rbr

Pár poznámek: 1) skvělá hudba, 2) v žádnym filmu bys neměl jako závěr představit postavu, aby vysvětlila všechno, co se v tom filmu stalo.

Odhazuješ písek, abys žil nebo žiješ, abys odhazoval písek? Dvě životní lekce: 1) sex na písku není zase taková zábava, jak to vypadá. 2) nikdy nevyhledávej pohostinnost u osamělý ženský, která žije v duně.

Náboženství je droga, stačí se podívat na její ksicht.

Steve Buscemi.

Přední shakespearovskej zélót Harold Bloom už dávno prohlašoval, že Kurosawovo volný přepracování Macbetha a Krále Leara jsou, navzdory častejm odbočkám od sórsu, víc věrný svý předloze než většina (jestli né všechny) divadelních adaptací. Ran se řadí mezi ty nejvíc cynický, bestiální filmy, který byly kdy vyprodukovaný. Jeho implikace není to, že věci maj tendenci srát se ale, že nikdy nebyly ani nijak lepší. Vrchol Kurosawovi fáze beznadějnosti, jeho pokorná grandiozita nezabraňuje jeho tragédii bejt tak niterně znamou.

První dvě třetiny filmu sou nesnesitelná mučírna. Dialog byla jen série non sequiturů a banálních small talků, a režie často až amatérská. Například, ta legendární snová otvíračka. Kubrick by to udělal stokrát líp. Co je vlastně vůbec smysl tohohle filmu? Masturbačka narcistickýho režiséra? (nedivim se, že študenti filmu a amatérský režiséři tohle tak žerou)

Krvavý trůn je Kurosawovo nejlepší vizualní achievement. Zdrcující obrazotvornost tohohle filmu je na jinym levelu.

Marge: "Come on, Homer, Japan will be fun - you liked Rashomon." Homer: "That's not how I remember it!" Technika vyprávění příběhů z více pohledů a s pochybnejma vypravěčema se stala dobře známym fíglem ve filmu a v televizi, ale nikdy nebyla tak efektivně použitá jako v Kurosawově Rašomonu, který, jak dobře známo, vyšlapal cestu tomuhle typu storytellingu. Působivá cesta za podstatou pravdy.

Opilý anděl tě hodí do stínů a ruin chaotickýho Tokya. Zatímco tenhle špatně umístěnej romantismus ovlivnil můj požitek z Fassbinderovo Berlínský trilogie a z Putovního divadla, altruistickej invarjment narušuje potenciál prvního slavnýho mezinárodního Kurosawy. Údajný hloubání v morálním úpadku Japonska, frustrující opakovačky interakcí mezi Šimurou a Mifunem vyúsťujou v předvídatelnej film, ve kterym se nic zvláštního nestane.

F. W. Murnau přijíždí do Ameriky. Fascinující kombo. Murnau byl možná ten nejfajnovější německej expresionistickej rejža. Byl to umělec. Americkej film v půlce dvacítek měl tendenci se zaměřovat na vyprávění a zábavu, míň pak na uměleckou stránku filmu. Americký filmy taky měly tendenci bejt o trochu lepší v technickejch záležitostech (víc peněz na rozhazování a lepší equip). Ale i tak to byl Murnau, kterej ovládal umění pohyb kamery. Potenciál teda neskonalej. A Sunrise impozantně toho potenciálu dosahuje. Žádný ústupky americkejm divákům. Čistej německej expresionismus. 1927 je skutečnej konec němýho filmu. The Jazz Singer byl vydanej ke konci toho samýho roku, a film se tak navždy změnil uvedením zvuku.