DavidWark

Dobré jako připomínka famózní záchranné akce Izraele, jehož elitní jednotka Sayeret Matkal osvobodila stovku rukojmí držených v Ugandě palestinskými teroristy a jejich německými pomahači. Ale naprosto falešné! Že se režisér Padilha nestydí, když vykresluje poblázněné německé levičáky jako sympatický pár, který má se svými rukojmími soucit a zpytuje svědomí. Naprosto opomíjí, že teroristka Brigitte Kulhmann jednala při únosu otevřeně antisemitsky, například systematicky roztřídila rukojmí na židy (které držela v zajetí) a ty ostatní (které propustila). Ve třetí říši by z ní měli radost. Kuhlmann i její komplic Böse nebyli v reálu ani zdaleka tak charismatičtí jako jejich filmoví představitelé Rosamund Pike a Daniel Bruhl. Opravdového hrdinu akce, izraelského velitele Yonathana Netanjahu, který při osvobozování rukojmí zahynul, film jen tak odzívne. Zato nám naservíruje nesmyslné prostřihy na taneční představení, jako že umění. Dvě hvězdičky dávám za oprášení tématu a jeho nové zpracování, třetí přidávám za pro mě nový detailnější pohled na rozhodování izraelských politiků o tom, jak se teroristům postaví. (2.4.2018, EY)

Nejsem objektivní. Byl jsem dojatý u toho, když Terry Giliam se špatně hraným nadhledem na filmovve v Hradišti r. 2004 popisoval peripetie nevzniku tohoto filmu - ostatně skvěle to zachytil dokument Lost in La Mancha od filmařů, kteří původně točili klasický Making Of... Terrymu tenhle film přeju a sobě si ho taky přeju. Jeho konečnému tvaru ta letitá anabáze při jeho vzniku prospěla. Adam Driver hraje geniálně, i Gilliamův dvorní herec Jonathan Pryce se dočkal důstojného vyvrcholení kariéry. Přiběh je svěží, Gilliamův nadhled a sarkasmus dobře dávkované. Příjemným překvapením je inscenování tolika donkichotských scén, kolika se tahle kniha na filmovém plátně jen tak nedočkala. Kdo si tuhle cihlu dnes přečte jako jsem to udělal ve svém dospívání? Asi už málokdo, Tak ještě že tu máme Gilliama. Díky! (18.7.2018, Aero Praha)

Po rozporuplné řadové SW osmičce jej tenhle spin-off hojivou mastí na rány letitého fanouška, kterého disneyovské zacházení s vesmírem Star Wars šokuje a znechucuje. Tady je starý (teda vlastně mladý) dobrý Han, držák Chewbacca, pěkných pár scén do mytologie (útěk Hana s Chwbaccou, jak Han Solo získal MIllenium Falcon atd.). Chybí tam záblesky lightsaberů. Za mě ale chvalitebný.

Deadpool podruhý ve stejný řece - a pořád dobrý. Přidal trochu existencionalismu, trochu melodramatu, další marvelovský akce a dost hlášek na to, aby se rodič se svým teenagerem v kině neznudil a užil si to.

Dobová moralitka vštěpuje mladým párům, aby poslouchaly rady rodičů a nehrnuly se překotně do společného života. Přitom však bezděčně ukazuje, jak je naopak důležité vyzkoušet si společné soužití a poznat i jeho negativní stránky důkladně dřív, než uzavřou závaznou manželskou smlouvu. Film se ale především snaží ukázat půvaby sedmnáctileté Ornelly Muti. která má téměř v každém obraze jiný outfit. čímž spolehlivě míří na ženské publikum. Přitom režisér myslel i na pány, kterým Ornella zhruba v polovině outfitů mládeži přístupným způsobem dokazuje, že i když má v dekoltu řádně nabito, podprsenku pod šaty nepotřebuje. SPOILER: Oceńuji, že film nekončí happy endem. Poté, co Sandra přistihne svého partnera in flagranti, vrací se k rodičům a svému milému Luisovi i přes jeho pozdní lítost dává košem.

Formalistická hříčka, která nestojí za pozornost. Nejde o ucelený film, ale o sled miniepizod. Prázné rozumování o starém životě tam venku a novém životě v sandboxovém workshopu počítačové hry, cesta za smyslem života a jeho stvořitelem v monotónním komentáři hlavní postavy a mizerné animaci. Jako kraťasy před projekcemi Letní filmové školy se to dalo snést, ale snad i některé reklamy byly zajímavější. (43. Letní filmová škola, Sportovní hala aj., 31.7.2017)

Tak takové to bylo! - říkám si s potěšením nad tím, jak se Svěrákům podařilo zachytit nevšední i všední (a kolikrát i banální) chvíle protektorátního života očima dětí. Můj táta to tehdy asi prožival podobně a takhle se mi aspoň přiblížilo, co mi už nestihne vyprávět. Film je laskavý, mentorský, patetický, svěrákovský kaleidoskop bez velkého dramatického oblouku.. Korálky (z velké míry autentických Svěrákových) zážitků jsou navlečené na nitce postupně odhalované rodinné křivdy - která by za mě mohla být vykreslená na větší ploše, ale stejně přinesla pár silných momentů jako mnohoznačný pohled maminky na tajemného Vlka plavícího koně a samozřejmě to závěrečné dojemné salutování. Jan Svěrák na předpremiéře na Filmovce říkal, že Voříšková kvůli roli o své vůli přibrala deset kilo, aby víc zmaminkovatěla. Podle mě se jí to povedlo, Vetchý jako táta se mi líbil o něco míň. Výborní byli (bohužel na malé ploše) Kaiser a také malý Alois Grec. Zdeněk Svěrák dokázal, že umí ze vzpomínek sestavit poutavý příběh, Jan Svěrák ho umí zdařile zfilmovat, Vladimír Smutný to umí famózně zachytit kamerou. V konkurenci silných filmů našich visegrádských sousedů na 43. Letní filmové škole (O těle a duši, Mžitky, Jsem vrah) by si "Po strništi bos" nesáhl na medaili, ale je to film, na který stojí za to zajít do kina. (43. Letní filmová škola, Hvězda, 5.8.2017)

E.T. phone Will. Osmdesátkové nostalgiky tohle potěší, i když ne tolik jako i v jiných ohledech mnohem lepší "Takoví normální Američané". Winona Ryder, která se kdysi vyprofilovala jako white trash mezi hollywoodskými celebritami, potěšila svým comebackem. Hype kolem Stanger Things ale nechápu. Seriál je sice jeden velký cliffhanger, který nutí zhlédnout to celé naráz, ale je to předvídatelné dílko, které jsme už kdysi párkrát viděli.

Předposlední film tehdy 72letého držitele Zlatého lva z Benátek 1946, který zamlada asistoval Ejzenštejnovi a Dovženkovi, kterým ovšem umělecky sahal možná po pás, po ramena už ne. Naděžda patří do jeho Top 5 (spolu s filmy Duha, Nepokoření, Dětství Gorkého a Manželé Orlovovi), což ale neznamená, že je to bůhvíjak dobrý film, jen to, že to není průšvih. Většina z jeho díla byla poplatná bolševickému režimu, tenhle film je toho zářným dokladem. Jedna z nejhezčích ruských hereček té doby, 22letá Natalie Bělochvostikovová, hraje mladou Naděždu Krupskou, které se dvoří Voloďa Uljanov, později známý jako Lenin. O jejich raném vztahu není nic známo, film v růžových barvách fabuluje o jejich vztahu před sňatkem, díky kterému carské úřady povolily Krupské r. 1898 následovat Lenina do jeho několikaletého sibiřského vyhnanství. Snaha přiblížit zakladatele sovětského režimu mladé generaci byla v Československu pět let po "bratrské pomoci spřátelených armád" předem odsouzená k nezdaru. Naděždu jsem viděl na povinném školním filmovém představení, což byl způsob, jakým tehdy Ústřední půjčovna filmů zvyšovala divácké statistiky u propagandistických filmů. Na sovětské filmy tehdy ve školách vnucovali bločky deseti bianco vstupenek celkem za 20 Kčs, člověk si chtě nechtě musel koupit, takže jsme měli bohužel dost slušný přehled o průměrnosti Mosfilmu té doby, když moc jiných zajímavých filmů nedávali. Naděžda se dala dokoukat do konce, za zhlédnutí dnes ale nestojí.

(New York Film Festival, říjen 2012) Pablo Larrain zabodoval nádherným filmem o chilském pravzoru naší nenásilné "sametové" revoluce, vítězné kampani chilské opozice proti generálu Pinochetovi, který chtěl svou moc uchvácenou převratem legitimizovat v referendu. Přes nesporné ekonomické úspěchy své vlády si nesl stigma 3500 obětí převratu. Což je sakra hodně třísek i při kácení takového lesa jako byl Allendův bláhový socialistický experiment, který Chile přivedl do hospodářského a sociálního kolapsu. Pinochet měl v ruce všechny trumfy, kromě už zase fungující ekonomiky také ovládal téměř všechna média a televizní zpravodajství bylo jeho nepřetržitou kampaní. Gael García Bernal je skvělý v hlavní roli reklamního filmaře, který vysvětluje svým opozičním soudruhům, že jejich pravdivé nářky nikoho nezaujmou a že je potřeba pracovat podle osvědčených zásad reklamního byznysu. Účast významných chilských osobností v jejich kampani tolik připomíná Několiv vět... Režisér Larrain na newyorské premiéře filmu vysvětloval, že špatná kvalita záběrů je záměrná - evokuje videozáznamy na VHSkových kamerách, kterým nám v osmdesátých letech movití kamarádi natáčeli svatby a rodinné události, vzpomínáte? Film je skvělou ilustrací toho, jak ve volební kampani zazáleží tolik na programu a idejích, ale na profesionálním provedení. Však volby jako souboj reklamních agentur moc dobře známe i u nás.