Mouzon

Čistě divácká dojmologie: tento pocit jsem naposledy zažil při sledování DEATH NOTE - čiré potěšení, vzrušení a euforie. Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Na rozdíl od SHERLOCKA jsem měl u DEATH NOTE všechny epizody. Tento britský skvost je výborným prostředkem jak naučit trpělivosti. Kdo zhlédne, pochopí. První díl: exploze Sherlockových vyšetřovacích metod. Žánrové potěšení. Druhý díl: účel vyprávění se již evidentně přesouvá od exhibice Sherlockových analytických schopností k poněkud "lidštějším" kategoriím (Watson a Sarah). Třetí díl: smršť, která ubere plyn jen proto, aby mohla v závěru zvýšit otáčky o 150%.....Druhá řada mnohem okatějším způsobem odkazuje k původnímu fikčnímu světu Doylova Sherlocka a vůbec ke všem možným Holmesovským variacím a nuancím. Už to není tolik vzrušující jako první díly, kde šlo do velké míry o přemýšlení a řešení případů - tentokrát se daleko více řeší Holmesovská čapka, Watsonova homosexualita nebo Sherlockova emocionální nedostatečnost. SHERLOCK se zkrátka od zobrazování hravého nerda a jeho herního pole přesunul ke zobrazování vztahových problémů, které se okolo nerda točí. Paradoxem je, že ačkoliv je nám neustále podsouvána Sherlockova sociální a emocionální sterilita, mnohem více než v první sezoně se zde projevuje jeho svérázný humor, tzn. typicky lidská vlastnost (viz např. scénu s Watsonem v laboratoři z epizody Psi Baskervillští).....Nicméně, po zhlédnutí třetí řady je třeba hodnocení poupravit a z původních pěti hvězd jít na čtyři. To, co činilo obě předchozí sezony kvalitními - tedy aktualizace sherlockovského motivu při dodržení Doylových předloh -, zde ustupuje vztahovým šarádám, pohříchu dost pitomým. Paní Hudsonová, Mary Watsonová, chvílemi i samotný Sherlock... jako kdyby tvůrcům při psaní charakterů ujelo pero. Případy jsou plytké a nepropracované a hlavní záporák, který je na rozdíl od přehnaného Moriartyho brilantní, zůstává trestuhodně nevyužit. První epizoda vrací Sherlocka do hry se ctí, druhá epizoda je komediální vata, třetí epizoda postrádá smysl a je "out of element".

Černočerný humor a výborný Rowan Atkinson. Každá jeho zastávka má něco do sebe a mnoho slovních (!) gagů potěší. Průsečík mezi Atkinsonovou one man show a Mr. Beanem.

Lars von Trier ví JAK na to. Myslím tím jeho práci s filmovou stylistikou. Kdyby místo projekce této záležitosti do sálu vstoupil Trier osobně a učinil by přednášku na téma filmový styl, popř. vedl nějaký zajímavý workshop, bylo by to lepší než sledovat toto. Obsahově (a to i obsahem obrazů, nejenom výpovědí) mi totiž tento film ve výsledku přišel neskutečně odporný. Možná tu budu považován za naivního, divného a vůbec, ale mám rád pěkné věci. Ano, přiznávám se, je to tak. Třeba se podobný postoj dnes už nenosí, třeba je vyznávána estetika hnusu, třeba lidstvo degeneruje, to netuším. Mám ve své topce několik ne zrovna krásných (tím, co se v nich děje) filmů a nebojím se napálit 5 hvězdiček takové VĚCI nebo HANEBNEJM PANCHARTŮM. Ale tato zhůvěřilost byla ošklivější než to, co bych do chvíle, kdy jsem ji zhlédnul, označil za ošklivé. A je mi upřímně jedno, jestli to měla být groteska, podobenství či snad nevážně nebo dokonce vážně myšlený snímek. Další z těch filmů, které mne utvrdily v názoru, že opravdu nemusím vidět vše.

Jako prostředek mučení studentů filmové vědy naprosto geniální, jako materiál pro sadomasochisty použitelné, jako film, na který bych se měl znovu podívat nemyslitelné (možná pouze z čistě studijních či pracovních pohnutek), a místy nechtěně vtipné. Jedna hvězdička je za to, že mi ZEMĚ dopomohla k získání kreditů a také za sekvenci s traktorem, která je EPESNÍ!!!

Vím, že v tomto případě není hlavní děj, ale to jak je film natočen. Opravdu to vím! Což ale nijak nezmění můj názor, že je to za a) odporná, hnusná, nepěkná a nevímjakádalší historická lež; a za b) neskutečně nudný počin. Sovětští montážníci mají bezesporu nemálo silných chvilek (minimálně MUŽ S KINOAPARÁTEM nebo MATKA mezi ně patří), inteligenčně a talentem byli dozajista na výši, ale u tohoto filmu jsem byl rád, když skončil. A odmítám se podobným snímkům klanět jenom proto, že by se to mělo.

Vesele o neveselých věcech. I když - vesele pouze občas. Lepší by bylo použít výrazu "realisticky". Precizním scénářem, příjemnou a občas jímavou hudbou a místy nezanedbatelně skvělou kamerou podpořený herecký koncert, který není pouze o Giamattim (ale hlavně o něm), a při němž se ve výtečném světle ukazuje rovněž Thomas Haden Church (ostatní jdou trochu mimo tyto dva). Jejich společné scény jsou naprosto geniální - od nekonečného gejzíru konfliktních situací a kousavých střetů, až po jejich zcela přesné provedení. A samozřejmě - z Giamattiho sólových kreací občas silně mrazí v zádech. Realističtější (ale vůbec ne méně příjemná) sestra AMERICKÉ KRÁSY. Snímek, který během sledování zraje jako víno. A upřímně doufám, že co se týče dalších projekcí, bude tomu zrovna tak........Rozhodně není zcela od věci vyzdvihnout také některá krásně logická vyústění určitých linií (nebudu spoilovat).

Staré dobré časy, kdy Steven Seagal ještě nechodil pro suché hlášky daleko, jeho filmy měly vtip a šmrnc, sice absurdní, ale měly, a slečnám, které jej obklopovaly, bylo možné (vztahováno k Stevenově postavě, nikoliv k jejich herectví) věřit, že se jim líbí. Steven Seagal jako muž v utajení, pohledná seagalgirl, důstojník/záporák, vypadající jako Nick Nolte po 20 letech intenzivního pití a navrch TOMMY LEE JONES - spolu s Michaelem Cainem a Bobym Sixkillerem pravděpodobně nejluxusnější seagalovští záporáci. Jakožto Seagalův fanda jsem spokojen.

Stevenova stará škola. Pokud by v tom filmu hrál hlavní roli kdokoliv jiný, nemilosrdně bych své hodnocení srazil, ale takhle to prostě nejde jinak. Mason Storm je drsný jako šmirglpapír, Boby Sixkiller dostává nakládačku, a výtečná scéna útěku z nemocnice celý film povyšuje o třídu výš.

Jak mám Seagala rád, tak zde musím uznat, že toto byla střelba do vlastních řad. Hvězdičku dávám za závěrečnou steč budovy, jelikož zde jsem se alespoň zasmál. Jinak ani za Hoppera (?!?), ani za Sizemorea a naneštěstí ani za Seagala (který se tentokrát objevil v podivně vedlejší roli a filmu to poměrně škodí) své hodnocení s čistým svědomím zvednout nemohu.

Je trochu záhadou, proč se podobně expresivní záběry dnes již ve filmech nevidí. Oproti "Jeřábům" je valná většina současné produkce formálně pouze nuda a šeď. Výpověď je samozřejmě diskutabilní - zde je problematická především zakořeněnost na pomezí dvou epoch (cenzurně represivní a mírně uvolněné) a v určitém ideologicky poplatném modu (který Kalatozov v tomto případě sice neplnil tak poctivě jako jiní soudruzi, ale přesto mi jsou určité prvky ideologicky proti srsti: Borisovo dobrovolné narukování, jelikož po jejich zemi "kráčí smrt"; Veverčino gesto v samotném závěru - ne pro ono gesto samotné, nýbrž pro jeho inspiraci v řečnícím Stěpanovi). To ovšem nic nemění na faktu, že tento snímek disponuje mnoha velmi silnými (myšleno bez ironie) scénami. Jako celek je pro mne ale stále trošku nestravitelný. Nikoliv co do stylistiky, spíše po stránce celkové skladby příběhu. Svým poselstvím to ke mně nemluví tak silně jako svým stylem. A i když existuje nepočítaně filmů, kterým jsem s to podobnou věc odpustit (viz HIROŠIMA, MÁ LÁSKA), zde mi zkrátka něco těžko popsatelného brání v plném hodnocení při zachování si čistého svědomí. Možná mne to pouze příběhově málo zaujalo.