Ukrizku

Tady je zbytečné poměřovat s jakýmkoli jiným filmem o válečné ambivalenci dobra a zla. Jinakost je ve všech ohledech jeho předností. Za mne nejvyšší hodnocení za silný zážitek z příběhu o hrůze bez hrůzných cákanců krve, o přátelství bez plácání po ramenou, o lásce bez sexu, o milosrdenství bez patosu a o smrti bez definitivy. Opravdu citlivý snímek s půvabnou Sophií Nélisse, v jejíž očích je mnohem víc než lze pojmout jednorázovou konzumací. A Emily Watson, geniální herečka, které věříte, že „není tak tvrdá, jakou se zdá být“ – skvěle zahraná Němka, pěstounka s neuspokojenou mateřskou potřebou. Nechápu doporučení od 15 let; není snad láska k učení, knihám a kultivovanému vyprávění pro děti inspirací a sounáležitost spolu s ohleduplností předpokladem prosociálního cítění?

Teologicky výživná, hodnotově zřetelná a herecky vynikající pohádka. Na rozdíl od prvního dílu pro mne méně pohádková a více dvojsmyslná, což by nevadilo, nebylo-li by komediálnosti na úkor nepředvídatelnosti. Vše se dalo vytušit dopředu, a tak se ve mne nezaktivoval ani jeden neuron překvapení. Dvořák skvělý, nebeská laskavost Bartošky upřímná, rajská krása dokonalá, ale Čtvrtníčková mne neokouzlila (nemohla jsem se zbavit asociace podobně emočně ploché Emy Švábenské v Pohádkách pro Emu).

Štědrovečerní pohádka o nevím, proč rytíři, nejde snad ani sledovat do konce, není, čeho se chytit. Ubohost odkapává z výpravy, výrazů protagonistů, scénáře, hudby... motto: žádné, herci: ošklivý princ s pseudocharismatem a princezna stará-mladá; co by tohle mohlo dětem dát? Nic. Na trapnější pohádku si nemohu vzpomenout. Ale kostýmy jsou krásné.

Šokující téma prodeje novorozenců larvované v záhadném názvu láká, ale žel v dokumentu Evy Tomanové je zpracováno povrchně, chaoticky a nezajímavě. Legislativní nepodloženost, absence objasnění motivu náhradních matek a nudná kamera nutí přepnout a hledat zahraniční dokumentární alternativu. Jedině tematická atraktivita a personální autentičnost vysloužily autorce průměrné hodnocení.

Uhlazené, decentní, emočně průhledné životopisné okénko, z kterého by šlo udělat drama za předpokladu, že by se někdo trochu umazal a divák by pak mohl být dotčen tíhou mezinárodní soudní mašinerie a nespravedlnosti nacistického bezpráví.

V Joy se kromě ústřední linie příběhu (prosazení mopu na trh) děje všechno jen tak mimochodem. Přehlcený dům mnoha členy domácnosti neodhalí žádné vztahové záležitosti, jako by celá rodina jen čekala v křesle u obrazovky, jak to dopadne. Na dvouhodinový snímek je toho všeho jen polovina. Zkrátka málo "zevnitř".

"To nejlepší ze mne" by byl rozhodně důstojnější název pro film, kde láska znamená věrnost hodnotám, volbu slušnosti a obětavé pokory před vlastním uspokojením. Je to romantické, americké a předčilo to moje očekávání. Jen starší Dawson vypadal paradoxně mladší nežli jeho adolescentní verze. Amanda - studentka byla přirozená a úžasně věrohodná.

Myšlenka výborná, animace i komentáře vkusné, ale najednou je toho pro lidi se sníženou schopností orientace dost. Představuji si, jak se u filmu stydí, až vlezou pod stůl a pak jim v hlavě šrotují nevysvětlené momenty (těhotenství, tělísko, plánování mateřství). Konzumaci bych rozhodně doporučovala rozfázovat a také bych pouštěla individuálně, nikoli jako součást rodinné výchovy ve škole. Nadsázka je zbytečná, lidé s omezenou kognitivní výbavou jí neporozumí.

Nejvíc milostný příběh. Největší reálná hrůza lásky a nelásky v napětí a bez nadsázky. Nejpravděpodobnější vztahová trivialita a nejsilnější cit na pozadí manželské rezignace. Nejopravdovější herecké výkony. Pro mne od začátku do konce ve vysoké tepové frekvenci.

Zklamání. Jako rodiče se mne to dotklo víc, než rodiče filmové. Přitom Streepová i Neeson mne neodradili výrazem - tedy banální scénář? Dramatická byla bohužel jen moje představa předloženého tématu.