DR.SZ

Neuvěřitelné vzkříšení již dávno zaniklého žánru.. varietního muzikálu. Mé oči byly po celou dobu upřené na obrazovku a buď slzely smíchem anebo přívětivě pomrkávaly v rytmu přenádherných a (doufám že věčných) melodií. Perfektně vystavěné dialogy nádherně korespondují s výpravným příběhem plným paradoxů. Odbourává tu většinové myšlení o předstírání, sexualitě a o postavení žen a mužů vůbec. Mezi Julie Andrews a Jamesem Garnerem to jenom jiskří. Tohle byl vůbec poslední její muzikál, poté bohužel ztratila hlas, ale také tu podala nejvíce tragikomický, pěvecký i taneční výkon. Dalo by se mluvit o vyvrcholení její nádherné a záviděníhodné kariéry. Ovšem i další herci se zasloužili o tuhle panoptikální podívanou stejně skvěle: ať už Robert Preston jako charismatický a zkušený homosexuál, Graham STark jako otrávený číšník anebo vůbec nejkomičtější a nejstupidnější žena historie v podání Lesley Ann Warren. Kompaktnost a přirozenost tohoto muzikálu kazí jen pocit, že není zasazen so správného prostředí. Co si budeme povídat, ale takhle to v Paříži v meziválečném období opravdu nevypadalo. Přesto se hluboce klaním Blakeovi a celému týmu a lehce tomuto zázraku nadržuji. 90%

V raných sedmdesátých letech byl žánr psychologických a sociologických dramat v USA na svém vrcholu. To dokázal i hluboký, ač jednoduchý příběh dvou mladých zamilovaných vysokoškoláků, kteří si nedokáží život bez sebe představit. Hudba Francise Laie je tu téměř okouzlujícím způsobem rozvrstvena do malých tlivých hloučků, které vždy přidávají na postupné dramatičnosti. Kdo by se po prvních pár minutách nudil, zaručuji, že o další nudnou teenagerovskou komedii nepůjde. Tady jsou postavy precizně zachyceny při jejich dospění a počátcích ve společné domácnosti. Žádné rychlé tempo, žádná drásavost, holt normální intenzivní vztah. Pár motivů se tu opakuje, zejména hlavní protagonista před bruslařským kluzištěm na začátku a na konci, což naznačuje, že pravá láska může člověka zaskočit i vícekrát. Přesto pro mě plynul příběh příliš pomalu na to, abych mu dal větší hodnocení. 83%

Fred Zinnemann nám v tomto naoko velkolepém válečném filmu již ze začátku dokázal prostředí a postavy popsat tak dokonale, že se do děje vtáhnete okamžitě bez ohledu na okolní vlivy. Ryze maskulinní snímek s dvěma ženskými femme fatale má sice tendenci občas sklouzávat do milostného melodramatu, avšak hned jej odráží sílící napětí a výborně vystavěné dialogy. Hudba zde spíše navazovala mezi jednotlivými obrazy tísnivou a nostalgickou atmosféru tehdejší doby, než že by se jednalo o nějaký velkolepý umělecký výtvor (ač havajská hudba domorodců či popěvky vojáků se určitě použily ve filmu ve správnou dobu). A ač se to nezdá, všichni herci byli přesně vybráni na role, které ztvárňovali - a to role velmi komplikované, plné otázek a neduhů. Samozřejmě vizuální parametry zvládnuty na výbornou, zejména se to potvrdilo při zachycování vojenského útoku na Pearl Harbor. Film ve výsledku dovolil bych si říct i přesněji než kniha poukázal na problém neužitečnosti vojáků v normálním životě, těžké časy jejich žen a přítelkyň a zejména zakomplexované americké důstojníky s velmi omezeným pohledem na život. Paráda. 90%