Gemini

Dnes již ostřílený matador "žánru" vánočních pohádek Karel Janák vyrazil do vod zahraniční koprodukce, a přivedl na scénu německou vrchnost (Leonie Brill, česky hovořící hlasem Mariky Šoposké), nádherné kostýmy, v rámci pohádkového žánru velice hezky hrající hereckou sestavu (aby ne, Tereza Ramba, bratři Hádkové i Vojtěch Kotek umí i složitější než jednorozměrné role, a Ondřej Sokol je komik přímo excelentní), a pak bohužel i děj stojící na jedné jediné mechanice, která tradičně "po česku" funguje tak nějak na náhodu. Hvězdy tak někdy září, někdy se v blízkosti lásky dobíjejí, a někdy holt zase ne, a odolnější bílí trpaslíci skomírají dříve než hvězdy, které mají hasnout rychleji (přitom nebýt jedné věty, která s tou myšlenkou větší odolnosti přichází, byla by ta podivnost výrazně menší). Ale nejvtipnější je zrození lásky mezi hvězdami v samotném závěru, které je takové blik blik otočka, protože přece tak to v životě funguje:D Vznikly u nás mnohem příšernější pohádky (třeba z doby před víc jak dekádou pár dní před Vánocemi Českou televizí opět na světlo vytažená Kouzla Králů nebo pár let starý Kouzelník Žito, OMG) a Karel Janák zatím vždy vytvořil velmi slušné kousky. Ale pořád je to spíš ten jednooký, který je mezi slepými králem. Našlápnuto je slušně, tak snad to příště vyjde se vším všudy. Červenou tomu dám, ale přirovnáním ke Stardustu s jeho krásně spletitým dějem se jen směju. 70%

Anděl Páně po deseti (skoro) letech už není natočen podle scénáře Lucie Konášové, ale samotného Jiřího Stracha a Marka Epsteina. Druhý z pánů nějakým záhadným způsobem dokáže už léta přesvědčovat zástupy lidí o tom, že je dobrý scénárista, což je zázrak hodný nebeského panstva s Jiřím Bartoškou v čele. Není náhoda, že Šťastného Smolaře pana režiséra Stracha a pana scénáristy Epsteina jsem nehodnotil zrovna nadšeně. Ale zpět k Andělům. Jak jsem na prvním dílu oceňoval jeho atmosféru a ducha, který přebíjel nemálo formálních nedostatků, tady je situace naprosto opačná. Nádherná kamera, kulisy, světla, kostýmy, hudba, pochopitelně obsazení, jemuž vévodí perfektně sladěné duo Trojan - Dvořák... "jenom" ten příběh je tak nějak podivně poskládaný (a vůbec nechápu smysl scény s poutí hrdinů přes hory a doly do Českého Krumlova), obývaný hrdiny, jejichž jednání se nedá hodnotit česky, ale pouze anglickým WTF. Nejlepším vtipem, který je s druhým dílem Anděla Páně spojen, je několik let starý rozhovor s Vicou Kerekes, v němž se kriticky stavěla ke svým rolím řekněme spíše vizuálního doplňku na plátně/obrazovce:) Tady nemá smysl hledat hlubší smysl (yes, pun intended) v tom, že arcizloduch je ateista, nebo dumat o tom, co nám chce básník říci příběhem o sázce anděla a čerta, kdo z nich se dostane žádoucí zrzce minimálně pod živůtek. To by totiž musely dávat smysl i další věci, ale takhle to budou další výplody z generátoru náhodných myšlenek bez nějakého záměru;) Je až s podivem, že i tak se mi nechce Anděla Páně 2 potopit. Nějakým kouzlem jsem si od jeho uvedení v kinech, kdy jsem film prvně viděl, do dneška, kdy ho vysílala ČT, zapamatoval silněji to lepší, a moje výhrady jaksi vyvanuly. Teď jsou zpět v plné síle (a potvrdilo se mi, že jsem si nic nezkreslil), ale i tak nějak se cítím po závěru s "povinnou" moralitou a zpěvem Lucie Bílé příjemně, byť vrtím hlavou nad tím, co se to s tím příběhem proboha;) stalo... 60%

Ehm... nutno uznat, že laťka nastavená King Skate byla hodně, hodně vysoko, takže se není co divit, že zůstala nepřekonána. Ale že to bude takový rozdíl, to je poněkud zklamání, to si řekněme upřímně. Písně Mekyho Žbirky mám velmi rád, a online koncert z jeho obýváku během jarní vlny Covidu, který jsme s manželkou ne viděli, ale zažili, v našem obýváku (a s námi skoro dvacet tisíc lidí;)), řadím mezi jedny z nejpozitivnějších zážitků nejen tohoto roku:) To ovšem nemůže nic změnit na tom, že hype, který uvedení Mekyho předcházel, byl řekněme značně nadsazený. Nepochybuji o tom, že ŠŠ skutečně žil vedle Mira Žbirky, a že ten tak ze svého života ukázal leccos, co bychom jinak neviděli. Ale i tak pokud jde o hlavního protagonistu, jede film docela po povrchu. Ty proklamované hluboce osobní momenty jako turné po narození dcery a s tím spojené vnitřní výčitky, nebo nehoda Mariky Gombitové, to jsou skutečně jen okamžiky, a nic z nich nevyplývá, režisér po nich nejde, neptá se. A když přijde řeč na smrt bratra Jasona, je to sice silné, ale "krapet" mi na tom vadí, že z ničeho ani náznakem neplyne, že má Žbirka ještě jednoho bratra (Tonyho). Nejzajímavější tak jsou hodnocení týchž věcí Mekyho někdejšími souputníky, zejména Laco Lučeničem. Tam je napětí, tam je konflikt - ale také určité vyrovnání. Ale aby to nevyznělo zbytečně negativně - Meky je dobře natočený dokument, a nejdůležitější je jeho vzkaz světu - zpráva o životě chlapíka, pro kterého je hudba naprosto neoddělitelnou součástí jeho existence, a který se nechystá usnout na vavřínech za žádných okolností. A který v životě všechno neudělal dobře, ale přesto z něj máte pocit, že dosáhl svého štěstí, že je za něj vděčný, a že se chce o něj podělit i s vámi. Tím způsobem, kterému nejlíp rozumí - hudbou a písněmi. Dobrá nálada zaručena, 80 minut uteče jako nic. Ale není to žádná dokumentární bomba. 70% pro film, když si odmyslím jeho objekt.

Nadšení Rudyho Linky je nakažlivé, a jeho znalosti hudební branže a věcí s ní spojených víc než dostatečné na to, aby mohl dávat dohromady "tak trochu jiné" rozhovory o muzice a muzikantech. S lidmi, o kterých povětšinou skoro nic nevím:) Díky, ČT! 80%

Hezky svižně shrnuté dějiny Československa (a ČR) a "jeho" hudby. A takových těch nepodstatných společenských souvislostí:) Revolta versus propaganda, konformismus a jiné -ismy, je to něco, co by si možná zasloužilo formu seriálu. Rozhodně by v něm bylo o čem mluvit - a hlavně co poslouchat;) A kdyby to třeba provázel Tomáš Hanák, kterému by záda kryl ne Kryl, ale třeba takový Rudy Linka, no, to bych asi procenty nešetřil. A nemám důvod pohanět ani tuhle hodinovou jednohubku. Jen je to prostě ne úplně využitý potenciál. 70%

Slušná práce, vzhledem k zadání. Rodina vypadá jako že skutečně žije (byť s jistými zvláštnostmi, že...;)) a zejména rodiče jsou výborně zahraní. Témata jsou podaná srozumitelně a v rámci možností to ani nepůsobí násilně. Byť jistě, když musí některá z postav nahodit nějakou definici, příliš přirozeně to nevypadá. Co s tím ale chcete dělat? Samozřejmě, že Občanka svět edutainmentu nezboří, ale přiblížení se cílové skupině se tentokrát podařilo bez pocitů o hřebech v různých částech těla a orgánech:) 70% a červená barva.

Na rovinu musím přiznat, že mě překvapilo, jak dospělou fantasy představuje jádro příběhu druhého Ledového Království. Ale stejně tak musím zdůraznit to "jádro". U Disneyho totiž na otázku vyrovnávání se se zpochybněním našeho dědictví a důvěry v rodiče, a také na pokračující Elsiny pochybnosti o tom, zda někdy pochopí sebe sama, a také zda obstojí jako ochránkyně svého lidu, navěšeli typická cinkrlata od dětinského humoru přes osmdesátkově znějící songy (Kristoff je druhý Lionel Richie, včetně videoklipu uprostřed filmu, WTF?) a roztomilé pišišvory - a také afroame..., pardon, afronordického důstojníka - a jako už tolikrát zabili něco, co mohlo být výjimečné. Zůstala jenom úžasně animovaná pohádka, která má momenty, kdy i dospělému může zatrnout, a opět velmi silnou Elsinu píseň (Show Yourself/Ukaž Se) - ale není třeba se nechat mýlit, stále je to prostě Disney, a podle toho to také se všemi dopadne;) Uznávám, že místy je to opravdu působivé, a odhalení, co vlastně byl zač zpěv v roztmívačce prvního dílu, docela "wow", stejně jako "bod zlomu" v Atohalanu a magie živlů vůbec. Oceňuju, že se tvůrci pokusili posunout od sesterské lásky k skutečné dospělosti (dobře, u Anny ještě ne úplně, ale i ona vyzrává) a hledání sebe sama, a nadnesli ty mnou na začátku zmíněné otázky, ale i když je to příběhově rozhodně lépe zvládnuté než nelogičnostmi prošpikovaná jednička, asi bych spíš ocenil, kdyby Anna taky objevila svoji kouzelnou moc a stala se Sithem:D Ale není třeba si zoufat, do třetího dílu času dost:) In your face, Disney, za to, co jste provedli se Star Wars, tohle budete poslouchat docela dlouho:P Ale abych to nějak zakončil, bude fér přimrazit téhle záležitosti 70%, byť z jiných důvodů než proč jsem totéž dal prvnímu dílu.

Svého času byla společnost TONET světovou špičkou ve výrobě ohýbaného nábytku. Christopher Nolan by chtěl, aby jeho TENET byl špičkou v oboru ohýbání času:) Přiznávám bez mučení - nevím, jestli se mu to daří. Představa téže postavy pohybující se v čase zpět, přičemž to vnímá opačně, a jak vlastně fungují účinky inverzní munice, to na mě bylo příliš:) Navíc obvykle u filmů, v nichž se řeší cestování časem nebo alespoň časové paradoxy, odmítám hledat vnitřní logiku. Takže jsem se soustředil na ostatní věci, a v těch je to typický technicky precizní Nolan. Muž, který má svou vizi, ví jak jí dosáhnout, a režisérské řemeslo má v paži tak, že se můžete s klidem na ty dvě a půl hodiny nechat zavalit tím, co na vás bude hrnout. Je toho spousta, nicméně akce je nádherně přehledná (krom té výhrady s protichůdnými pohyby času...), herci vynikající (a Elizabeth Debicki se od Night Managera snad vůbec nezměnila;)) - včetně Roberta Pattinsona, kterému bych snad dokázal být ochotný věřit, že má na Batmana. Hoyte van Hoytema čaruje jako v Interstellaru, jedinou výtku tak budu mít k hudbě. Ludwig Göransson se jaksi zhlédl v Zimmerovi/Hemseym (Inception), ale nejlépe by udělal, kdyby snížil volume a skládal trochu rozmanitěji. Místy se to, co slyšíte, nedá označit jinak než jako zbytečně hlasitý kravál. Svět Tenetu by zasloužil prozkoumat pořádně - dozvíme se možná tak deset procent toho, co a jak vlastně funguje, jak daleko "spříseženství" sahá, a kdo za koho kope (nemluvě o tom proč). Uvidíme, jestli tenhle potenciál někdy bude vytěžen. Ale mám trochu obavu, že by to díky všem těm paradoxům a návratům a otočkám byl spíš jeden velký bordel, ve kterém nemá smysl se něčeho bát, protože vše je relativní:) Každopádně s návštěvou kina jsem byl spokojen, s pochopitelností děje už méně. Ale je to tak kolosální záležitost (dokonce s vkusným humorem!), že 80% klidně dám.

Není nad setkání s přáteli po letech, aneb když jsem si přečetl sedm let starý komentář od Nathalie, skoro se mi nechtělo psát můj vlastní:) Lásky Čas je ukázkou jisté ruky pana Curtise, ale když pominu jak mu hapruje to cestování časem (mělo to přece jít jen dozadu, ne?), mám svoje výhrady proti "poselství" filmu, respektive některým jeho aspektům. Na druhou stranu, mám velkou slabost pro Billa Nighyho, pro Rachel McAdams (ačkoliv když zvládla fejkovat chemii s Ryanem Goslingem po celý Zápisník Jedné Lásky, jak jsem se před pár dny dočetl, co je jisté?:D), a pro Domhnalla Gleesona (když tedy nehraje padoucha ve Star Wars...:)), takže se mi skoro daří skočit na návnadu silných rodinných hodnot a nevnímat to, jak je oslabuje možnost kdykoliv se vrátit a opravit nejen jakoukoliv chybu, ale i starou dobrou zlomyslnost;), a jak je hrdinovo závěrečné poznání banální. Naproti tomu rodičovství fungovalo úžasně - ale nemá to co dělat s mým vlastním otcovstvím. Chcete důkaz? Správně bych měl být stoprocentně dokonalý vzorek cílové skupiny, protože shodou okolností dnes, v den, kdy jsem Lásky Čas viděl, by měl můj děda narozeniny, za necelé dva týdny to bude dva roky, co zemřel, a - tomu už se skoro nedá uvěřit - moje nejsilnější vzpomínka na něj je, jak mě učil házet žabky. Přesto moje výhrady trvají. Ale jinak... i v ostatních rolích parádní obsazení, parádní humor (od vztahového přes Gleesonovy trapasy až po Hollanderův cynismus), úžasná hudba (jen tu verzi How Long Will I Love You od Ellie Goulding by měli zakázat...), a jak by řekla jistá decentní dáma, "doják jak kráva":D Kasaštyk to byl řádný, ale už jsem zkrátka měl pocit, že je to víc řemeslo než něco nadčasového (yes, pun intended;)). Kdybych viděl méně filmů podobného ražení, a méně toho zažil, možná bych pěl ódy na to, jak mi Lásky Čas změnil život, jako to dělají mnozí lidé na Youtube u "té správné verze" How Long Will I Love You. Takhle váhám mezi 70 a 80%. Ale když si vybavím perličku jako že v situaci, kdy hrdina potřebuje napravit následky svého dobrého skutku v podobě neseznámení se se ženou svého života, a v podkresu začne hrát The Cure (neboli lék:)), bude to 80%.

Studio Universal se rozhodlo oživit věhlasnou značku Addamsovy rodiny a zvolilo pro to formu téměř ani ne celovečerního animáku. Animáku, který na jedné straně pracuje s podobou postav blížící se originálu Charlese Addamse, na druhé straně chce zaujmout dnešní děti, takže zásadní roli v příběhu hrají influenceři, sociální sítě a manipulace veřejným míněním. A světe div se, daří se mu to způsobem, ze kterého si nechcete postupně usekat všechny končetiny šavlí z rodinné zbrojnice, a ještě to prokládá vtipy srozumitelnými dospělému publiku. Dokonce i nástup bratrance Ita (český dabing mu kdovíproč říká „To“), podbarvený hiphopovým songem, docela funguje. To hudba celkově, byť bych víc než soudobou populární hudbu ocenil nějakou klasiku, třeba Dannyho Elfmana:) Jinak samozřejmě stěžejní myšlenkou filmu je zvláštnost, divnost, jedinečnost, a boj s „nudnou“, odchylek se štítící většinou. Rozuzlení (resp. jemu předcházející záchrana v poslední vteřině) by si zasloužilo trochu víc přemýšlení na straně scénáristy, ale není to nic, co by celý film pohřbilo. Což by nakonec v případě Addamsů vlastně bylo podle jejich gusta, že;) Takže i když si nejsem jistý, jestli je Věc s chytrými hodinkami, z nichž se na Vás dívá oko, strašidelnější nebo trapnější, a naopak si jsem jistý, že neexistuje jediný dobrý důvod, proč by se „mamuschka“ měla „překládat do češtiny“, nota bene jako „mazurka“ (ano, bohužel…), není to špatné navázání na někdejší slávu. I když, co si budeme nalhávat, dva hrané filmy z počátku devadesátých a seriál z šedesátých let, jsou někde jinde;) Vzhledem k časovým souvislostem se nabízí srovnání se Scoobem (byť Addamsovi stihli řádnou kinopremiéru ještě před Covidem) – a co se týká kvalit, myslím, že si oba tyto rodinné filmy zaslouží stejné hodnocení, tj. 70%.