drive my car. Yes, I'm gonna be a star. Baby, you can drive my car. And maybe I'll love you." ♪ ________ Aneb jízda autem jako kafkovská analogie k útěku od traumat reality v takřka tříhodinové filmové adaptaci povídky z pera Haruki Murakamiho. Tříhodinovém filmovém nic, abych byl přesný. Ten humbuk okolo je mi totiž stejně cizí, jako japonská kinematografie.

Tuhle prasečí rozprávku jsem v dětství žral natolik, až ze mě udělala vegetariána.

Jestli existuje něco, co mě nikdy nepřestane fascinovat, je to ten magickej půvab moderních černobílých filmů. Režisér Mike Mills ve snímku 'C'mon c'mon' tenhle estetický element mistrovsky využívá, a jeho formálním jazykem vypráví o vztahu mezi synovcem Jessem (Woody Norman) a jeho strýcem, žurnalistou Johnnym (Joaquin Phoenix), a jejich cestě napříč New Yorkem a New Orleans, na kterou oba nikdy nezapomenou. Mills snímek koncipoval jako hořkosladkou filmovou esej o humanismu, tudíž příběh často prokládá lyrickými scénami z minulosti protagonistů, anebo neskutečně působivými reportážními intermezzy s rozhovory přistěhovalců, kterých se Johnny ptá na zdánlivě banální otázky, ale dostává od nich nesmírně hloubavé odpovědi, jež dávají divákům naději v lepší zítřky...... Co dodat? Čím víc je Joaquin Phoenix starší, tím víc je talentovanějším hercem. Ten chlap je prostě neocenitelnej poklad.

epicky potrolleno.

"Hmm, takže Fučíkova neteř?" "Praneteř." "Těší mě, já jsem Stalinův pravnuk." "Těší mě." ________ Černá komedie 'Okupace' již v prvních minutách stopáže diváka přesvědčí o tom, že není typickou českou komedií zasazenou do období normalizace, jakých už vznikl bezpočet. Tenhle řemeslně vyzrálý režijní debut Michala Nohejla na to jde odjinud. Z hlediska interpretace se totiž jedná o satirické podobenství, které je alegorií právě na okupaci vojsk varšavské smlouvy, přičemž okupaci samotnou symbolizuje relativně jednoduchá anekdotická premisa: do místního divadelního baru se nachomýtne nečekaný host, postava alkoholického rusáka, který výstižně ztělesňuje sovětskou mentalitu a onu normalizační komunistickou autoritu – všude se sere, neustále někoho kádruje, všechny nutí do něčeho co nechtějí, a nikdo ho nemá rád. Snímek tak humorně vyobrazuje konflikt mezi ním, jednotlivcem, a zbytkem osazenstva, tedy celkem. Tvůrci zároveň cynicky vystihují morálku i švejkovský charakter českého národa, a polemizují nad povahou našeho hrdinství...... Nejde však pouze o festivalovou artovku, ale i divadelní film který pojednává o sboru divadelních herců a odehrává se v přítmí divadelního baru. 'Okupace' tak dostála i svého jedinečného divadelního potenciálu – delší dobu jsem totiž neviděl něco tak svérázně zvrhlýho, spontánně groteskního, klaustrofobicky komorního, či panoptikálně teatrálního. Cinefilové si v rezoluci mohou na účet podniku ještě přičíst podmanivý neonový vizuál, jenže k takřka bezchybný dokonalosti doopravdy stačilo málo – kdyby snímek v druhý polovině nešel do až tak nuceně dramatický/metaforický roviny, kvůli čemuž ta unikátní teatrálnost vyšumí do ztracena, šlo by o jeden z nejlepších českých filmů za několik let – takhle je to jen za 8,6 bronzových bust se soudruhem Gottwaldem z 10. I tak je nutno Nohejlovi smeknout klobouček, jsem zvědav co natočí příště. Casting je mimochodem boží – už teď se nemůžu dočkat na herecký přídavek od Antonie Formanové.

Co tím chtěl autor říci? To nevim, ale pokud upozorňuje na to, že jde o snímek který je inkluzivní (což jedině podporuju), nevypovídá to nic o jeho kvalitách.... PS: tohle hluchoněmý low-cost melodrama že vyhrálo Oscara za nejlepší film a scénář? Nevěřím svým uším.

"Takže, jak moc sexy byla dneska teta Patrizia, úplně nahá? Od jedný do stovky." "Miliarda." "A kdyby sis musel vybrat, buď že bude Maradona hrát za Neapol, nebo ošukáš tetu Patriziu, co bys vybral?" "Maradonu." ________ Částečně autobiografické italské drama 'Boží ruka' (jehož název odkazuje na legendární falešný gól Diega Maradony) je půvabným milostným dopisem Paola Sorrentina své rodné Neapoli, v němž oslavuje genius loci - neboli ducha místa - tohoto velkoměsta, do jehož víru zasazuje coming of age příběh o sebepoznání a iniciačním procesu dospívání teenagera Fabietta, který je režisérovým alter-egem. Sorrentino v této osobní zpovědi, krom onoho vzpomínání na své mládí, zároveň opěvuje ženskou krásu, vzdává hold mýtu Diega Maradony, vyznává své city italské kinematografii, a poeticky zobrazuje obyčeje každodenního života a přirozeně je kombinuje s prvky fikce. Bezpochyby jde o jeho nejosobitější projekt, nicméně to, s jakou elegancí Sorrentino tyto aspekty asociuje prostřednictvím pečlivé práce s formálním jazykem magického realismu, je prostě obdivuhodný...... // VERDIKT: esence evropského filmu. //

Minulosti neutečeš. To platí zejména v případě, že je zaznamenána na internetu...... Český snímek 'Chyby' od uznávaného tvůrce Jana Prušinovského není plnohodnotný tříáčkový drama evropského formátu jen tak bezdůvodně – disponuje totiž atypicky pojatým romantickým námětem. Atypickým proto, že zde figuruje důležitý motiv lásky, přestože se určitě nejedná o romantický film klasického střihu. Snímek totiž velmi civilní až intimní optikou sleduje impulzivní vývoj jednoho vztahu, který se zrodí za jedné barové noci, zpočátku probíhá nezávazně, avšak postupem času se z něj stane silný tmel spříznění dvou citlivých a osamělých duší. On má zálibu v pěstování sukulentů a dělá malé chyby, ona je laskavá a empatická žena, jež v minulosti udělala jednu velkou chybu, kvůli níž hrozí, že na ní vypadne nejeden kostlivec ze skříně...... Prušinovský prostřednictvím scénáře Romana Vojkůvky se tak podnětně zamýšlí nad tím, jak moc jsou lidé emočně ovládáni předsudky, živočišnými pudy, pokrytectvím, sociálním zázemím a jinými okolnostmi, přičemž s onou milostnou dějovou linkou pracuje nesmírně přirozeně, všedně, implicitně, a zároveň bez sentimentu či příkras – a za účelem dosažení uvěřitelnosti ji zasazuje na pozadí maloměstského/vesnického až proletářského prostoru, kde člověk snadno ztratí svoji anonymitu a naopak nelehce zvládá nátlak šovinismu. 'Chyby' lze tak vnímat jako pomyslnou anatomii, která autenticky zkoumá komplikovanost a peripetie milostného vztahu, a celkově vzato počin, který na domácí scéně působí jako hotový zjevení – a fakt nemám ponětí, čím to je, ale mě tenhle film prostě dostal. Největší ovace každopádně patří neokoukané herecké dvojici: Pavla Gajdošíková je neskutečně talentovaná herečka která má před sebou hvězdnou budoucnost (takže můj favorit pro letošní České lvy je jasnej), a Jan Jankovský perfektně ztělesňuje její drahou polovičku. A jaké ponaučení vlastně plyne z tohoto příběhu? Chybovat je lidské – totéž však platí i pro vůli odpouštět..... odteď budu dávat extra majzla na to, co nahrávám na PornHub.

Patrik Hartl očividně není jen talentovaný pisálek a člověk který se rád směje, ale i schopný režisér. Filmový přepis jeho vlastního bestselleru 'Prvok, Šampon, Tečka a Karel' je na první pohled taková ta klasická česká komedie o krizi středního věku, která jede dle předem danýho schématu, má lacinou dramaturgii (byť rozpočet přesáhl neuvěřitelnejch 40 melounů), a je záměrně určena pro specifickou diváckou cílovku. Samozřejmě, i tenhle snímek je jeden velkej stereotyp – jenže od těch nevkusnejch tuzemskejch braků se odlišuje tím, jak důvtipně využívá scenáristický berličky, příběhová klišé, epizodické vypravování, a motiv existenciální frustrace mužského pohlaví. K současným výplodům český kinematografie jsem mnohdy shovívavější, ale tady to ani kupodivu není potřeba, protože 'Prvok, Šampon, Tečka a Karel' naprosto neironicky má kvality plnohodnotný dramedie – za což v dobrým slova smyslu mohou i výkony sympatickýho ústředního kvarteta – a já jsem za to jedině rád, přestože jsem to za žádnou cenu nečekal. Skvělá oddechovka. Sledování v kolektivu výhodou.

107 minut filmového cvičení.