rbr

Béla Tarr uved v ňákym rozhovoru na dývku, že: "Mý filmy neobsahujou žádný alegorie." Byl jenom neskutečně ironickej nebo řek pravdu? "Na filmy nekoukáš jenom očima." Možná bys neměl k filmům přistupovat s myšlenkou, že musíš pochopit a uvěřit všemu, co vidíš. Může to bejt, nebo je, něco mnohem většího.

V poslední době sem zažil několik diskusí o tom, co je umění, jakej je jeho smysl, co by mělo bejt považovaný za snobský a co ne atd. Teď když sem viděl 'Woman Under the Influence' mám odpověď, se kterou můžu žít. Tenhle film (a všechny ostatní Cassavetesovo filmy, co sem viděl) tě nutí myslet na lidi, který miluješ. Cejtíš pro ně, znáš je, zamiluješ se do nich ještě víc, silnějš. Vykopne tě z tvý netečnosti a pošle tě do víru emocí, životů, postav, pout. Lidi. To co je člověku vlastní - to má Cassavetes chycený jak koule. Scéna kde Mabel přijde domu a vidí svý děti - ty vole, chcípnu, jestli tu scénu ještě někdy uvidim. Ta nejvic srdcelámající věc, co sem kdy na plátně viděl.

Ve chvíli kdy se kamera začne pohybovat kolem a ukazovat dav v posledních minutách Crosseyed and Painless, vidět všechny ty bílí kluky tancovat prakticky bez jakýhokoliv smyslu pro rytmus, neschopný se ovládat jenom z čístý radosti. To skoro vhání člověku slzy do očí.

Tohle je to, v co by se moh The Room zvrtnout, kdyby Johnny byl radostnej chlapík místo jeho manio-deprese. Suicide-wise.

Kdo tomuhle dá pod 4 hvězdy oficiálně ztratil právo hodnotit filmy.

Jeden z nejlepších filmů o vodě, který může člověk vidět.

Smutnej film pro lidi, co nezvládaj smutný filmy.

Neskutečný. 88 let. Jakoby bych koukal na ňákej experimentální art film, kterej vyšel včera.

Závěrem jen, konverzace mezi Kyokou a Norikou, nejdelší a nejhlubší dvě sekundy ticha v historii filmu. Life is disappointing. But that's ok.

Tenhle film by udělal z Rumsfelda pacifistu. Každopádně, celá trilogie je jeden z nejlepších kousků, který kdy byly natočený.