Bednaa

Je to béčko jak hrom, je to pitomé, má to tisíckrát viděnku "story", ale je to přesně ten film, u kterého si večer otevřete pivo, vypnete mozek a královsky si ho užijete. Do kina na Butlerovo dovádění chodit nebudu, doma po desáté hodině je to ale ideální nenáročná zábava.

Miluju to. Každý díl, každou postavu, každý Chandlerův vtip. Není to nejlegendárnější sitcom pro nic za nic. Budete mi chybět, přátelé.

Já hrozně miluju kino. Být v tom tmavým sále a koukat na veliký plátno je obzvlášť teď v době koronavirové vzácný zážitek. Dneska jsem si ale tu atmosféru kina užil mnohem víc, než film na který jsem koukal. U sledování mě nejdřív napadlo slovo tuctovka, ale po půl hodině mi došlo, že to není ten správný výraz. The wretched je nudný, nezajímavý, na hodinu a půl stopáže překvapivě pomalý a hlavně v ničem originální film. Nedaří se budovat atmosféru, napětí, prostě nic. Tuctový horor zvládne alespoň bavit. To se tady nestane. Technicky a herecky je to sice ok, ale je to přesně to samé, co jsme v tomhle žánru viděli milionkrát. Navíc finále je na úrovni toho, co se v dobrém hororu stane v prvních dvaceti minutách. A přiznám se, že jsme na projekci nepřišli úplně za střízliva a byli připraveni koukat na jakýkoli pitomý výplach. Že jsme radši nešli na to Empire strikes back.

Tak jsem si k příležitosti obnovené kinopremiéry dohnal tenhle velký rest. V obrovském sále jen s dvěma dalšími lidmi a shodou okolností na mistrovy 50. narozeniny. A jsem odpálen na měsíc. Tak moc, že právě pořád ještě sedím na sedačce před sálem.

Allenův milostný dopis Paříži. Moc příjemná záležitost s fungujícím poselstvím + krásný vizuál a soundtrack.

Nejlepší Bayonův snímek. Horská dráha emocí od začátku do konce. Technicky i herecky vyšperkovaná ukázka toho, jak se dá z relativně komorního příběhu vytvořit velký film.

McConaughey je marijánovej don Corleone, Hunnam neskutečnej motherfucker, Grant skvělá slizká buzna a Farell prostě boží. A Ritchie král žánru. Jen na konci mu to trochu ujede a dělá si z diváka už vyloženě legraci. Pořád ale zatraceně umí a sype jeden nápad za druhým. Ritchieho gangsterka je žánr sám o sobě a já chci těhle filmů ještě mraky.

Předvídatelné akční béčko, KiKi Layne jsem mariňačku vůbec nevěřil, ale Charlize to krájí moc hezky. Zábavná výplachovka.

Hrozně jsem se toho bál a odsuzoval všechny, co to dobrovolně viděli, nakonec jsem otevřel lahev vína, hecl se a ničeho nelituju. Nejdůležitější je na celé show moderátorka v podobě voiceoveru, ze které se okamžitě stane vaše parťačka a směje se těm nadrženým šaškům s vámi. Bez ní by to bylo opravdu nekoukatelný. Geniální pokleslá zábava.

I pro mě jako člověka, co má v playlistu jen pár Peepových songů funguje Everybody’s Everything jako hezká vzpomínka na zajímavého umělce. Je to sice velká pocta, zároveň se ale nebojí ukázat i úskalí raperova života a chytře neodpovídá na otázky, jestli si za všechny ty problémy především s drogami a depresemi mohl on sám, lidé okolo něj, nebo showbyznys. Jen je škoda, že některé písničky, které měly potenciál vytvořit opravdu silné momenty jsou po chvilce zabity a zazní z nich jen kousíček. Posledních dvacet minut je ale dostatečně mrazivých a dojemných. Teď už jen poprosím podobný dokument o mém oblíbeném Chesteru Benningtonovi!