Martinvon

Doslovný překlad názvu je tu poněkud zavádějící. V angličtině totiž zcela chybí onen sexistický dvojsmysl. A jinak jsou tu už jen na pohled příjemné záběry pouště. Toť vše. Bylo by si stačilo počkat, až bude film v televizi.

Nejsem specialista na Roalda Dahla ani na Tima Burtona, ale tohle je nebezpečná třaskavina! Propojení díla velkého a hlavně chytrého vypravěče s výborným filmovým nápadem snad ani nemohlo být povedenější. Tam, kde je dějová linka jednou dána, nemá moc cenu mluvit o scénáři, i když přesná práce s rytmem filmu - natahování děje (hlavně na začátku), vhodně použité zrychlení (od vstupu do továrny) vždycky mírně narušené nějakou tou pouťovou odrhovačkou muzikálového typu a občasnými reminiscencemi - zaručuje, že nebude čas koukat na hodinky. Film navíc vyniká úžasnou barevností, a hudba (pokud právě nezpívají nakopírovaní Umpalumpové) je příjemně strašidelná. A ti, kteří jsou odkázáni na dabing, rozhodně nemusí u tohoto díla litovat. A rozhodně se rád dívám na Helenu Bonham Carter.

Na sedmiminutový videoklip příliš dlouhé, sterilní a prkenné. Programátoři bez uměleckého vedení by se prostě do filmů montovat neměli. Z totální absence barev pálí oči, do celé délky zvukové stopy filmu se jaksi nepochopitelně prokopírovala jedna jediná přebasovaná znělka (o melodii nemůže být řeč). Michael Sheen v roli barmana je bohužel (naštěstí?) jediným hercem v celé záplavě postávajících či posedávajících figurín z výlohy v prioru.

Značně návykový seriál! Koktejl záhad, vášně, pravé lásky, sexu, pomluv a brutálního násilí budete hltat z houpacího křesla v kulisách zeleného a na první pohled prazvláštně zaostalého jižanského venkova. Žádná postava v příběhu není černobílá. Do posledního detailu vypiplaná úvodní znělka! Charakterizace upírů zrychlováním jejich pohybů! Promíchání prastaré upírské tradice snad se všemi možnými existujícími žánry - to všechno dělá tu Pravou krev. Jak už zaznívá i v komentářích ostatních kolegů, společenská dogmata, nenávist vůči menšinám, něvědomost a pomluvy, mocenské boje manipulativních církví (církví v pravém slova smyslu), politických stran a různých dalších skupin přináší zas alegorický a výstižný obraz současnosti. Škoda jen, že se koncem druhé a pak v celé třetí řadě příběh zamotává do nesmyslně a hlavně pro film nefunkčně komplikovaných dějových odboček a bombastických dějových zvratů. Série 1: 100%, série 2: 85%, série 3: bojim se uvést číslo (viděl bych to tak na 50%).

Viděl jsem jen jedno představení MET Live in HD v listopadu 2008. Byl to Dr. Atomic současného amerického skladatele Johna Adamse. Neuvěřitelný zážitek. Hudebně naprosto dokonalé, pro mnohé možná vizionářské, pro zasvěcené zas prý až příliš při zemi (narozdíl od letos uvedeného staršího kusu stejného autora Nixon in China). Režijně a herecky úžasné ( a to nejen na operní poměry, kde se prý na nějakou tu občasnou prkennost moc nekouká) a scénografie - no pastva pro oči, jeden nápad střídá druhý, naprosto přirozené proměny jednotlivých obrazů působí na první pohled jednoduše, ale jsou vymyšlené do nejmenších detailů. Tak svobodné a dokonalé protnutí tří svébytných druhů umění se na operních prknech do Česko-Slovenska (jsme na čsfd,ne?) dostane jen málodky. Díky za tenhle nápad s přenosy z Nového Jorku!

Pohádka, groteska, a nebo společenské drama? Všechno najednou! To je Velký diktátor v podání Charlese Chaplina. Vždyť kdo by si nepřál zatočit s těmi manipulátory nahoře? Kdo by se nezasmál dobrému gagu? A byl by příběh uvěřitelný, kdyby hlavní hrdinové neprocházeli utrpením? V životopisném filmu Chaplin říká přítel Douglas Fairbanks slavnému komikovi: “Myslím, že ti sebral roli.” A myslí tím Hitlera, malého muže drobné postavy s knírkem. Ať se takový rozhovor odehrál, či nikoli, Chaplin nastudoval Hitlera do nejjemnějších detailů a vytvořil jeho totální karikaturu. Dramatické napětí vytváří už úvodní poznámka v titulcích, v nichž se píše, že jakákoli podobnost diktátora Hynkela s židovským holičem je čistě náhodná - jistě, vždyť oba hraje Chaplin sám. Zatímco židovský holič tráví 20 let od první světové války v sanatoriu pro duševně nemocné, na samém konci filmu odvlečou do blázince (do vězení?), diktátora Hynkela jeho vlastní vojáci. V tu chvíli nastoupí na místo diktátora holič a přednese projev v duchu jednoho z nejmocnějších poselství míru v dějinách kinematografie. Chaplin dokázal obě postavy oddělit i pomocí hudby. Zatímco holič s hodinářskou přesností odbaví zákazníka za zvuků Brahmsova Maďarského tance číslo 5, diktátor si užije svou světovládu v baletním vystoupení s globem podbarveném předehrou k Wagnerovu Lohengrinovi. Kromě celé řady hereckých gagů je tu významná i slovní komika. Samotný diktátor se jmenuje Hynkel, což by mohlo být odvozeno od německého slovesa hinken (kulhat). Další podobnosti jsou mnohem jasnější: ministr vnitra Garbitsch (vyslovuje se stejně jako garbage - odpad), maršál Herring (slaneček), soudruh diktátor z Baktérie Benzino Napaloni. Ještě k tomu Chaplin poplete slovo arian (árijský/árijec) za vegetarian. Obzvláště komicky působí i naprosto originální umělý jazyk. Chvílemi připomíná němčinu, chvílemi jiné germánsky znějící jazyky. Smysl ovšem nemá - ten mu dodává pouze emotivní zabarvení jednotlivých slov a jejich zvukomalebnost, či spíše nelibozvučnost. Chaplin stejně tak “vymyslel” jazyk podobný italštině (francouzštině?) už ve filmu Modern Times (Moderní doba), kde zpívá na slavný šlágr té doby “Je cherche apres Titine”. Stejně jako v životě, i ve filmu musí mít poslední slovo žena. “Poslouchejte!” vydechne okouzlující Paulette Goddardová.

Zpracování románové předlohy Francise Scotta Fitzgeralda snad nemohlo být zdařilejší. Pomalu plynoucí čas v předválečném životě znuděné smetánky je i do filmové řeči převeden do podoby pomalu plynoucího rytmu filmu. Čas jakoby nebyl. Teprve skutečné tragédie zahýbou i s časem - pro pumpaře končí život smrtí jeho manželky, bere spravedlnost do svých rukou a jde zabíjet. Jen pro Daisy a jejího manžela stojí čas na stále stejném místě. To, co je v tomto filmu pozoruhodné - samozřejmě kromě hvězdného obsazení - je vizuální řeč motivů. Především očí coby leitmotivu. Několikrát projedou všichni kolem reklamní tabule, na níž jsou dvě velikánské oči. Oči dohlíží na celé dění svrchu, podobně jako oko boží. Několikrát použije kameraman zajímavé detailní záběry - lampa v domě pumpařově přechází pomalým pohybem kamery v jeho (pumpařův) pohled. Detailní přiblížení na přední reflektory automobilu - tak podobné očím. Rozbité “oko” po nehodě, při které umřela pumpařova žena. A jsou to právě oči, které zradí pumpaře a vedou ho za domnělým vrahem jeho ženy. Při psaní tohoto komentáře si uvědomuji, jak je vlastně na první pohled nenápadná, uťáplá postava pumpaře důležitá. Právě na něm je vidět, jak velkou tragédii mohou způsobit zdánlivě banalní “přehmaty” mocných. Stává se nositelem děje. Gatsby je naproti tomu obrazem veleúspěšné kariéry, po celou dobu se snažíme prostřednictvím vypravěče proniknout jeho tajemství. Manželé Carrawayovi obrazem neměnnosti a jakési předurčenosti, plynoucí z vyššího společenského postavení.

Pochopit Charlese Chaplina jako filmového tvůrce znamená především vidět jeho celovečerní filmy a pak tento filmový životopis z dílny Richarda Attenborougha. Viděli jste někdy film o dobách němého filmu, který by byl tak krásně zvukově barevný? Charles Chaplin je pro řadu lidí pouhým komikem a většina z těch šťastlivců narozených někdy kolem roku 1988 a mladších o něm většinou neví vůbec. Filmy jako je tento rozhodně dokážou pro jeho tvorbu nadchnout. Herecký koncert Roberta Downeyho Jr. v hlavní roli doprovází herecké legendy. Anthony Hopkins má roli editora, s nímž už starý Chaplin dolaďuje poslední detaily svého životopisu - to je zároveň rámec celého filmu. Právě v rozhovorech s editorem prožívá Chaplin znovu klíčové momenty svého života. Anthony Hopkins tu zvládá roli sekundanta s naprosto samozřejmou skromností. Chaplinova dcera Geraldina Chaplinová si zahrála jeho matku. Budoucí legendou je i první Chaplinova manželka ztvárněná Millou Jovovich. Když jsem tento film viděl poprvé, měl jsem před očima stále záběry skutečného Chaplina, a také jeho hlas ze závěrečné řeči z filmu Diktátor. Musel jsem jeho “náhražku” neustále porovnávat s originálem. A přestože Robert Downey Jr. je typově někdo jiný, v téhle roli to vůbec nevadilo.

Seriál BBC má za sebou už sedmou řadu. U šesti nových dílů premiérovaných začátkem roku 2011 na BBC jednoznačně převažuje prvek zábavnosti (entertainment) v pravém slova smyslu. Spíše než sofistikované podfukářské scénáře namířené proti různým “hejlům” (marks), které navíc dokázaly vždy překvapit diváka samotného, jsou tu už jednotlivé epizody poskladané spíše z gagů. Věrný divák podfukářů se však touto proměnou jistě nenechá odradit. A generace třicátníků odkojená legendárním seriálem Dempsey a Makepeacová rozhodně ocení epizodu, v níž právě představitel Dempseyho Michael Brandon otevírá v Londýně své další, zaručeně poctivé kasino. Když se ale ohlédneme zpátky na vývoj celého seriálu, máme před očima pestrou škálu nápadů a dynamické proměny ve složení týmu Podfukářů (anglicky Con artists - tedy přesněji umělci podfuku). Úplně první díl kromě setkání s původní sestavou, která vydržela 3 celé sezony, stojí na příběhu z legendárního filmu Podraz (The Sting s Paulem Newmanem a Robertem Redfordem v hlavních rolích). Krásná Stacie Monroe (Jaime Murray) se ale poměrně brzy okouká a její herecké umění začne pokulhávat za krásnou postavou a milým úsměvem. Dle mého názoru nejslabší čtvrtá řada byla možná nejriskantnějším podnikem celého seriálu. Vypadl totiž mozek týmu Michael Stone (Adrian Lester) - celou dobu strávil v Austrálii, kde se věnoval prodeji opery v Sydney - a vedení týmu se ujal intuitivně impulzivní Danny Blue (Marc Warren). Potřebný dynamický impuls dostala pátá řada. Mickey předvedl impozantní návrat z Austrálie a místo Stacie a Dannyho přichází do týmu nová dvojice Emma Kennedy (Kelly Adams) a její bratr Sean (Matt Di Angelo). A právě Emma Kennedy vnáší do děje příjemné jiskření ve vztahu s Mickeym a hlavně trochu větší dávku hereckého talentu něž její předchůdkyně. Navíc přichází v době, kdy naháněč a “vějička” (The roper) týmu podfukářů Albert Stroller (Robert Vaughn) sedí ve vězení. Původem Američan Abert Stroller a geniální všeuměl Ash Morgan (Robert Glenister) jsou vlastně jediné stálice týmu. Spolu s nimi “otloukánek” barman Eddie. Velmi příjemná je také propracovaná vizuální stránka a práce s kamerou. Kdo má rád Londýn, nebude mít nikdy dost. Totéž platí o luxusních interiérech. A když spočítáte, jak velká část příběhu se vypráví jen obrazem, zbyde na dialogy jen pár stránek textu. A proč pohádka? Podfukáři nikdy neporuší první pravidlo podfuku - the first rule of con. Nikdy nepodrazíš poctivého člověka - you can never cheat an honest man. Ruku na srdce, kdo z nás by to někdy nechtěl pořádně natřít bezohlednému developerovi, chladně vypočítavému investičnímu bankéři, arogantnímu politikovi a nebo jinému vyčuránkovi? Pohádkových motivů je v různých epizodách celá řada. Ale v podstatě jsou všichni podfukáři takoví kocouři v botách - je snad na světě geniálnější pohádka? PS: animaci k úvodním titulkům dělal stejný tvůrce jako ty animačky ve Stopařově průvodci po galaxii. Pokud znáte jeho jméno, tak mi prosím napište, díky.

Ve “filmu o léčbě koktvavosti” jsou trochu paradoxně ze všech filmových výrazových prostředků nejsilnější dialogy. Právě skrze dialogy se noříme do vztahů mezi vévodou z Yorku (později králem Jiřím VI.) a jeho logopedem, a mimoděk nahlížíme do vztahů uvnitř královské rodiny. Vnější prostředí - královský palác a další rezidence, pompézní kostýmy - to všechno ustupuje do pozadí a tvoří pouze nutnou kulisu pro vykreslení jinak velmi niterného dramatu. Režisérovi (Tom Hooper) i střihačům se podařilo bezvadně držet rytmus příběhu a perfektně načasovat dojetí. Když ještě navíc porovnáme závěrečnou královu řeč s autentickou historickou nahrávkou BBC, nezbyde než uznat, že Colin Firth zvládl roli s naprostou dokonalostí. Geoffrey Rush coby logoped Lionel Logue hraje přesvědčivě, nenuceně - tak jakoby sám na sebe pohlížel jaksi s odstupem. Vévoda, šestiletý chlapec, král - všichni jsou pro Lionela stejně důležití. Protože všichni (urození i neurození) mají stejně důležité problémy. Celým filmem procházejí silné okamžiky, kdy na sebe naráží právě sebevědomá a skromná osobnost logopeda Lionela (“Poor and content is rich and rich enough”) se silnou a letitou tradicí britského královského rodu - tradicí urozenosti, dvorních zvyklostí, zkrátka nekonečného formálního balastu, a z něj pramenící síla a seběvědomí vévody a vévodkyně z Yorku, pozdějšího královského páru. Právě klíčové dějové momenty stojí na tomto dynamickém rozporu, který vychází najevo už při prvním setkání Lionela s vévodkyní (pozdější Královnou Matkou). Jejich první rozhovor můžeme zcela jasně číst takto: vážím si vašeho zájmu, mohu vašemu manželovi pomoci, ale mám svá pravidla. Vztah Lionela s vévodou prochází také vývojem, který se neustále zmítá mezi dvěma póly. Na jedné straně vidíme reálné výsledky neortodoxních a kontroverzních metod (což nejsou právě oblíbená slova paní vévodkyně) a skutečný, přátelský zájem o osobu vévody Alberta. Přátelství a hlavně otevřenosti se snaží Lionel docílit i neformální polohou rozhovorů a také tím, že neustále navrhuje oslovování křestními jmény. Na druhém pólu stojí tradice, formální předpisy (protokol) a také fakt, že Lionel není oficiálně uznaným, studovaným doktorem ve svém oboru. Posledně jmenovaný fakt sehrává nejdůležitější roli v posledním vyhroceném dialogu. Pár okamžiků před velikým finále dostáváme pocit, že král už má všeho dost a definitivně se s Lionelem rozejde. Místo toho se ho zastává před Arcibiskupem. Děj je tak zachráněn a připraven na první válečný proslov krále Jiřího VI. za doprovodu druhé věty Beethovenovy Sedmé simfonie. Jaksi mimoděk potkáváme cestou k tomuto mohutnému - ovšem nikoli svévolně patetickému - závěru britské politické špičky včetně Winstona Churchila. Film, který začíná pohledem do čerstvě zrozené rozhlasové kuchyně BBC, můžeme interpretovat také jako apoteózu rozhlasového vysílání. První, kdo ve filmu promluví, je přeci rozhlasový moderátor ve studiu tradičního londýnského sídla BBC v Bush House. A největší poklonou, kterou může král sklidit od tehdejšího šéfa BBC Wooda, je lakonické “Gratuluji Vaše výsosti, jste rozený hlasatel”. Ovšem komplexní dějinné souvislosti (například skutečnou míru kontaktů s nacisty u paní Simpsonové) a také pohledy do vystupování jednotlivých členů královské rodiny (podle protokolu královské rodiny se prý určité okamžiky nejpíše odehrály jinak) přenechám odborníkům.