Martinvon

Forrestem Gumpem otevíralo tehdy nové kino v Hluboké nad Vltavou. Nikdy nezapomenu na ty návaly. Promítalo se asi čtyřikrát denně a to trvalo 2, možná 3 dny. Všechna představení byla plná. Všichni sousedé a známí, co jich Hluboká tehdy měla, se tísnili v přecpaných chodbičkách a nenechali vás ani odejít z kina, jen aby se vešli do sálu na další promítání. A dneska tam stěží přijde pár lidí na Královu řeč. *Když měl Forrest Gump v Čechách premiéru, přirovnávali ho filmoví komentátoři ke Švejkovi. Proboha proč? Spojovat dvě naprosto dokonalá a hlavně naprosto samostatná umělecká díla považuji se zvětšujícím se odstupem za čím dál horší zločin.

Po Všech prezidentových mužích prostě musíte vidět, jak Nixon zacvičí s Frostem. I když tvůrci snímku měli cestu krásně vydlážděnou skutečným a hlavně nepřekonatelným příběhem, vydupali ze země barvité filmové povídání, elegantní love story, a hlavně vkusně inteligentní dialogy, které krásně vyplňují "nedějová" místa celé dokumentárně laděné koláže. Díváte se vlastně na rekonstrukci rekonstrukce. A může vás jen mrzet, že to u nás jde tak pomalu, když vidíte, jak velký vliv na politky mohou mít západní média.

Kdyby tady nebylo tolik násilí a krutosti, koukal bych na Mnichov kolem dokola. Jenže v historii ani v životě neplatí žádná kdyby. Nezbývá než jen obdivně sledovat, s jakou chladností a odstupem a přitom z bezprostřední blízkosti sleduje kamera partu sympatických najatých zabijáků. Dozvíme se o nich hodně, dokonce i to, jaký mají strach zabíjet. A jen mimoděk - z rádia, či z televizních zpráv skládáme dohromady mozaiku začarovaného kruhu pomsty. Filmový koncert s úžasnou hudbou.

Srdeční záležitost. Můžete to znát už nazpamět a stejně se rádi podíváte znovu. Obrazy, barvy, záběry, zvuky a hlasy vám proženou hlavou doslova tornádo rozkoše.

Jen mizivé procento produkce žánru Sci-Fi se stěží dostane alespoň na upachtěnou hladinu průměrnosti. A jen několik málo titulů lze postavit až na úroveň filmu Minority report. Chytrý a velmi uvěřitelný příběh v kulisách velkoměsta budoucnosti řeší vlastně klasická odvěká témata - je budoucnost poznatelná? A když ji poznáme, máme právo ji měnit? A jako vždy, kontrola společnosti pod zástěrkou hledání pravdy (prevence vražd) tone v bažinách "korupčního" skandálu - neznáme to od někud? (Nápověda: Křesťanské církve a sekty, koalice rozpočtové zodpovědnosti, budování beztřídní společnosti, válka proti terorismu - jedna nálepka krásnější než druhá).

Z živočišného druhu supertajných elitních agentů je Johny English rozhodně můj nejoblíbenější - jako jediný z agentů je totiž k ženám skutečně galantní (narozdíl od všech Jamesů Bondů, kterým automaticky padá k nohám jedna kráska za druhou). A z rodu nejmocnějších a nejstrašlivějších zloduchů tohoto světa se nikdo nevyrovná Pascalu Sauvageovi. Na oddych a zábavu a na trochu té cynicky zvalchované romantiky neexistuje snad lepší medikace. No řekněte, existuje snad dokonalejší absurdita, než že zloduch všech zloduchů je Francouz, který chce Velkou Británii proměnit v jedno veliké vězení? Když mu navíc Johny English ještě předem sdělí, že jediné, co by mohla Francie hostit, je invaze, je role tradičních předsudků ve filmu jasně definována. **Ačkoli může být český divák zvyklý na Rowana Atkinsona jako na herce "němých" grotesek, jeho podmanivý a krásně probarvený hlas tvoří mocný kontrast vůči (promiňte) tradičně pitoménu výrazu. A když už je řeč o hlase, tak co říkáte francouzskému akcentu Johna Malkowiche? To je panečku koncert! Takže přátelé, tady úplně zapomeňte na dabing.

Jako dítě mě její knihy zcela minuly. Zato na západě jsou stále ještě povinnou součástí dětské knihovničky. Životopisný film věnovaný autorce knih pro děti Enid Blyton lze však se vší intenzitou vnímat i bez předchozí znalosti jejího díla. Helena Bonham Carter tu ztvárnila její velmi ostrý a hloubkový psychologický portrét. Život plný extrémů - čím trpčí zkušenost, tím sladší příběhy. I když tvůrci filmu tvrdí, že si občas něco dobásnili, vznikla jim pod rukama jedinečná studie lidského osudu.

Velké zklamání. Slibný název (myslím ten originální), psychologická a pro nás stále dost málo prozkoumaná látka, celkem odvážný začátek - v prvních minutách nás tvůrci dostanou k samé podstatě sdělení. A pak už jen nekonečné zjednodušící a šablonovité variace na stále stejné téma, s finálním happy endem, který navíc v přeneseném slova smyslu s stále zcela v duchu filmu, jako by říkal: “Uchovej si jen ty hezké vzpomínky, vše špatné zahoď, protože když se v tom budeš moc šťourat, skončí to hroznou tragédií.” *** O tom, že práce se vzpomínkami nebo nepříjemnými a vytěsněnými pocity nemusí být jednoduchá, není třeba polemizovat. Film ale zcela účelově sklouzává do opačného extrému. Tedy, že práce se vzpomínkami je spojená jen s bolestí a tragédií. Hlavní hrdina je tu navíc prostřednictvím svých deníku postaven na roveň boha. Proboha proč? Když sleduji látku “paralelních životů” neubráním se srovnání s mnohem pokročilejším, zralejším a vizuálně mnohokrát chytřejším filmem Mr. Nobody.

Je třeba ocenit alespoň tu štajeráckou angličtinu u Arnieho. Když mi bylo 12, tak mě ten film celkem dostal. Ale tím to taky skončilo.

I přes kongeniální český dabing se vyplatí trochu pohnout s angličtinou a dát si seriál v originále. Přesto, že žánrově jde o sitcom, klidně bych zařadil celý počin mezi hrané dokumenty. Brání tomu snad jen to, že jednotlivé politické tahy a postavy nejsou podloženy reálnými jmény (určitě by to nebylo zas tak těžké) a zůstávají v rovině narážek. I mrazivé narážky na politiku "železné lady" Margaret Thatcher lze dešifrovat jen se znalostí dobového kontextu. Přesto mě mrzí, že Angličané (zatím všichni, které jsem potkal) v tom žádnou dokumentární hodnotu nevidí. Díky za herecký koncert Nigela Hawthorna v roli sira Humphreyho.