Disk

Tento snímek se dá hodnotit pouze srdcem. Vzhledem k tomu, že všichni jsme četli původní knížku Astrid Lindgrenové, je hodnocení docela snadné. Hodnotit film klasickým způsobem, bylo by hodnocení mnohem horší, protože ve skutečnosti působí jen jako slepenec několika epizod. O nějakém příběhu, gradaci či vývoji postav se vůbec nedá hovořit. Jako útěk do dětství před současností je to však velmi ideální.

Jedním slovem - krása. A o to víc si to uvědomíte, pokud jste předtím spatřili trailer na Star Wars: Clone Wars.

Rovnou řeknu, že nemám rád Stillera. Ale tady mě překvapil. A nejen. on. Paroduje to všechny válečné filmy o Vietnamu (Četa a spol.) a všechny hollywoodské manýry. A trio Black, Stiller a Downey jr. ruluje. Nesmím zapomenout na Toma Cruise, který si ze sebe dělá legraci (a okamžitě vzpomínám na tanec na gauči). A velkou pochvalu si zaslouží František Fuka.

Film, ve které Václav Marhoul vítězí nad klišé ve válečných filmech. Není to válečný film, jaký bych očekával v USA. Není tam žádné klišé typu: "Vyřiď mé ženě, že ji miluju." atd. Překvapivě neuvěřitelně silný zvuk. A to hlavní - herci. Téměř neokoukané tváře. Právě herci mohou za to, že Tobruk působí jako zjevení v tom našem českém rybníčku. Je to něco, co se vymyká tomu našemu průměru. Takových filmů, jako je Tobruk, máme u nás málo. Velmi málo. Hlavně nečekejte nějaký strhující příběh. Ten film je strhující právě ve své obyčejnosti. Právě "negradace" přesvědčivě ukazuje divákovi, že válka není žádné hrdinství, žádné vlastenectví, ale jde o jediné - přežít. Divák je po projekci vysílen, nechce už na nic myslet. Přesně toto Marhoul chtěl. Aby se lidé vybodli na válku. Aby se dokázali vcítit do podmínek, v jakých byli ti vojáci.

Po druhém zhlédnutí to bylo mnohem lepší než napoprvé. AGI použil stejný způsob narace jako v předchozích částech jeho triptychu. Emocí je sice mnohem méně než v 21 gramech, to ale neznamená, že je to nějaký slabý film. Je to velmi silný snímek o současném zmateném světě, ve kterém kvůli jazykovým a kulturním odlišnostem nechápeme druhé.

Máte rádi porno? Možná hloupá otázka, ale pro některé jedince dost dobrá na to, zda si pustit tento nevšední snímek Paula Thomase Andersona. Pojednává o pornu, přesněji řečeno dává nám nahlédnout do pornografického zákulisí 70. let. krom toho je to i snímek o vzestupu a pádu jednoho amerického kluka. Eddie Adams, jak se náš hlavní hrdina jmenuje, pracuje v jednom noční klubu. Sem chodí mj. i režisér pornografických filmů Jack Horner, aby hledal nové talenty. Náhodou narazí na Eddieho a krom zjištění, že Eddie je hezký a sympatický kluk, si všimne i něčeho jiného. Eddie totiž vlastní velmi dlouhé nádobíčko a jak Jack s úsměvem poznamenává, ten šikulka jeden dlouhý by moc rád věděl, co se to tam venku děje. Eddie samozřejmě o své chloubě ví a všem chce dokázat, že na "to" má. Přejmenuje se na Dirka Digglera (zní to líp) a stává se hvězdou Hornerových filmů. Během let však přichází i odvraácená strana šoubyznysu. I to vzrušení taky netrvá věčně... Hříšné boogie nejsou Andersonovým celovečerním debutem, jak se mnoho diváků mylně domnívá, nýbrž velmi vyzrálým snímken, který se bohužel ukrývá ve stínu slavné Magnolie. Ale už zde můžeme rozpoznat jedinečný Andesonův režijní rukopis, jako jsou dlouhé nepřerušené záběry, perfektní scénáře a dlouhá stopáž, kde ani jeden záběr není zbytečný a vše je pečlivě promyšlené. Anderson si navíc pohrává s kamerou, protože pornografické scény a vůbec scény z Hornerových filmů natočil přesně ve stylu 70. let. Netřeba dodávat, že tak činí s pomocí svého dvorního kameramana Roberta Elswitha. Kdo zná Andersenovy filmy, ví, že P. T. A. obsazuje do svých snímků herce, od kterých nečekáte, že taky umí hrát. Hlavní roli si zahrál Mark Wahlberg, který byl do té doby známý jako rapper Marky Mark. Tehdy si na svých vystoupeních velmi často sahal na rozkrok, takže se může zdát, že vytvořil svoje alter ego podobně jako Tom Cruise v Magnolii. Že za tuto roli nebyl na Oscara ani nominován je možné považovat za pokrytectví Akademie. I další herci dostali plno prostoru předvést svůj hercký talent, především Burt Reynolds a "andersonovští" Julianne Moore a Phillip Seymour Hoffmann, kteří naplno zazářili v Magnolii. CELKOVÉ SHRNUTÍ: Velmi neotřelý snímek, který neprávem leží ve stínu geniální Magnolie.

Chcete vědět, jak dopadlo mé první seznámení s Davidem Lynchem? Bylo divné. Modrý samet byl divný. A v čem byl divný? Byl divný v tom, že mi to přišlo jako tuctová kriminálka s úžasnou hudbou, kde i v těch nejbrutálnějších momentech je krásný hudební podkres. A ta písnička mi ještě teď zní v uších. Ano, nepochopil jsem, proč je ten film tak slavný. Asi to bude tím, že jeden Lynch nestačí. Film tedy nebudu hodnotit, protože byl byl blázen, kdybych tak učinil.

Neuvěřitelně silný snímek, který si budu pouštět ještě dlouho. Výborné výkony Jarmily Novotné a Ivana Jandla, který po právu získal Oscara. Scéna s Karlovým učením angličtiny patří k nejlepším. Jarmila Novotná navíc mluvila perfektní angličtinou. Fred Zinnemann natočil spoustu kvalitních snímků, ale žádný z nich nemá takový pozitivní náboj jako tenhle.

Tak trochu jiná romantika. Velmi roztomilý filmeček. A Christině a Hankovi to moc slušelo. Někdy k potěšení stačí tak málo...

Ještě tak před dvěma lety jsem pojem "mexický film" neslyšel, resp. neměl jsem ponětí, že se v Mexiku kromě telenovel točí ještě něco jiného. Byl to právě tento snímek, který ukázal, že se tam filmy nejen točí, ale jsou tak svérázné, že je těžko můžeme přirovnávat k něčemu jinému. I film Amorres perros - Láska je kurva je jiný, lépe řečeno jiný než filmy, které se točí v Hollywoodu. Liší se vším, pojetím, příběhy, formou. Pro diváka, který sleduje jen mainstreamové filmy se známým hereckým obsazením, musí být Amores perros nutně zjevením. Jsou zde tři povídky, tři příběhy, které spojí dohromady jedna dopravní nehoda. V první povídece máme Octavia, jenž miluje Susanu, která je však provdána za jeho bratra Ramira. Ramiro se jako příkladný manžel nechová: vykrádá banky a Susanu občas bije. Ta však od něj nemůže odejít, protože je ještě studentkou a navíc má malé dítě. Aby mohl se Susanou žít, účastní se Octavio se svým psem Cofim nelegálních psích zápasů. Cofi sice pravidelně vyhrává, vzbudí zášť konkurenčního majitele psů, jejichž miláčky při zápasech zabil. Katastrofa je neodvratitelná... Emocionálně asi nejsilnější povídka. Ve druhém příběhu je hlavní postavou modelka, která nade vše miluje svého malého pejska. Se svým milencem se ubytuje v ještě nedokončeném bytě, kterému na některých místech chybí podlaha. A stane se to, co se stát stejně muselo - pejsek do jené díry spadne. Z jeho paničky se stane osoba, která má starost o pejska i za cenu bolestivých hádek s milencem. Pro někoho možná nejslabší příběh, pro mě ona komornost vyvážila drsnost ostatních povídek. Třetí povídka je sice nejdelší (pocitově i fakticky), pro některé diváky však bude nejzajímavější. Je o bezdomoci El Chivovi, jenž "partyzánsky" likviduje podnikatele, kteří se znelíbili šéfům místního podsvětí. Až se jednoho dne setká s bratry, kteří se navzájem chtějí pozabíjet... Pro někoho možná tuctové příběhy, ovšem forma z nich dělá zážitek, na který se nezapomíná. Režisér AGI totiž povídky vypráví neotřele, nikoli však chaoticky, vše má perfektně promyšlené. Nejprve vidíme onu autonehodu, která propojí všechny aktéry. Celá sekvence utíká rychle kupředu a je natočena jakoby jen tak mimochodem. Posléze je zase uplatňována pozice policejních záběrů. Srážka automobilů působí velmi autenticky i díky tomu, že je natočena zdálky a z pohledu běžného smrtelníka. Samotné povídky jsou sice vyprávěny chronologicky, občas se tam vyskytne záběr, který sem na první pohled nepatří. To však oceníte až při dalším sledování snímku. Co naopak musí divák ocenit při prvním promítání, je drnost a autenticita prostředí. AGI se s tím nepáře a mnohé záběry (především ty z první povídky) citlivější povahy možná neustojí. Dále musím ocenit jedinečné herecké výkony a to i přesto, že mnozí herci přišli na plac přímo z ulice To se týká hlavně Gaela Garcíi Bernala, který, než se stal slavným a uznávaným hercem, prodaával na ulici žvýkačky. Vlastně je nutné dodat, že snímek plně oceníte teprve po několikerém zhlédnutí. Je to sice klišé, ale i po pátém promítnutí objevíte ve filmu něco, čeho jste si při čtvrtém sledování nepovšimli. Je to jedno z děl, které se prostě neokouká.