Slarque

Mladý polský pár na dovolené na Sardinii. Ač jsou kousek od moře, požadují opravu bazénu, což vyústí v celou řadu problémů. Čím dál víc je zřejmé, že tihle dva k sobě moc nepasují, a že dramatické události to jen zdůrazňují. Jean-Marc Barr je tu jen ve vedlejší roli instruktora potápění, takže drobná připomínka skvělé Magické hlubiny. Film se ale na rozdíl od hrdinů pod hladinu nepouští. A jako správné umění končí nemožným happy-endem.

Začátek 90. let jako krátká doba mezi pádem socialismu a válečným běsněním. A během něj se odehrává jedna oslava dětských narozenin, na níž sledujeme spíš počínání dospělých. Mezi nimi jsou gayové i lesby, pankáč, herečka i učitelka. Alkohol teče proudem, který následují lehké drogy... Žádný dějový oblouk, nic se nestane, nikdo se nezmění, až vystřízliví, nastane další šedivý den jejich životů. (Marně přemýšlím, jestli se k tomu méně hodí ten český či ten původní název.)

Podobné jako v případě Záhady vánočního světla. Jen tady jsou ty „večerníčkové“ epizody před titulním dobrodružstvím jen čtyři, takže je to o trochu méně ubíjející. Asi je to jen pro malé diváky tohoto seriálu a jejich doprovod (50%).

Krásná ruční animace na skle v příběhu, který má sílu okouzlit nejen malé diváky. Viděno dětskou optikou, může tajemství číhat skoro za každým plotem.

Už z názvu je jasné, že to může být buď ironie nebo sci-fi. Javier Bardem ne náhodou šéfuje zrovna továrně na výrobu vah. Své zaměstnance vydává za svou rodinu, neváhá jim řídit i osobní životy, či použít nijak zvlášť čestné metody. A když to nejde po dobrém, tak půjde třeba přes mrtvoly. Situační komedie značně aktuální, která má celkem dost slušně rozehraných scén .

Londýn 1920 jako město skryté pod kouřem a popelem. A v něm jedna slečna, která ho zkusí rozehrát barvami. Třeba novou kolekcí nádobí místní keramičky. Ale ve světě zcela ovládaném muži to nebude mít lehké. Výborná Phoebe Dynevorová v pěkně natočeném příběhu podle skutečných událostí z počátků ženské emancipace. Prostě tak trochu pohádka, ale krásně se na ni kouká (70%).

Londýnská rodina opouští dovolenkový resort v Acapulcu kvůli rodinné tragédii. Jenže Tim Roth se rozhodne zůstat. Když se ho někdo na něco zeptá, sedí a ani nemukne. A stejně málo s divákem komunikuje film. Díky tomu přijde překvapení, když se ukáže, co vlastně byla tahle rodina zač. Jenže další podobný pokus už filmu nevyjde. Tim Roth to sice v pohodě utáhne svým charismatem, ale v závěru se ukáže, že je to celé stejné klišé jako samotný název.

Paliativní péče je něco, o čem většina lidí nechce ani slyšet. Tady je to krásně demytizované a ukázané, o co doopravdy jde: o spojení medicíny, psychologie, empatie a komunikace nejen s pacienty a jejich nejbližšími, ale i s jejich lékaři. Všichni pacienti zemřou, ale důležité je, co se děje předtím. Oba ústřední protagonisté jsou navíc velmi sympatičtí, takže doporučuji k vidění všem.

Slušný úlet, byť kvalitativně dost rozháraný. Noční záběry byly plné šumu, jinde to na chvíli vypadalo málem až profesionálně. A tak to bylo i se střihem a hereckými výkony. Na druhou stranu už vím, že Bůh stvořil AZ kvíz, Root mohou hrát pro klub důchodců, corpsepaint a lidové kroje k sobě docela ladí, a že zombie sežraly Cyrila a Metoděje. Nápady za pět hvězdiček, zpracování tak za dvě. Ale ne všechno se dá zprůměrovat, protože průměrný tenhle film rozhodně není. ;-)

Lenka Dusilová v osvětleném teráriu v nočním lese a Aid Kid o pár stromů a trochu křoví vedle. Nevím, jestli chtěl být Viktor Tauš alternativní za každou cenu, ale povedlo se mu nečekané. Po hodině a čtvrt koncertu vážně pochybuji, že se mi album Řeka mohlo líbit, protože v téhle audiovizuální podobě mi to všechno přišlo vyloženě k nepřežití.  A jako blbec jsem to nevypnul. Jsou věci, které fungují u párminutových klipů na YouTube, ale v celovečerním provedení jsou vražedné. Tohle je typický příklad.