Lavran

Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. A u superhrdinů tomu není jinak.

Alice Rohrwacher je moje nová hrdinka. Tolik života, přirozenosti, magie, to se jen tak nevidí. Scéna v tabákovém políčku, nebo ta s vlkem mezi auty v závěru filmu - čirá radost, čiré (filmové) zázraky!

Cuarónův hluboce osobní film začíná dlouhým pohledem na omšelou dlažbu. V jednu chvíli hlavní hrdinka Cleo (kterou zatím jen slyšíme mimo záběr) polije dlažbu vodou, aby ji mohla umýt od nečistot. Voda jako mořská vlna doputuje až do záběru a v zrcadlovém odrazu odhalí našemu zraku zcela nový prostor: otevřenou oblohu nad dvorkem, po které prolétá dopravní letadlo. Od prvních vteřin filmu tak Cuarón vytváří symbolické pouto mezi Cleo a vodou (voda symbolizuje její čistotu a dobrotivost; Cleo de facto je vodou), současně ale poukazuje na magickou moc vody proměňovat, zmekčovat vše tvrdé – a odhalovat skryté nebe v okolních věcech. Moc, kterou voda – a o to v Cuarónově čarokrásném filmu-záři běží především – sdílí s jinou přírodní silou: láskou. Šánti, šánti, šánti...

Kdo by si byl pomyslel, že jednoho dne vznikne blockbuster, jehož hlavní hrdina je dojemně nesobecký - byť v kontaktu s lidmi trochu neobratný - kouzelnický přírodovědec, který zasvětil svůj život poznávání a ochraně mimolidských živých tvorů. Jen houšť podobně dobrotivých a soucitných postav, jen houšť podobně velkodušných (velko)filmů!

Měsíční prach jsi a v měsíční prach se obrátíš.

Desiderio di cose leggere...

Snad nejpřesvědčivější film o tom, jak hluboké štěstí může člověku přinášet akt soustředěného naslouchání. A kolik pokory s sebou takové počínání nese - kdo skutečně naslouchá (druhému, tichu, světu), přestává být sám sebou, vysvléká se - jako had z příliš těsné kůže - ze svého jáství (v tom je naslouchání podobné meditaci: meditace koneckonců není ničím jiným než vrcholnou formou tohoto unselfing, návratem do širého domu světa). Ne nadarmo tak britský filosof Timothy Morton v jedné ze svých posledních knih (konkrétně v knize Being Ecological) říká, že vymírání druhů, znečišťování oceánů, půdy, ničení světa (pošlapávání jeho barev, umlčování jeho písní) zabráníme jedině tak, že se kolektivně vyladíme na potřeby všeho mimolidského, podobně jako hudebníci v libovolném hudebním tělese, kteří během vystoupení pozorně naslouchají jeden druhému a jedině tak dávají vzniknout něčemu souladnému, harmonickému.

Shodou okolností jsem pár hodin před projekcí Oblohy viděl dokumentární esej Zvuk v tichu o francouzském přírodovědci Marcu Namblardovi a jeho vášni pro akustický rozměr přírodního světa (více o jeho práci tu). Tvůrci této eseje (režiséři Stéphane Manchematin a Serge Steyer) se na Marcově příkladu pokusili ukázat, jak hluboce nás může proměnit (učinit lidštějšími, chcete-li), pokud se naučíme opravdu bedlivě naslouchat světu kolem nás - větru, vodě, stromům, ptákům, ale i (nebo snad v důsledku toho) bližním z řad lidí. Film Alison McAlpineové sice není ani tak o naslouchání (i když ticho - a co v něm možno zaslechnout - hraje velkou roli i v něm), přesto je jeho poselství, alespoň v mých očích, velmi podobné. Jen s tím rozdílem, že zdrojem a katalyzátorem oné hluboké vnitřní proměny je zde pozorování (noční) oblohy.

Zobrazení vesmíru ve filmu se sice může v mnoha ohledech měnit (díky vývoji trikových technologií, vlivem proměn dobového vkusu a samozřejmě/především ruku v ruce s postupem vědeckého poznání - vždyť dějiny kinematografie začínají v dobách, kdy nám ještě nebylo známo nic o existenci dalších galaxií mimo tu naši, zatímco dnes nejenže vidíme prakticky až na samotný počátek času, ale zároveň jsme pomocí matematických kalkulací schopni věrně ztvárnit černou díru a způsob, jakým deformuje okolní prostoročas), jedna věc ale zůstává stále táž: a to je úžas a dojem čehosi nevysvětlitelně tajemného (přesahujícího), který se většiny z nás při pohledu na hvězdnou oblohu zmocňuje. A přesně tohle se Johannu Lurfovi v jeho hravém celestiálním filmu-koláži povedlo zachytit dokonale. Krása!

"The time it has taken for the tree to die / And the time it has taken for me / Enter into simple chemical combination / Space visions dreams facts / Space in which I stand on a plain Alone / Visions in which the tree looks at my leaves / Dreams in which the body is hollow the skull blooms / Facts in which time is palpable space —Inger Christensen, it