Mouzon

Dlužno podotknout, že Kurosawa mi daleko více vyhovuje tehdy, když vychází vstříc obyčejné divácké vděčnosti. Jeho akčnější a "hollywoodštější" poloha je pro mne snesitelnější než sondy do života jeho současnosti. Vtipné, napínavé a ironické úskoky, pasti, bojové strategie a prosté, leč příběhově nosné zápletky navíc výtečně vzdávají hold samurajské epoše, kterou rovněž s nezbytným nadhledem skrze postavu bezejmenného ronina bezchybně revidují.

Geniální! Blázinec jako divadlo, divadlo jako blázinec. Úžasně semknutá atmosféra, myšlenkově hutné a herecky vyšperkované. Snímek, který na diváka klade psychickou zátěž pouhým poselstvím, syrovostí myšlenek a herectvím, které je i ve své stylizovanosti až nechutně přesvědčivé (co se různých psychických deformací týče). Peter Brook je režisérským mistrem nejen na divadle.

Vida! Kurosawa samurajský je mi daleko bližší než Kurosawa sociálně kritický (v případě Kurosawy lyricko-epického je to tak půl na půl). I když v sobě nezřídka spojuje od každé své polohy něco, jeho samurajské snímky jsou pravděpodobně divácky nejsnesitelnější, aniž by divákům kdovíjak podlézaly. Což samozřejmě neznamená vždycky absolutní výhru, ale minimálně si myslím, že kdyby A.K. točil místo filmů ze současnosti (jeho, samozřejmě) snímky samurajské, byla by jeho filmografie kvalitativně daleko vyrovnanější. Navíc - humor a Mifuneho nestylizované herectví dodávají YOJIMBOVI jakýsi "špagetově eastwoodovský" nádech, který podle mne Kurosawovi sedí docela dobře. Respektive - mně se na něm víc zamlouvá.

Musím říci, že Kurosawův režijní styl mne zatím nechává napůl chladným a myslím si, že chyba nebude ve mně, ale v Kurosawových filmech. DĚRSU UZALA je přesně ten případ, kdy si divák ve scéně loučení na kolejích řekne: "Hmm, docela to šlo, rozuzlení sice nic moc, něco tomu chybělo, taky mi není úplně jasné, proč tam na začátku hledal jeho hrob, ale co. Na druhou stranu tam byly silné scény, obrazově to bylo zajímavé a ten Děrsu, to byl takový dobrý lesní skřítek..." V očekávání vysvětlujícího epilogu a závěrečných titulků se tento divák začne ošívat, když tu náhle lup...na obrazovku naskočí nápis 1907 a jede se dál. No, jede... Nebudu nadále hnusný a ironický, jelikož Kurosawa si jako filmař bezesporu zaslouží úctu, ale jak mám asijskou meditativnost rád, tak mne Akira Kurosawa svým režijním stylem někdy strašlivě nudí. Jako třeba v tomto případě.

Výtečná parafráze Ejzenštejnových schodů v úvodu filmu.

Moc nemusím filmy, v nichž se protagonista dobré tři čtvrtiny stopáže pohybuje rychlostí 0,5 km/h (viz POSLEDNÍ ŠTACI). Ačkoli se jedná o velmi niternou (a niterně podanou) výpověď o zásadních otázkách lidské existence, tentokrát mne svým pojetím Kurosawa absolutně minul. Jeden z mála snímků, při jejichž sledování si musím dávat přestávky, abych je vůbec byl schopen dokoukat.

Nevím, já to už prostě nějak nechápu. Po totálním rozčarování, které jsem prodělal po zhlédnutí ANTIKRISTA, přišel Trier se snímkem, který mnou dokázal snad dokonce i pohnout. Nemůžu uvěřit, že jsem to napsal, ale je to tak. Teď samozřejmě odhlížím od Trierova idiotského vystupování a naprosté absence byť jen nepatrného množství sociální inteligence, to je samo o sobě výpovědí i komentářem... MELANCHOLIA byla v mém případě naplněna přesně těmi očekáváními, o nichž píše Tetsuo. Bál jsem se, ale dostalo se mi ironické, dvojlomné a nejkrásnější možné odpovědi na všechny katastrofické snímky současnosti. Dostalo se mi kruté, leč pravdivé (a nepřepálené!!! - viz ANTIKRIST)sondy do mezilidských vztahů. Netvrdím, že je Trierovi z mé strany odpuštěno. To ani omylem. Ale nechci být také zcela neobjektivní a tvrdit, že nedokáže vytvořit silný a jímavý film. Ona sice ta "jímavost" vždycky je a bude "trierovská", čili to možná vůbec není "jímavost", ale něco docela jiného. Třeba je to další ironie a třeba jsem se chytil do filmařské pasti. Třeba to není vizuálně podmanivé, ale nemocné (stejně jako tvůrce sám, mimochodem). Ale z "logiky" Trierova předchozího snímku (jak si ji osobně vykládám) pro mne vyplývá, že MELANCHOLII přeci jen chápu dobře a mohu ji snad i pochválit, aniž bych se musel sám za sebe stydět.

Ani jeden hrdina adaptovaný podle Kunderovy předlohy do filmové podoby mi nebyl sympatický (prozatím mám za sebou ŽERT a NIKDO SE NEBUDE SMÁT). Na druhou stranu je však nutno podotknouti, že mám pro oba určité pochopení. A hraje-li navíc jednoho z nich Jan Kačer, pak není co řešit - jeho herecký projev mne ohromuje svou aristokratickou uměřeností a zároveň nesmírnou niterností výpovědi.

-geniální-........"Nejsi mrtvý a nejsi ani o nic chytřejší... Regarde!".........Georges Perec je mistrem katarzí, četba jeho textů je neuvěřitelným zážitkem a jejich rozuzlení jsou vždy myšlenkově nesmírně silná a strhující (i když se na úrovni děje zhusta jedná o podobný zážitek, jakým je UN HOMME QUI DORT).........Do tohoto snímku se podařilo brilantně otisknout autorův intelektuální svět a jeho nezaměnitelnou myšlenkovou stopu, která má na poli literárním důstojnou "konkurenci" snad jen v Samuelu Beckettovi. Jeden z nejsilnějších filmových zážitků poslední doby a řekl bych, že i obecně. Závěr je magický. Hudba, kamera, slova - spojení všeho dohromady vytváří něco tak mohutného, že jsem pouze němě zíral. Takové filmy se dnes už netočí. Takové knihy se dnes už nepíšou........Nejstrašnější je ale fakt, že život se od té doby pramálo změnil. I když vlastně ne, změnil se - k horšímu. Dnes je mezi námi podobných "lidí, kteří spí", daleko více - sice si to nevytyčili za existenciální program, ale to je možná ještě horší. Ten nezájem o život. To ticho.

"Ten čas co přijde, už nebude pro mě. Ale Tebe, Františku, Tebe to všecko čeká." Nejpravdivější filmová výpověď o počátku našeho konce a o tom, jak se z lidí stává dobytek a jak se člověk k člověku jako k dobytku chová. Škoda jen, že musela přijít až během slavného 68. roku. Kdyby přišla dříve, tnula by do daleko živějšího materiálu. Je ale třeba uznat, že zde mohla zapracovat potřeba časového odstupu, a buďme rádi, že snímek vůbec vznikl. Bohužel, v návaznosti na Zášínkova věštecká slova je nutno podotknouti, že ten čas, do něhož se extatický život zosobněný nádherným pijanem a nevyléčitelným kradákem už nehodí, prožíváme pořád, ještě jsme se z něho neprobudili a již nikdy neprobudíme. Důkazem budiž třeba lidská paměť, která se ve jménu pravdy a lásky jaksi "zapomněla" zbavit, když už ničeho jiného, tak alespoň viditelného mementa minulých časů - mám na mysli nepochopitelnou přítomnost bolševiků a podobných hrůz v naší politické struktuře. Stále se milujeme, pijeme, smějeme se nebo brečíme spolu se všemi dobrými rodáky, a nechápeme, že je to všechno pouze jeden velký zlý sen...