Lavran

Vážené a milé/Vážení a milí, srdečně Vás zvu na druhou projekci Pražského akademického kabaretu v rámci programového bloku "Laboratorium", pod jehož hlavičkou jsme se již měli možnost oddat poklidné kontemplaci nad rytmem a křivkami času s umělcem Andym Goldsworthym. Výrazně odpolitizované a duchovní téma tentokrát vystřídá exkurz do nechvalně známé kapitoly amerických dějin, která je obyčejně označována jako období tzv. "mccarthismu", tedy období extrémních projevů antikomunistických nálad, vykonstruovaných politických procesů, podezírání a strachu.

Na programu je projekce raritního, dokumentárně laděného filmu-noir I Was a Communist for the FBI + krátké dobové dokumenty.

Lektorský úvod k filmu obstará student Katedry filmových studií Martin Mišúr. A pokud nám budou přát hvězdy, přijde i nějaký ten speciální host, který se zapojí do následné debaty.

Akce proběhne v kavárně/knihkupectví The Globe (Pštrossova 6, Praha 1) v úterý 8. 11. od 20:00.

Upozornění: Projekce proběhne v původním znění bez českých titulků, ale podle kolegy Mišúra by to neanglofonní jedince rozhodně nemělo odradit. ;) Pro FB pozitivní dodávám: http://www.facebook.com/event.php?eid=241454432575537

Co člověka definuje, to jsou vnitřní protimluvy. V protimluvu se vyjevuje rozmanitost lidské osobnosti. A také její nepředvídatelnost. Fašistické režimy se právě tuto rozmanitost, která je základem duše, pokoušejí eliminovat, aby dosáhly absolutní shody. Neboli totality. Produkují lidské polotovary, které nekladou odpor, jednají dle posvěcené normy a nepokládají si zpochybňujících otázek. Ideálem fašismu je stroj, který obsluhují další stroje.

<> <> <>

Parky našich duší hrají barvami adjektiv.

<> <> <>

Hudební tón je lidský vynález. Dát vznikat hudbě je tedy něco hluboce lidského. Pokud někdo hraje, dává tím okolí a ostatním na vědomí: Tady jsem, já člověk. Utratit za někoho takového pár drobných, slovo, úsměv, to nestojí nic. Snad jen chvíli času. I ten je však relativní.

<> <> <>

A vůně padajícího listí 

jak ozvěna v barvách

stínem dlaně, která není

po smutné postavě

chápe se do kaluží...

(Napsáno během noční cesty na kolej.)

Několik pascalovských fragmentů a poetování z dnešní svátečně stísněné jízdy vlakem, kde nebylo kam se hnout. Vyjma snění.

Pokoj(ná)

Když dlouze vydechuješ

do prostoru mezi stěnami

slyším, jak pokládají svou lehkost podél cest

papírové hvězdy na provázku

<> <> <>

Film nás spojuje v kolektivním zážitku, ale rozděluje v individuálním prožitku. (Také je oknem do světa, protože se tváří.)

<> <> <>

Akceptování historie a starého je výrazem úcty k tomu, co nás předcházelo, co je tu mnohem déle než my, co je tedy pravděpodobně mnohem moudřejší a také poučenější časem. (Staré věci jsou krásné, protože mají pamětlivou duši.)

<> <> <>

Vědění,

to je dlouhá linie vděku 

až k prvním milovníkům moudrosti

táhne se

do dávnověku...

<> <> <>

Naše kultura je více než kdy dříve posedlá novostí. Co je nové, to je dobré, hlásá současnost. A to z prostého důvodu. Cokoli starého, trouchnivějícího či zašlého nám připomíná vlastní smrtelnost, ten neodvratitelný moment rozkladu v čase. A jak nám denodenně laskavě připomínají reklamy, toho je třeba se obávat. Všechny ruiny by měly být srovnány se zemí nebo přinejmenším zrekonstruovány. Staré je dobré jen potud, pokud je možno jej vydávat za nové - a tak dobře prodat. Stereoskopický film je toho důkazem. Smrt by měla opustit školní prostory, měla by zůstat někde daleko, tam, kde na nás nemůže, kde jsme před ní v bezpečí, mimo žitou zkušenost, v obraze; na válečných fotografiích z titulních listů novin, které po přečtení odložíme z očí, ve večerních zprávách, kde je orámují úspěchy v místní zoologické zahradě či v děsivě senzační a neškodné formě, s jakou ji prezentuje hollywoodská tvorba, tedy jako něco nepřítomného a digitálního. Spinoza řekl: "Moudrý člověk přemýšlí o životě, nikoli o smrti." Spíše by se však mělo připomínat, že právě přemýšlení o smrti vede k hlubšímu pochopení života, a tedy i větší radosti z něj, k větší úctě k jeho rozličným projevům. (To je ostatně základ ekologického myšlení.) Již samotný akt přemýšlení, jakkoli banální, je přijmutím nějakého problému, gestem pozornosti, tedy jistým způsobem vzetím na vědomí. To že nad něčím/někým přemýšlím (ať už v dobrém či zlém), to není nic menšího než vyjádření zájmu. Proto bych zde rád připomenul, že smrt život ospravedlňuje a naopak. (Sochy vznikají v čase, proto také umírají.) Kdybych věděl, že jsem nesmrtelný, jak bych mohl mít úctu k životu, natož pociťovat odpovědnost za jeho průběh?

"The "I" who speaks in this story is not the author. Rather, he hopes that you might see yourself in this "I" and understand this story as your own."

http://www.mypdfscripts.com/screenplays/the-tree-of-life

Vážené a milé/Vážení a milí,

rád bych Vás tímto srdečně pozval na projekci nového Filmového klubu Katedry filmových studií, který nyní bude probíhat pod záštitou tzv. PAK (Pražského akademického kabaretu), a který již nebude tak úplně regulérním filmovým klubem, ale něčím "víc", jak se ostatně dozvíte na první projekci. Ta proběhne v kavárně/knihkupectví Globe (http://www.globebookstore.cz/), tj. ve velmi, velmi příjemném prostoru od 20:00 do cca 22:00. Promítat se bude - dovolím si říci, že unikátní - dokumentární film Andy Goldsworthy. Filmu samotnému bude předcházet úvodní slovo o koncepci celého projektu a budoucím programu (Michal Gladiš), následované lektorským úvodem (já). Po filmu se uskuteční "moderovaná" debata.

Zatím není jasné, zda se nám na první projekci podaří sehnat nějakého zajímavého hosta, či zařídit doprovodný program v podobě oživlé hudby, nicméně mohu slíbit, že od následujícího úterka bude účast hostů pravidlem. A nepůjde o nikterak zanedbatelné osobnosti. ;)

FB event tu: http://www.facebook.com/event.php?eid=256535077726318 

Budeme se na Vás těšit!

...

Rád cestuji vlakem. Rád přemýšlím ve vlaku. Rád sním při pohledu na krajinu, která ubíhá za okny. Rád naslouchám rytmickému lomození pražců. Rád sdílím vlak s ostatními pasažéry. 

Dnešní cesta nebyla jiná. Bylo o čem přemýšlet, vždycky je. S odstupem se mi spojilo mnohé z  Petříčkových přednášek o pohledu a vidění (snad nikdy nezapomenu na jeho mimoděčnou otázku: "Kde je to oko, které vidí svět jako všichni?"). Hloubal jsem nad smyslem teze, že vidění je formou existence. Jak vidím, jak pohlížím na věci, které mě obklopují, tak přemýšlím a mluvím, tak konám. A naopak. Ale nemusím zůstat jen u sebe, mohu pokročit dále. Neboť pohledem se poznávám v ostatních a ostatní se poznávají ve mně; své jednání uzpůsobujeme tomu, jak chceme být viděni, zda jsme viděni, zda se vidíme. Vidění zkrátka podmiňuje naše životy, utváří je. S trochou zdravé nadsázky mohu dokonce říct, že vidění - v kulturním i biologickém smyslu - je projev života.

Podobné uvažování mě přivedlo k Lévinasovým výrokům o tváři, do kterých jsem si začetl předešlý večer. (Jiskra: Pozorování tváří těch, kteří se mnou obývali důvěrný prostor kupé.)

Lévinas pravil: "Přistupovat k člověku jako ke tváři znamená oslovovat ho jako tvář a hned rozumět řeči tváře. Tvář je to, co mluví dřív, než mluví řeč, je to výraz ještě než přijdou slova."

Tvář je podle něj nahota, ale také volání, zavolání, které jakoby říká: "Nesmím ho nechat zemřít o samotě." V neposlední řadě je tvář jistý zákaz a příkaz; biblické "Nezabiješ!". V tváři druhého čtu zranitelnost, stopu smrtelnosti.

Lévinasův výrok s viděním pochopitelně úzce souvisí (jako všechno), ba je na vidění závislý, viděním protkaný, vlastně vidění tematizuje, ačkoli není výslovně zmíněno. Předpoklad je následující: Pokud bych neviděl, pokud bych byl slepý, neuvidím onen příkaz a zákaz, o němž Lévinas mluví, neuvidím tedy člověka a mohu se zachovat nelidsky, mohu zabít, nic mi nebrání, nebude výčitky, protože postrádám rozlišovací schopnosti, zábranu, postrádám oné viditelné nahoty, která se mi ukazuje, a skrze kterou se mi zjevuje člověk, můj druh. (Nacisté zbavili své oběti tváří.)

A já si na základě výše zmíněných úvah uvědomil, co vlastně pro člověka znamená ona hluboká touha po celistvosti, umanuté hledání protějšku, pochopení, jednoty, splynutí, zrcadla, které mu vyjeví vlastní slabosti i silné stránky. Kdo se nevidí a není viděn, jako by nebyl, jako by se jen zdál, byl průhledný...

Otázka tedy zní:

Když neznám tvou tvář, jak mohu vědět, kdo jsem?

To nejlepší z Gershwina (Rapsody in Blue, An American in Paris, Summertime + Bernstein, Loewe, Rubinstein...) !!!

http://www.ticketpro.cz/jnp/hudba/klasicka-hudba-operni-arie/13127-to-nejlepsi-z-gershwina.html

To nejlepší z české a světové hudby (Bach, Mozart, Vivaldi, Verdi, Rossini, Smetana, Dvořák, Gershwin, Bernstein)

http://www.ticketpro.cz/jnp/hudba/klasicka-hudba-operni-arie/13148-to-nejlepsi-z-ceske-a-svetove-hudby.html

pohromadě tu: http://www.jewishmuseum.cz/doc/koncerty_program/cz/cz_2011_10.pdf

Začínám šetřit!

Dnešní kinokoncert ve Španělské synagoze byl fenomenální (i přes výhrady k nepříliš kvalitní projekci). Děkuji mnohokrát pořadatelům a sestavě Orchestru BERG se hluboce ukláním - nejen Šostakoviče se zhostili s maximální bravurou. :)

V pondělí a v úterý (tj. 10. a 11. října) proběhne ve Španělské synagoze v Praze promítání Nového Babylonu G. Kozinceva a L. Trauberga s živým orchestrálním doprovodem (hudba Dmitrij Šostakovič!!!). Hrát bude orchestr BERG.

více zde: http://www.facebook.com/event.php?eid=285471574799112 nebo tu: http://www.berg.cz/index.html 

Na stránkách orchestru je možno vstupenky nakupovat i rezervovat. Příliš nedoporučuji se po nich pídit na vlastní pěst; přímo v pokladně synagogy ani neveděli, že tam něco takového bude probíhat (jeden malý plakát je skrytý za stojanem s pohlednicemi). O moc lépe jsem nepochodil ani později u zvláštního venkovního stánku, kde se obyčejně prodávají lístky na všechny tamní koncerty - pán mě tam dokonce odkázal na Židovskou obec. Na druhou stranu jsem díky tomu zjistil, že se tam pravidelně hraje Gershwin. Dobré vědět!

Susan Sontag - Ve znamení Saturna

http://www.kosmas.cz/knihy/162273/ve-znameni-saturna/

Epsteinova legendární Poetika obrazů vyšla v reedici!!!

http://www.kosmas.cz/knihy/60640/poetika-obrazu/

"Přát si nepotkat mladé fašisty je trestuhodné, neboť my bychom naopak měli udělat všechno pro to, abychom je potkali a rozpoznali. Nejsou to osudem předurčení představitelé zla, nejsou zrození, aby se stali fašisty. Když se dostali do puberty a mohli si vybrat, vedeni bůhví jakými důvody a potřebami, znak fašistů jim nikdo rasisticky nevtiskl. K podobnému výběru mladého člověka nutí odporná forma zoufalství a neurózy; možná by v jeho životě stačila jedna malá zkušenost, snad jen jediné setkání, aby byl jeho osud jiný." Pier Paolo Pasolini, 1974

Opětovně vybírám z toho, co poslední dobou poslouchám. Tentokrát začnu něčím temnějším, přesto úchvatným... Witold Lutosławski - Symfonie č. 3

A na odlehčení Rachmaninovův Klavírní koncert č. 2, že by?

Nebo úplně jinak?

Snad se vám alespoň něco bude líbit. :)

Rád bych také upozornil na několik nově vyšlých knih, které jistě stojí za pozornost:

Jorge Luis Borges - Spisy III. Eseje

http://www.kosmas.cz/knihy/147609/spisy-iii-eseje-dalsi-patrani-dejiny-vecnosti/

Francis Scott Fitzgerald - Povídky jazzového věku

http://www.kosmas.cz/knihy/161826/povidky-jazzoveho-veku/

Tzvetan Todorov - Strach z barbarů

http://www.kosmas.cz/knihy/162276/strach-z-barbaru/

Pier Paolo Pasolini  - Zuřivý vzdor

http://www.kosmas.cz/knihy/160204/zurivy-vzdor/

Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku

http://www.kosmas.cz/knihy/154479/saga-o-v-lsunzich-a-jine-sagy-o-severskem-davnoveku/

Potkají se tři studenti režie a dají se do seznamování. "Ahoj, jak se jmenuješ?" začne jeden. "Godard. Jean-Luc Godard." představí se druhý. "A ty?" První vyhrkne nadšením: "To je náhoda! Já jsem taky Jean-Luc Godard!" Opětují si pohledy do tmavých brýlí. "Možná ještě neznáš tady Jean-Luca..." začne po chvíli druhý a ukáže na třetího. "Jean-Lucu, to je Jean-Luc. Taky Godard." "Těší mě." zahuhlá třetí a ukloní se. "Co takhle malá politická esej, pánové?" navrhne po krátkém mlčení první. "Jo, to by bodlo." přisvědčí druhý a třetí jednohlasně. Bezcílně se procházejí, kouří jednu cigaretu za druhou. První se náhle zeptá druhého: "Jsi taky marxista?" "Ne, maoista." odpoví druhý. "No jo, já vlastně taky." přisvědčí první. Pokračují v procházení.

Banda pro sebe.

Nebo taky Nová vlna.

Člověk by měl hlavně žít svůj život.

S filmem to sice souvisí pramálo, pokud vůbec, ale přesto, přesto... Poslední dobou (zase jednou dočista posedlý) vydatně poslouchám klavírní koncerty, sonáty i drobné etudy, vše klavírní. A dnes jsem se přes Debussyho, Claru a Roberta Schumannovi a Beethovena opětovně dostal k Schubertovi, kterého jsem neslyšel možná již půl roku. O to větší byla radost ze znovushledání. Ať už vám poslech jeho níže odkazované sonáty přivodí husí kůži či nikoli, doufám, že Vás alespoň potěší, zahřeje...

Super 8 / Blízká setkání nostalgického druhu

http://lavran.wordpress.com/2011/08/26/super-8-blizka-setkani-nostalgickeho-druhu/

Grandiózní FUCK OFF tomu zkaženému světu, kde na nás z billboardů kvetou thymolinové úsměvy, kde se do obchodu se zbraněmi chodí jako do samoobsluhy, kde se první i poslední přepočítává na možný zisk. Milování v poušti (na místě, kde nemáme nic kromě vlastní existence), během něhož dvě spřízněné duše doslova zaplaví rozpálené kopce a duny, skaliska a kamení a písek, tak to mi v paměti utkví navěky. Stejně jako explozivní závěr, v němž vezmou za své všechny symboly konzumu...

Před několika dny jsem s hrůzou zjistil, že zde chybí profil Leonarda Bernsteina, mého oblíbeného amerického skladatele, dirigenta a klavíristy, kterého mnozí jistě znají díky West Side Story. Ačkoli jej velmi obdivuji i pro jeho původní tvorbu, nejvíce si cením jeho dirigentských zásluh. Pod jeho vedením vznikly jedny z nejkrásnějších nahrávek Mahlerových, Beethovenových a Šostakovičových symfonií, ale také kusů od Gershwina, Coplanda či Barbera, jaké jsem zatím slyšel. A zcela určitě i dalších, jen si udělat čas na jejich poslech...

Teď už ale malá připomínka!

S poměrně zásadním zpožděním (ach ta paměť!) bych rád upozornil na nové vydání thompsonobordwellovského tlustopisu Dějiny filmu. Kromě nové (a hezčí obálky), poddajnější vazby i skladnějšího formátu (předchozí hardback se stal noční můrou všech studentů filmových věd) se nové vydání dočkalo i překladové a faktické revize, takže je velká šance, že byla odstraněna velká část kultovních nedostatků. Ať už si o duu Bordwell/Thompsonová myslíte cokoli (jako že Bordwell má santovský vous... třeba), lepší Dějiny filmu na našem trhu prostě neseženete.

http://namu.cz/item.php?item=200

Velkou pozornost si také zaslouží 2. vydání sborníku Krása je symbolem pravdy, který shrnuje Tarkovského texty v rozmezí let 1954-1986. Alespoň za mě radost dvojnásobná, první vydání mi svého času uniklo.

http://www.cameraobscura.wz.cz/krasajesymbolempravdy/

Poslední upozornění se také váže ke sborníku, a to konkrétně k publikaci s názvem Aki Kaurismaki. Světla v soumraku, která vyšla při příležitosti Kaurismakiho návštěvy letošní LFŠ.

http://icasablanca.cz/vydane.html