Angelopul

Klobouk dolů.

Rok 2012 byl filmově velmi slabý a tak mi udělala radost i veskrze průměrná gangsterka s Bradem Pittem. Ten už má nějakou tu vrásku a tak mu role staršího ostříleného hitmana překvapivě docela sedí. Dialogy jsou dlouhé a uvěřitelné a nejsou úplně samoúčelné, jako u Tarantina. Nejedná se o úplný popík, atmosféra je znepokojivě ponurá a trochu mi tak film připomínal mé oblíbené gangsterky ze staré školy, jako byla například Friends of Eddie Coyle od Yatese. A i když samozřejmě na klasiky nemá, za shlédnutí stojí.

Škoda několika infantilnějších vtipů a slabšího příběhu, které malinko kazí jinak velmi příjemný film, málem kultovní, o bandě západoněmeckých vykalenců. V infu zde chybí Katja Danowski, představitelka hlavní ženské role s velkými přednostmi, kterou bych si klidně taky nechal připravit snídani.

Mash-Up je postmoderní hudební styl, kdy se jedna skladba vytváří smícháním několika jiných skladeb, leckdy i zcela odlišných hudebních stylů. Atlas mraků je takovým filmovým mash-upem. Nutno ale říct že ne zcela povedeným. Člověk jde do kina na jeden film ale dostane jich hned několik, do sebe epilepticky zamixovaných. Ačkoliv je smíchání filmů rozdílných žánrů neotřelý přístup,  výrazný rozdíl ve kvalitě jednotlivých příběhů, kdy některé jsou opravdu hodně hloupé, kazí celkový dojem. Nefunguje moc ani to, co by mělo jednotlivé příběhy spojovat, na takto rádobyhlubokoúvahový film je nakonec nosná myšlenka velmi slabá. Ona totiž téměř žádná není. Jen nějaké naznačení ezoterické kontinuity nebo jak to posat. Vše nakonec pohřbívá patetizmus a hloupé vysvětlování souvislostí. Zajímavý je také koncept ztvárnění mnoha rolí v těchto jednotlivých příbězích těmi samými herci, nicméně ne všechny masky jsou úplně povedené. Opravdu však utahá dlouhá stopáž, kdy film celou poslední hodinu ne a ne vygradovat.

Taková malá, kvalitní, pěkně obsazená a zahraná "televizní inscenace" od Romana Polanského. Trochu na způsob bakalářů. Na kino je toho ale málo, a může se stát, že po shlédnutí filmu nastane pocit nenasycenosti, který v mém případě vedl k návštěvě projekce dalšího filmu.

Vrať se do hrobu Šteindlere!

Filmy režírované Georgesem Lautnerem připomínají svojí nevyrovnaností výkony našich sportovců. Jednou jsou výjimečné, jindy podprůměrné. VŠECHNO UVIDÍME je ten druhý případ. A přitom se na něm podílelo tolik zajímavých tvůrců. Například za scénářem stojí Francis Veber (VELKÝ BLONDÝN S ČERNOU BOTOU). A nutno říct že scenář bude asi tou největší slabinou. Film je moralizující, ale zároveň amorální - postavy se staví k pornografii jako k něcemu velmi zavrženíhodnému, přičemž si ale sami bez skurpulí provádějí daleko zavrženíhodnější věci. Celý problém, který se pak ve filmu 100 minut řeší by se dal vyřešit v prvních čtyrech a postavy se chovají naprosto hloupě a absurdně oproti tomu, jak by člověk čekal vzhledem k jejich motivacím. A není to bohužel skoro vůbec vtipné, jak by človék od bláznivé komedie s Pierem Richardem očekával. Pierre a Miou Miou se k sobě vůbec nehodí a její role je napsaná tak, že si člověk celý film řiká, že to je pěkná vyděračská kráva. Humorný potenciál námětu se vyčerpá v první třetině filmu a zbytek už je nudný a protivný. A těch pár povedených fórů už to nezachrání.

Agenta Palmera mám mnohem radši než jeho nafrněného a snobského kolegu Bonda. POHŘEB V BERLÍNĚ je asi nejlepším ze série, o řád zábavnější než první Palmer (PŘÍPAD IPCRESS), je zde větší porce typicky britského humoru a příběh také mnohem lépe odsejpá. Jsou to dále pak perfektně vykreslené a ztvárněné postavy, např. ruského plukovníka Stoka, německého mafiána Kreutzmana, nebo rozčilujícího se komisaře Reinhardta, rafinovaná akce a úžasná atmosféra Berlína šedesátých let co dělají z tohoto filmu jednu z nejlepších agenťáren své doby. "A teď pojď zpátky do postele miláčku, protože v kuchyni za moc nestojíš".

Home video z dovolený nějakých pánů, kteří neumí jezdit na motorkách.

Poslíček je souborem grotesek na téma hovado řádí ve filmových studiích se situačním humorem přesluhujícím ještě z éry němého filmu. Mě osobně pitvoření se a šilhání Jerryho Lewise docela lezlo na nervy. Vyjímku tvoří několik scén, například ta, kdy Jerry Lewis za stolem paroduje za doprovodu jazzu svého šéfa. Ta je opravdu fenomenální.