Steven47

S tímhle hvězdným obsazením a po suprovém traileru byl výsledný film ne úplně příjemným vystřízlivěním. Snímek totiž v té za mě přestřelené 135minutové stopáži nešlape ani zdaleka tak dobře. Některé scény jsou výborné, jedná se ale spíše o záblesky v jinak zběsilém a ve své podstatě prázdném díle. Nepomáhá tomu ani zvláštní styl humoru, který několikrát pobaví, ale většinu času mě spíš rušil. Naproti tomu hereckého koncertu se člověk opravdu dočká. Ústřední trio má mezi sebou skvělou chemii, a především Christian Bale je i se svým okem geniální. Nejvíce si mě však získal Robert De Niro a je škoda, že neměl více prostoru. Moje největší výtka míří k samotnému příběhu, který je sice jednoduchý, nicméně zbytečně složitě podaný, čímž vlastně postupně ztratil můj zájem. Možná to byl úmysl režiséra, těžko říct, každopádně jsem se zhruba po třetině absolutně přestal orientovat v tom, kam snímek směřuje, jaké jsou motivace postav a dost často se mi i pletla jména vedlejších aktérů. Z toho důvodu jsem ke konci skoro až odevzdaně a bez jakýchkoliv emocí sledoval, jak to celé dopadne. A to je fakt škoda, jelikož samotný námět zněl zajímavě a věřím, že z něj šlo vykřesat mnohem víc. Takhle jsem si spíš než celek užil herecké výkony, vybrané scény a technické zpracování. 5/10

Po fiasku s názvem Halloween zabíjí jsem víceméně ztratil o pokračování jakýkoliv zájem. Možná i proto si po zhlédnutí třetího dílu říkám, že to vlastně nebylo tak hrozné. Samozřejmě je to hloupé, celá romance je až komická a oproti dvojce ubylo i brutality a kreativních smrtí. Jenže zatímco dvojka se rozhodla recyklovat vše, co nám už nabídly desítky jiných slasherů, trojka se snažila, bohužel ne moc povedeně, samotnou franšízu a žánr oživit. V takové fázi to působí zvláštně, ale tenhle přístup mi nepřijde vůbec špatný, kdyby to tvůrci zvládli lépe. Představa, že dostaneme třetí film s nesmrtelným Michaelem Myersem, který kosí celé město, mě totiž už teď nudí. Takhle jsme nicméně dostali snímek, který se od původní ságy vzdálil až moc. Práce s postavami je bídná a klišovitá, zvlášť Allyson byla na facku. Laurie s Michaelem mají až překvapivě málo prostoru vzhledem k tomu, že se jedná o poslední díl. Naštěstí se to celé v rámci možností povedlo konečně uzavřít a snad nepřijde za pár let pokračování s podtitulem Halloween opět začíná. Závěrečná konfrontace byla celkem fajn (rozhodně lepší než ve dvojce) a stejně tak atmosférický úvod i pasáž, kdy přišly na řadu pořádné vraždy, které jsou značce vlastní. Nedokážu říct, jestli je nový Halloween horší nebo lepší než dvojka, ale rozhodně se jednalo o menší zklamání. 4/10

Vtipný, chytrý a podnětný. Co víc si vlastně od podobného filmu přát. Pasáž na lodi je perfektní a její zakončení vlastně asi nemohlo být lepší. Jednoznačně jedna z nejlepších scén, kterou jsem tenhle rok viděl. Po pomyslném vrcholu nicméně přijde mírný sešup a celá část na ostrově působí najednou mdle, a i když má svoje momenty a furt mě bavila, tak se postupně začne točit v kruhu, a i samotné zakončení je v kontextu filmu víceméně obyčejné. Úvodní minuty navíc představí dvojici postav, která následně víceméně zapadne mezi zbytek a kdyby v úvodu byl kdokoliv jiný, (ne)fungovalo by to úplně stejně. Zřejmě šlo o záměr, ale přišlo mi to docela zvláštní. Proto nemůžu dát plný počet, ačkoliv jinak mám pro režiséra za jeho společenský komentář jenom slova chvály. Konverzace Američana s Rusem na potápějící se lodi, kde většina pasažérů leží na chodbě mezi zvratkami, je geniální. A takhle by se vlastně dal popsat téměř každý dialog, který na palubě proběhne. Režisér se navíc vyžívá v absurditě, takže se nic neodbude rychle, ale každá situace je natažená, jak jen to jde, viz debata o placení na začátku. Samozřejmě na každého bude humor fungovat jinak, což bylo konec konců krásně vidět v sále, kdy se někdy smáli všichni a někdy pouze pár jednotlivců. Byť tedy mám několik výhrad, tak na mě Trojúhelník smutku dost zapůsobil a v hlavě mi určitě zůstane dlouho, což je nakonec nejdůležitější. 8/10

Olivia Wilde svým druhým filmem ukazuje, že se s ní i jako s režisérkou rozhodně musí počítat. Don’t Worry Darling je totiž až na pár zaškobrtnutí opravdu solidním thrillerem. Co se povedlo na výbornou, je vystihnutí atmosféry na první pohled dokonalé komunity, která zároveň divákovi od začátku naznačuje, že je něco špatně. Povedená práce se zvukem navíc dokáže navodit potřebné znepokojivé pocity po celou stopáž. V hlavní roli nezklamala skvělá Florence Pugh, jež po Slunovratu opět ukázala, že podobné psycho filmy zvládne utáhnout. Hodně mě překvapil Harry Styles, který do role Jacka sedl parádně. S minimem prostoru si vystačil výborný Chris Pine, především scéna s večeří byla pravděpodobně nejlepším momentem celého snímku. Samotné rozuzlení je dost překvapivé a tenhle styl Black Mirror se mi fakt líbil. Finále je víceméně funkční, ale nemůžu se ubránit dojmu, že film dost věcí nevysvětlí a mnoho scén nakonec působí docela zbytečně. Čím více nad dějem totiž člověk přemýšlí, tím více se naskýtá otázek, na které však snímek nenabízí odpověď. I přes tento nedostatek se nicméně jedná o velmi povedený kousek, který stojí za to vidět. 8/10

Úsměv mohl být mnohem větší psycho a tipuju, že měl výrazně větší ambice. Nakonec je to klasický průměrný horor, který má pár zajímavých nápadů, často sklouzává ke klišé, ale na druhou stranu mě ani jednou vysloveně nenudil. Postavy jsou jako vystřižené z manuálu „jak natočit horor“. Hlavní hrdinka mi přišla snesitelná (kdo z nás by se v její situaci choval jinak), zbylí herci moc prostoru nedostali a mohli si akorát odškrtnout, že splnili svou úlohu pro potřeby děje. Až na sestru mi tam nicméně nikdo nepil krev. Příběh je levnou variací Kruhu a pátrací linka je fajn. Dozvíme se, jak kletba funguje, ale nějaká rozvinutější mytologie okolo monstra absentuje. Režisér se mnohem více soustředí na samotnou Rose, postupně přicházející o rozum. Na řadu přijde několik standardních lekaček, které jsou dost funkční. Líbila se mi práce s kamerou, tolik sekvencí na jeden záběr jsem nečekal. Závěr byl celkem odhadnutelný, líbilo se mi však, že cesta k němu byla lehce „komplikovanější“ a hezky se v něm využila schopnost monstra, jež je zajímavá, nicméně kromě právě závěru docela promarněná. Vlastně bych ani neřekl, že Úsměv dělá něco vyloženě špatně, ale bohužel ani nedokáže vylézt z klasické hororové škatulky, takže pravděpodobně nebude trvat dlouho a vypustím ho z hlavy. 5/10

Už dlouho mě nějaký snímek takhle nepohltil. Nebudu lhát, ta stopáž mě trošku děsila, ale od první scény jsem se do filmu naprosto ponořil, žil s ním a na konci jen nevěřícně zíral do obrazovky. Málokdy se mi stane, že bych proseděl celé závěrečné titulky (byť tyhle jsou z kratších). Ana de Armas předvádí naprosto vynikající výkon. Ona Marilyn nezahrála, ale stala se jí. Technické zpracování je parádní, především tedy kamera a nápadité přechody. Hudba skvěle dokresluje atmosféru, a díky ní jsem měl pocit, že ve chvílích, kdy kamera pouze zachycuje okolí, dokážu mnohem lépe vstřebat to, co jsem právě viděl. O slavné herečce jsem nevěděl prakticky nic, takže nedokážu posoudit, nakolik se tenhle fikční příběh podle knihy liší od skutečnosti. Přál bych si, aby se lišil co nejvíc, nicméně se obávám, že i přes bujnou fantazii autorky tam té pravdy i tak bude až moc. Snímek nabídne hned několik silných momentů, které zřejmě z hlavy jen tak nedostanu, ať už za to může jakákoliv emoce, kterou ve mně vyvolaly – od zhnusení až po soucit. Místy mi přišlo, že je děj zbytečně zkratkovitý a mohl by klidně lépe ukázat pozadí jednotlivých událostí, které se ve filmu dějí. Sice by pak možná měl čtyři hodiny, já bych si to však s radostí pustil. 9/10

Snímek Jan Žižka má své problémy, ale i přesto jsem z kina odcházel spokojený. Každopádně musím uznat, že očekávání byla ještě o malinko větší. Před premiérou se hojně řešila historická (ne)přesnost, nicméně jsem neměl pocit, že by došlo k nějaké zásadní úpravě našich dějin, jen to prostě není dokument, což se vědělo. K samotnému filmu – jedním z taháků bylo na české poměry hvězdné obsazení, které rozhodně nezklamalo. Ben Foster jako Žižka je skvělý a mile mě překvapil Til Schweiger. Naopak třeba Michael Caine mohl klidně dostat více prostoru. Hodně rozporuplné pocity mám z bitev, které jsou mnohdy chaoticky sestříhané, ale na druhou stranu působí dost věrně svojí syrovostí a vlastně mě bavily. Když pak v průběhu jedné z nich zazní poprvé „Ktož jsú boží bojovníci“, tak jsem měl regulérně husinu. Hudbu bych celkově určitě pochválil. V čem naopak film selhává je prokreslení postav. Většina z nich jsou pouhé figurky na šachovnici, jelikož se film snaží soustředit především na Žižku a jeho linku s Kateřinou, což dlouho není moc zajímavé koukání. Další slabinou je příběh, který působí jednoduše divně. Veškeré dějové posuny vychází z toho, že se každých 15 minut nějaká postava rozhodne zradit jinou, a tak je to pořád dokola. Na dvouhodinovou stopáž je to opravdu málo a snímek se hlavně kolem poloviny strašně táhne. Vše zachrání finále, které je skvělé a funguje i emočně. U Žižkova proslovu jsem měl zase husinu a po skončení jsem si řekl, že tomuhle projektu budu milerád lehce nadržovat. 7/10

Snímek Arvéd pojednává o stejnojmenném okultistovi a udavači, kterého naprosto bravurně zahrál Michal Kern. Nevybavuji si v českém filmu poslední doby takhle výrazný výkon herce v hlavní roli. A takový Saša Rašilov rozhodně nehraje druhé housle a náležitě si svou roli užívá, což se dá říct i o zbytku herců. Filmu, který stojí na dialozích, to hodně napomáhá. Od první scény zaujme práce s kamerou, která často využívá dlouhé a táhlé záběry. Spolu s kvalitní zvukovou stránkou to vytváří hodně unikátní atmosféru. Smíchovského příběh je sám o sobě zajímavý a o zpracování na plátně si vyloženě říkal. S čím mám však problém, je samotná forma. Vyprávění připomíná jakousi mozaikou, která se postupně odkrývá, a zorientovat v ději se divák musí sám, protože absentuje i jasné ukotvení jednotlivých pasáží v čase. Ačkoliv se hodně věcí objasní, pořád jsem nebyl schopný pobrat vše. Podobné je to i s motivy, na které jsem se nebyl schopný často soustředit, protože jsem se snažil především pochopit, co vlastně sleduju. I stopáž mi přišla malinko přestřelená, nějakých 90 až 100 minut by bylo akorát. Na jednu stranu tedy chci ocenit, že u nás vznikl podobný projekt, ale nemůžu ignorovat fakt, že jsem notnou část snímku tápal a jednoduše se nebavil. Zůstanu u zlaté střední cesty s tím, že film rozhodně má smysl vidět a udělat si vlastní obrázek. 6/10

Těžko říct, jestli je Nope vůbec horor. Vzhledem k rozsahu žánru asi ano, ale označení sci-fi western/thriller mi přijde přesnější. Kdybych s tímhle na film šel, třeba bych k němu přistupoval trošku jinak. Ačkoliv se režisér snaží budovat napětí a vyvolávat nervozitu, často se to nedaří. Možná i kvůli tomu, že první zhruba třetina se neskutečně táhne a napětí se nedostavuje, protože zkrátka není z čeho být napnutý. Pasáž kolem poloviny, která vyvrcholí krvavým deštěm, dost zachraňuje celkový dojem a patří k tomu nejlepšímu. Finále mi potom přišlo zbytečně přestřelené a zároveň ne úplně uspokojivé. Snímek chytře nabízí několik společenských komentářů, nicméně na konci za mě chybí nějaká údernější pointa. Film hodně staví na postavách a ústřední sourozenci jsou docela sympaťáci, i když jsem si k nim dlouho nemohl najít cestu. Chlápek z elektra a režisér jsou taky fajn. Trošku opomenutý mi v závěru připadal Jupe, který je zajímavý, ale ve výsledku má význam spíše symbolický, protože jeho linka není nijak uzavřena. Po technické stránce jde o špičkovou práci a například kamera se snaží napínavým scénám a atmosféře pomáhat, jak jen to jde. Hodně se mi líbila hudba, a především v závěrečné části jsem si jí fakt užíval. Z Nope mám tedy smíšené pocity a spokojení každého bude dost záviset na tom, co od nového počinu Jordana Peeleho čeká a jak mu režisérův styl sedne. Já totiž tenhle typ „hororu“ naplno ocenit nedokážu. 6/10

Snímek Třináct životů bravurně zpracovává čtyři roky staré události z Thajska, a i přes zdánlivě dlouhou stopáž nenudí ani minutu. Začátek je hodně rychlý, jelikož prakticky ihned dojde k uvěznění v jeskyni. Dovedl bych si představit trošku delší úvodní pasáž, ale chápu, že na to už nebyl prostor. Následně se rozjíždí samotná záchranná akce, která je podaná výborně. Ukazuje nervozitu rodičů, jednání vyšších představitelů, rozdílné přístupy potápěčů a námořnictva, ale nezapomíná ani na skryté hrdiny, kteří pracovali na odklonění vody stékající z hory. To hlavní se nicméně odehrává v samotné jeskyni a musím uznat, že jakýkoliv průplav jejími zákruty je skvělý. Díky práci s kamerou, zvukem i nasvícením člověka naprosto pohltí a dané scény často navozují klaustrofobické pocity. V poslední hodině, kdy probíhá hlavní operace, jsem byl napnutý jako kšandy i přesto, že jsem věděl, jak vše dopadne. Mezi herci není jediné slabé místo a tvůrcům se podařilo sestavit sympatický a fungující záchranný tým, kterému vévodí lehce pesimistický Viggo Mortensen. Co nicméně na celém filmu oceňuji zdaleka nejvíce, je absence tradičního patosu ve formě na sílu vyhrocených konfliktů či scén, které mají z diváka za každou cenu vymáčknout slzu. Díky tomu vše působí strašně přirozeně, ale zároveň vyvolává veškeré potřebné emoce od nervozity přes smutek až po obrovskou úlevu. Ústřední záchranáři by si možná zasloužili o něco více prostoru a dialogů, aby si k nim člověk našel cestu. Jinak se ale jedná o fantastický film, který jsem si náramně užil a určitě se za pár měsíců objeví v mé topce letošního roku. 9/10