Ukrizku

Je hezký, když se rodina sejde na pohřbu a každý najde sám sebe, z hádek je objímání a všechno je, jak má být. Jenže to je tak americký a vztahově jednoduchý, že by to jeden nevymyslel. Hlavně tam musí být všechno: neplodnost, nevěra, sourozenecká rivalita a překvapivě i odhalení nejméně předvídané orientace... film ke kafíčku.

Touha zrozená v obdivu - Ed neodolatelně vygradoval z neohrabance v totálního pana manžela. A nad samozřejmostí, s jakou Kitty sdílí jeho zvratky, se žádná nepozastaví. Úžasně zahrané, naprosto přirozené, neokoukaný scénář o partnerské úctě.

Vadila mi jednoduchá dějová linie. Nic navíc jsem nedostala. Jen pochybnost o nápadu samém - copak by opravdu souhlasili 3 ze tří? A proč vlastně tak dlouhou dobu čekali? Až si je najdou? Celá zápletka byla neuvěřitelná. Napětí tam bylo, ale *** je max.

Člověk si tady představuje neuvěřitelné zoufalství rodičovské nejistoty a šílí z brutality vrahovy vyšinutosti. Ale je to pojaté po chlapsku, tak nějak fakticky, kauzálně a jednovrstevně. Zážitek (v nejhorším slova smyslu) však vyplynul z příběhu, ani ne tak z filmu.

Nejen Prachařová, ale i Krupanská je tragická víc než celé krimi. Kromě Stránského a Langmajera je to nepovedená převrácená parodie na Larssona. Prvoplánová kamera mne vedla k přesným odhadům, co, kdo udělá, na co sáhne, kam se kdo podívá a co bude v následujícím záběru. Patologova repetitiva: "jsem zvědav, jak ten prst budu narovnávat" za všechny dia-monology.

Už Zmizelá byl pro mne zážitek a vlastně se oba Affleckovy filmy (herec, režie) podobají náladou oddáleného rozuzlení a zdánlivě vyřešené ztráty. Jenže zmizení dítěte je mnohem tragičtější a v kombinaci s výrazovou variabilitou bratra Caseyho je ještě silnějším příběhem. Opakované dilema - je hrozná matka lepší než žádná? Noční můra všech nevyhořelých sociálních pracovnic tady dostává ještě nadstandardní rozměr, protože Caseyho zdánlivá spravedlnost je okamžitě konfrontována syrovou realitou i dalšími ztrátami. Drama opakované volby a etické indiference je intimním dotazníkem každého, kdo byl svědkem dětské deprivace. Proto nemůže dělat dočasného pěstouna kdokoli. Takový "náhradní" rodič musí mít dilema životní perspektivy zanedbaného dítěte vyřešené. A o tom je Gone, Baby, Gone (rozumím názvu jako: dítě, které odešlo dvakrát).

Ohraná ubohá buzerace v přípravce, sadistickej němčour a konec bez konce. Dohromady zbytečná podívaná.

Rodinnému filmu se zvířecím zaměřením není, co vytknout. Pro děti dobrodružné, vtipné i dojemné zároveň. Neotřelá forma empatie vůči psům, kteří jsou naivní, instinktivní, věrní, smutní, urputní i závislí na lidském rozmaru či náladě. Pes zaplní prázdnotu, pes odpustí hrubost, pes strpí ponížení, pes očima žebrá o lásku, raduje se s námi bez závisti, pes si nechá líbit i euthanázii. Příběh o neštěstí i naději - název koresponduje s obsahem a splňuje to, co rodina očekává od fantaskní perspektivy osudu utrápených zvířecích duší. Kdo na psí poslání nechce věřit, nechť do kina zbytečně nechodí.

Obraz a hudba hovoří za herce, každé slovo navíc by bylo zbytečné. Ryan Gosling - uchvatitel, chlápek, co vypadá jako citlivka, nás po hodině kochání něhou v jeho očích vyvede z omylu, když líbá Carey ve výtahu, a záhy se nechá vidět, jak někomu podezřelému rozšlape obličej na kaši. Za zbytečný sadismus zabíjaček ubírám pátou star a jdu si pustit Cliffa Martineze do sluchátek na dobrou noc.

Co všechno lze vyjádřit bez pohybu těla! Příběh omezenosti a svobody rozhodování, drama lidské marnosti i vůle ke smyslu skýtá mnoho rozporů. Vše je uvěřitelné, jen chybí akcent ucelenosti a možná jsem přízemní, když přiznám, že jsem čekala alespoň jedno vyznání. Ale protiklady tří žen jsou žánrově neokoukané: kultivovaná, disciplinovaná, krásná, leč nehybná Muriel; neotesaná, živelná, ušmudlaná boxerka Lina a oddaná, závislá pečovatelka. Do poslední chvíle není zřejmé, kterou si Leo vybere. A proč vlastně? Vše nezodpovězené je zde možná tím nejopravdovějším, co prožíváme – stejně jako nedotažená vášeň ve vaně.