Denníček (133)
Tokijský soumrak (1957)
Na duši padá soumrak.
Ulicí ženou se dlouhé stíny.
Světlo pohasíná.
Nový příspěvek na mém blogu!
Tentokrát o nové bondovce Skyfall - http://lavran.wordpress.com/2012/10/29/ani-stin-pochybnosti/
Na okraj...
Nyní můžete můj filmový blog "Filmové a profánní" sledovat také na facebooku. :)
...
"Whatever became of the moment when one first knew about death? There must have been one. A moment. In childhood. When it first occured to you that you don't go on forever. Must have been shattering. Stamped into one's memory. And yet, I can't remember it. It never occured to me at all. We must be born with an intuition of mortality. Before we know the word for it. Before we know that there are words. Out we come, bloodied and squawling, with the knowledge that for all the points of the compass, theres only one direction. And time is its only measure."
Mapping Out the Line
Krásné přemítání nad Tenkou červenou linii...
http://blogs.suntimes.com/foreignc/2012/07/mapping-out-the-line.html
Nový příspěvek na mém blogu!
"A světlo svítí v temnotách" - text o Scottově filmu Prometheus. Předem upozorňuji na velké množství nevyhnutelných spoilerů. ;)
http://lavran.wordpress.com/2012/06/16/a-svetlo-sviti-v-temnotach/
...
...
Něžná stránka Christiana Balea :)
To The Wonder
Vladimír Suchánek o Andreji Tarkovském, vesmíru a vůbec
17.4. 2012
O rukou ve Stromu života
nový příspěvek na mém blogu
Tentokrát k filmu Stvořeni pro lásku...
In The Mood for Love (fan poster)
by Rebecca Leigh
Protékáš mnou jako řeka (Meditace nad Novým světem)
Hugo a lyrosofie
Graffitiger!
Kinematografie utěšitelka
Ve středu jsem se zúčastnil své již třetí kinoprojekce Stromu života, která proběhla v Ústřední knihovně MKP. Filmu předcházela inspirativní přednáška Petra Vacíka, od něhož tímto zároveň doporučuji text (výborný text) "Ztracený ráj", který je možno dohledat v posledním (dvou)čísle Filmu a doby. Obsahuje totiž většinu toho, o čem Vacík při svém úvodu mluvil a mnoho navíc.
Nechci se sáhodlouze zabývat tím, nakolik bylo od Vacíka (ne)férové, podsunout téměř plnému kinosálu určitou optiku, jakou film nahlížet, interpretaci (jakkoli logickou), kterou on považuje za "správnou" a podstatnou, tedy čtení skrze knihu Jób. Ta podle Vacíka prostupuje podobou celého filmu (utváří ji), což dokládal na důležitosti vstupního citátu ("Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?..." Jób 38:4). V rámci časopiseckého textu je něco takového zcela v pořádku, ale jako součást promluvy před projekcí je to kapku neohleduplné. Nehledě na to, jak dalece se podobná snaha rozchází s Malickovou skromnou nadějí, kterou vtělil do slov na začátku svého scénáře: "The "I" who speaks in this story is not the author. Rather, he hopes that you might see yourself in this "I" and understand this story as your own." Nicméně, jasně a srozumitelně formulovanou výzvu, abychom obrazy, scenérie a opakující se matérie Malickova univerza vnímali především jako znaky něčeho vyššího a univerzálnějšího, tu považuji za přijatelnou, ba dokonce stěžejní - a jsem rád, že byla vyslovena. Neboť nahlížíme-li věci jako znaky, promlouvají k nám svou poetikou. ("Vše, co vidí, září", jak citlivě napsal Gaston Bachelard v Poetice prostoru.) Samotnému mi připomenutí tohoto často pomíjeného faktu otevřelo film do netušených souvislostí...
Les? Řeka? Oheň? Přírodní (smyslové) detaily obecně? Jak tvrdí Vacík (a já mu tímto dávám za pravdu), u Malicka nic z toho není pouhopouhá "dekorace", ornament. Vše má nějaký smysl, ustavený, přesahující význam. Příroda v jeho filmech nevystupuje čistě pro svou krásu, fotogeničnost nebo jako technická výplň (nádech) mezi scénami, ačkoli (samozřejmě) nic nevylučuje a nebrání ji takto ploše vnímat. Postavy se nevrací k řece jen z rozmaru. Nepříchází po řece, v řece neumírají, nesmývají v ní hříchy jen proto, že takové momenty lahodí oku. Les není jen místem, kde by se mohli lidé nerušeně procházet, obilná pole nevolají jen po sklizni... Malick nám v pravý čas připomíná to zdánlivě ztracené, vzdálené, oddálené, původní hloubku a sílu "kolektivních" obrazů i jejich spojení (a tady si dovolím vykřičník!) s obrazy ryze privátními. Ta největší síla Stromu života možná spočívá právě v rezonanci, která vzniká při jejich náhlem setkání; v mrazivém hnutí útrob, kdy máme dojem, že někdo obnažil naše vzpomínky a představy, v onom pocitu důvěrné známosti, kterou nelze vyslovit. Jsou to chvíle, kdy se vnitřek zrcadlí ve vnějšku, kdy nevíme, co komu patří. Malick nám předkládá takové obrazy, které v nás probouzejí zasuté religiózní (plné, kulaté) prožívání skutečnosti, neboť nás zavádí nazpět ke zdroji naší obraznosti, odkud vyvěrá bohatství duše. Jeho snahou je tedy soustavně upomínat "to nastavení na hloubku skutečnosti, která se stále ukazuje jako šifra, symbol, jako výzva k pochopení i jako tajemství, jež chce být šetřeno." (Jiří Cieslar, Hlas deníku). Kolik z vás mělo dojem, že po opuštění kinosálu vidí a slyší víc? Komu se zdál svět múzičtější než obvykle? A kdo ze snivců cítil neskonalý stesk a samotu?
Strom života je (konstatováno jaksi se smutkem) tak nadpozemsky krásný film, že si mnohdy podvědomě přejeme, abychom se stali součástí jeho těla, aby nás přijmul a nepustil. Či snad lépe řečeno, aby jeho poselství přežilo čas projekce a stalo se globálně žitou skutečností. Vyrovnat se se ztrátou sounáležitosti, kterou nám na vyměřený čas ponouká, stejně jako s vědomím toho, že znovu budeme konfrontováni s marností všednodennosti, je rozhodně obtížné. (Ta líná probuzení z příjemného snu...) Na druhé straně je třeba nezapomínat, že pokud jsme opravdu schopni se mu otevřít a nechat ho svobodně protékat duší, neodejdeme z něj stejní, nepoznamenaní.
A to není málo, věřte mi.
smrt filmu
dokud je člověk
film je všechno
jenom ne mrtev
sen...
květina...
iluze...
mýtus...
smysl...
Iluminace aneb Zastavit se v proudu života
Probudit se v temnotě a pociťovat neodůvodněný strach. Procitnout obavou, když srdce buší o překot. Tělo studené potem.
Měl bys zpomalit, zastavit se, vést méně hektický život, radí hrdinovi lékař a přítel. Věci, jež plánuješ na tři, čtyři roky života, ty věci vykonat za pět, šest let... nebo déle.
Žít méně intenzivně, protože žít všechno proti ničemu, o překot, to je, zdá se, cesta sebezničení. Nebo zapomenutí.
Naznačuje tak Iosselianiho Žil zpívající drozd, film o mladém životě, který je věčně nahnutý nad propastí, prožívaný jediný krůček před katastrofou, která může přijít kdykoli (jako padající květník nebo otevřené divadelní propadlo), o životě, který se nezastaví, který za sebou nezanechá více než hřebíček ve stěně na pověšení čepice, protože na nic trvalého nenašel čas, na nic trvalého se nedokázal soutředit. Ten život ve spěchu, který má tisíce barev, ale žádnou, která by přetrvala jarní přeháňku.
Žít méně intenzivně. Žít plně.
Proč se Zanussiho hrdina probouzí vprostřed noci k smrti vyděšený, sužován nesnesitelnou bolestí? Proč je mu do pláče, když si hraje se svým synem, když se vše zdá být v pořádku? Srdce varuje. Tělo varuje. Tělo má strach o duši, duše se hlásí tělem. Jiný lékař ve filmu poznamená. Nemůžeme oddělit duši od těla. A možná je to opravdu tak.
Ale to je absurdní, brání se přítelově poznámce stále neklidnější Franciszek. Už teď mám zpoždění... Promarnil jsem tolik let... Ne, chci umřít podle svého, jak si to představuji já. Chci umřít za běhu...
Přítel však rozvážně odvětí. Měl by sis uvědomit, že nejsi sám, že jsou tu lidé, kteří na Tebe spoléhají...
Rodina...
Ta slova rezonují, formují se do konkrétních pojmů. Odpovědnost. Odpovědnost nejen za sebe, ale i za životy druhých. Za svou práci, společnost. Mám se stáhnout do soukromí, nebo nabídnout své služby světu? Jsem sobecký, pokud chci žít svůj život? Jsem sobecký, pokud mám dar, ale odmítnu se o něj podělit? Naučit se být nesobecký. Být nesobecky. Věčný boj proti sobě samému...
Z ordinace se přesouváme za město. Do přírody.
Na písčité pláži sedí hrdinova žena a syn. Franciszek bezradně postává ve vodě. Zamyšleně pohlédne na vodní hladinu a spatří, jak říční proud unáší hromadu polámaných větví. Detail dětské tváře. Detail hrdinova obličeje. Větve v proudu. Detail manželky. Syn. Žena. Pokračování. Souslednost. Kontinuita. Znovu hrdina v řece. Rozhlíží se. Voda unáší větve dál po proudu. Obtéká vědcovo tělo, sahá mu až po kolena. A on se najednou usmívá. V náhlém zření je mu odtajněno, co dosud nechápal. S úsměvem střídavě hledí na oblohu a na vodu, která kolem něj plyne a kolotá, v níž se obloha zrcadlí. A vysoko na nebi prolétá dvojice racků, snad Daidalos a Ikaros, směřují ke slunci a osvícení. Na okraji záběru je pohlcuje jasné světlo, film končí a mezi řádky připomíná úvodní Tatarkiewiczova slova: "Vše, čeho je třeba dosáhnout, je stav čistoty srdce, čistoty, která je mnohem důležitější než mechanismy mysli."
Nádherný závěr, jeden z těch, které se nezapomínají...
Jen zastavit se a vnímat (vidět, slyšet), co mám, co nemám, co mě to stálo, a co se ve mně očekává. Uvidět čas, pocítit jeho trvání na vlastní kůži, stát v něm s jistotou. Najít to místo, z něhož je možno nazírat spoluúčast na životě druhých, vztah, který nás společně váže dohromady. Obklopen milujícími a milovanými, láskou, důvodem, smyslem, rodinou. Záležitost srdce, ta iluminace... A trpělivosti.
Klepe na dveře. Zima prokřehlá srdcem...
Zima se plíží do rukávů, plete se pod šály, nanáší červeň na tváře. Ruce by se semknuly v blízkost a žasly nad vzájemnou něhou, studený nos by se položil do závěje divokých vlasů. A to sotva začal podzim, sotva se břízy oděly laskavým ohněm... Sněhy se vaří a kupí a čekají na svůj part. A toto je velmi cituplný příběh. Výsledek nočního zření, kde vzala se šílená náhlost. Je to starý příběh, tím myšleno věčný, vlastně námět... Sněží láska. Tak se jmenuje. Vypráví o páru, který se seznámí díky sněhové kalamitě. Jen tak, když motor potichu přede, jak už to v životě chodí. A stěrače stírají na pozadí. Vteřiny, stesk, sníh, rosu na kolejích...
Potkají se v koloně, když ON autem narazí do JEJÍHO auta...
Ona: "To snad nemyslíte vážně!"
On: "Promiňte, zrovna jsem myslel na lásku..."
Ona: "Člověče, to nevíte, že vás láska může stát život! Stačí chvilka nepozornosti!"
On: "Promiňte, slečno."
Zadívají se na sebe. ON má svetr. ONA má kabát.
"Vlastně jsem myslel na vás, celou dobu." přizná On
"Ano, já vím... proto jsem vás nechala, abyste do mě... vrazil." na to Ona
Chvilka ticha. V detailu.
On: "A co teď?"
Ona: "Kolona je ještě dlouhá..."
On: "Ano..."
Ona: "Je zima..."
On: "Ano..."
Ona: "Vyčkejme tedy každý ve svém autě!"
On: "..."
A to je konec.
Možná trochu nečekaný,
leč takový, který nepřipouští uzavřenost...