navabaca

Daliborek 2.0.

Pustina po pensylvánsku.

Geniální dokument. Jeden z mála filmů, jehož kritické ohlasy nejsou ani tak subjektivním hodnocením, jako spíše projevem nepochopení či nedostatku empatie. Záchvaty bouřlivého smíchu několikrát střídá zkoprnění plné smutku, lítosti, soucitu a kanoucích slz. Děkuji vám, Vítku.

Zázraky se dějí! Poutavá pohádka, u které se divák radostně směje vtipům a těší se ze všech hereckých výkonů, se u nás nenatočila dlouhá léta. Děkuji Vám, Alice, a zkuste prosím natočit další.

Hrubé diletantství všech zúčastněných tvůrců nemůže zachránit ani několik vtipných scén (pouze) v poslední epizodě.

Jako českého diváka mě v tomto případě nezajímá, že je Mamon kopie zahraničního seriálu. Zajímá mě v české kotlině nevídaná kvalita a profesionální filmařské řemeslo, díky kterému jsme dostali seriál ve filmovém balení. Děkuji produkci HBO, která nám opakovaně dokazuje, že u nás můžeme natáčet díla světové kvality. A čeští herci na to mají.

Smíchat všechny záběry a informační linie do jednoho guláše je dobrá cesta ke špatnému dokumentu, který divákovi ve výsledku nabídne pouhé nakusování tématu. A když k tomu pan režisér přidá ještě několik stupidních a vulgárních dotazů, je takzvaně vymalováno. Škoda, že pánové Klusák a Remunda nerealizují veškeré své náměty vlastními silami, byli bychom se o těžké, ale vzrušující práci i problémech horníků dozvěděli mnohem a mnohem více.

S každým dílem napříč všemi sériemi se kvalita seriálu zvyšuje (i přes vykrádání Sherlocka), ale každá série má také výrazné nedostatky. V první sérii to je příšerně směšná a hloupá „šéfová“ a snadno předvídatelný děj. Ve druhé sérii především přechod na model natahování příběhů do dvou dílů, tedy umělé zvyšování sledovanosti, které se protáhlo i do třetí řady, ve které navíc tvůrci začali podléhat dlouhým hluchým scénám. A frajersky klátivou chůzi s rukama v kapsách jsem Lutherovi neuvěřil ani jednou, viděl jsem v ní pouze trapný pokus o zdrsnění postavy. Nicméně originální atmosféra seriálu a neokoukané periferie Londýna si zaslouží pozornost a jistě i čtvrtou sérii.

Panu Malindovi a panu Marešovi se podařilo napsat nový Malý pitaval z velkého města.

Ze srdce bych tímto rád poděkoval svému oblíbenému režisérovi za úctyhodné dílo, které našemu národu chybělo a které, jak se zdá, nebude mnoha diváky oceněno a pochopeno tak, jak by si zasloužilo. Sedláčkův typický styl vyprávění je pro vykreslení významných fragmentů historie ideální.